Pokec - Miesto, kde mi môžete napísať čokoľvek, vrátane dlhých príspevkov (vaše odkazy, návrhy, pripomienky), na ktoré je možné okamžite odpovedať. 

Veronika:
ICQ: 417156473
E-mail: nikafu93@azet.sk
Twitter:
Skype: veronika.fufalova 
Tumblr: Weronika3

Black:
ICQ: 471695655
E-mail: nicolasblack@azet.sk
FB:
Skype: npc.black
Orion Black

Orion Black

Túto kapitolu prekladala Evka, za čo jej ďakujem ... nie je z tých najakčnejších, prvá polovica je vcelku nudná, ale dôležitá pre ďalší dej...

čo sa týka ďalšej aktualizácie, kapitolu k návšteve Gringottbanky mám rozpracovanú, v priebehu druhého týždňa ju sem dám :)

Za betareading ďakujem Beruške! Enjoy :) Komentáre potešia :)

Weronika
Další den po škole se Orion vytratil z ložnice, vešel do koupelny a zavřel se v kabince. Pokud by se neschoval, někdo by ho mohl objevit a koupelna byla to nejbezpečnější místo, kam se ukrýt.

Zavřel oči a soustředil se na představu velké Zmijozelovy sochy vynořující se před ním. Její působivou výšku, dlouhé vousy, hranatá ramena, zamračenou tvář... Uchopil svou magii a zaměřil se na atmosféru Tajemné komnaty v každém detailu, na který si vzpomněl.

Na čele mu vyrazil pot, jak si usilovně představoval přesun svého těla prostorem, protažení jako při asistovaném přemístění. Po dlouhé době otevřel oči, ale nic se nestalo. Stále stál čelem k zavřeným dveřím kabinky. Povzdechl si a zkusil to znovu, tentokrát se koncentroval na černou magii ve svém jádru a představoval si, jak mu krev proudí žilami. „Musím se dostat přes Zmijozelovy krevní ochrany, to by mohlo být ono,“ pomyslel si. Zaryl nehty do dlaní, krev rozmazal a znovu zavřel oči. Zaměřil se na teplou krev, kterou cítil v dlaních, představoval si, jak mu znovu proudí tělem, vyzvedl temnou magii ze svého magického jádra a znovu vyvolal obrazy Tajemné komnaty. Zasyčel si pro sebe hadím jazykem a po nekonečné době mučivého soustředění, která mu přišla jako věčnost, pocítil změnu. Dál se soustředil na sochu Zmijozela a pak to přišlo - drtivý tlak, mačkání orgánů a končetin. Jeho srdeční tep zrychlil a nakonec tlak ustoupil. Pomalu otevřel oči a jeho pohled se střetl s kamennýma nohama Salazara Zmijozela.

Orion zamrkal, byl sotva schopný tomu uvěřit. Zmijozel měl pravdu. Má jeho krev. Ale jak? Nebylo to možné... Mohlo by to být kvůli jeho spojení s Voldemortem? Další z nevysvětlitelných důsledků? Orion zavrtěl hlavou a podíval se na hodinky. Hodinu! Strávil hodinu tím, že se sem snažil přemístit. Dobrá, s praxí to půjde rychleji.

Orion se rozhlédl a dodal si odvahu. Modlil se k Morganě, aby si tím, co se chystá udělat, nepřivolal kousnutí starověkého baziliška.

Napřímil se a stanul před hrozivou Zmijozelovou sochou. S odhodláním zasyčel: „Největší z Bradavických čtyř, přijmi svého dědice!“

Dvě věci se staly zároveň a donutily Oriona v údivu otevřít ústa. Zmijozelovy paže, které byly dosud zkřížené na hrudi, se se skřípavým zvukem pomalu rozevřely, pohybovaly se vpřed, dokud lokty nebyly podél těla a předloktí nebyla natažena směrem k Orionovi s rukama rozevřenýma dlaněmi vzhůru. Za zkříženými pažemi byly skryty velké kamenné dveře kruhového tvaru, které se teď pomalu otáčely na stranu a otvíraly vchod. Současně se ústa sochy otevřela a ze rtů jí sklouzl gigantický bazilišek. Tíha jeho těla obrušovala kámen, až Orionovi naskakovala husí kůže.

Orion rychle odvrátil pohled na podlahu a zasyčel: „Orssano, prosím, sniž vnitřní víčka, abych se na tebe mohl dívat.“

Velký bazilišek se dál plazil z úst sochy, jeho dlouhý ocas procházel kamennými rty. Jakmile jeho tělo dosáhlo podlahy, zvedl hlavu a z impozantní výše pohlédl dolů na Oriona a zasyčel „Pane,“ švihl jazykem a ochutnal vzduch kolem něj, „ty jsi Salazarův dědic, ale nepoznávám tě. Kde je Tom? Byl poslední, kdo mě přišel navštívit.“

„Už jsi snížila víčka, Orssano?“ zeptal se Orion pevně.

„Ano, pane,“ odpověděla poslušně Orssana.

Orion ale nebyl ochoten riskovat a nechat se zabít, tak rychle mávl hůlkou a vykouzlil zrcadlo. Mohl by zkamenět, ale alespoň zůstane naživu. Další nápad mu probleskl myslí a rychle použil lidské transformační kouzlo, aby měl tenká plazí víčka. Čím víc překážek mezi očima Orssany a jeho, tím lépe. Otočil se zády k Orssaně a sklopil nová víčka. Zvedl zrcadlo k obličeji tak, aby pod úhlem viděl Orssaniny oči. Střelil po ní rychlým pohledem a uviděl, že opravdu sklopila vnitřní víčka, jak jí přikázal. S úlevou nechal zrcadlo zmizet a zrušil transformaci.

Orion se otočil čelem k ní a řekl: „Musíš poslouchat každý příkaz, který ti dám, je to tak?“

„Ano, pane,“ odpověděla Orssana, zatímco si stočila svůj ocas kolem sebe, „jaké jsou vaše příkazy?“

„Kdykoliv budeš v mé přítomnosti, musíš snížit svá vnitřní víčka,“ zasyčel Orion.

„Samozřejmě, pane,“ odpověděla Orssana, „Tom ode mě žádal to samé. Kde je Tom?“

„Už v Bradavicích není,“ odpověděl Orion, „absolvoval před desetiletími. Pokud ho někdy uvidíš znovu, nesmíš mu říct, že jsi mě tady viděla. Nikdo nesmí vědět, že jsem Zmijozelův dědic nebo že jsem byl v Komnatě.“

„Udělám, co nařizujete, Pane,“ odpověděla Orssana. Pak zklamaně dodala, „slíbil mi samečka, abych mohla mít mláďata. Už čekám tak dlouho, abych měla mláďata. Kdy přijde?“

Orion protočil oči. Typický Tom, něco slíbí a pak na to klidně zapomene. „Nevím, Orssano. Ale pokusím se najít ti partnera, pokud to bude možné. Baziliškové už prakticky vyhynuli. Bude to velmi těžké, ale jestli se dozvím o samečkovi baziliška, udělám, co můžu, abych ho získal. A jednou připomenu Tomovi jeho slib.“

„Děkuji vám, pane!“ odpověděla spokojeně.

Orion natáhl krk, vzhlédl k vchodu do Zmijozelových soukromých komnat a nejistě se zeptal: „Eee, Orssano, jak se Tom dostal do Zmijozelových komnat?“

„Vylezl mi za hlavu a já jsem ho tam zvedla. Chcete se tam také dostat?“ zeptala se s nádechem vzrušení.

Orion se na ni usmál, „ano, ocením tvou pomoc.“

Orssana spokojeně švihla vyplazeným jazykem a sklonila hlavu, až se opřela o kamennou podlahu před Orionem. Orion jí s obtížemi vylezl za hlavu a Orssana pomalu začala stoupat. Až do třetiny délky jejího těla byla ve svislé poloze a ležela na soše Zmijozela, zbytkem těla na zemi udržovala rovnováhu. Když dorazili k hrudníku sochy, sklonila hlavu a Orion obratně seskočil k otvoru.

Před vstupem Orion vděčně zasyčel: „Děkuji ti za pomoc. Budeš čekat, až vyjdu ven?“

„Pokud si to přejete, pane,“ odpověděla Orssana lhostejně.

„Můžeš cestovat kolem v potrubí, pokud chceš. Nebyla jsi venku několik let. Využij možnost pohybovat se po hradě, ale zůstaň v podzemí, nemluv a nedělej hluk. Nesmíš být viděna a nikdy nenech nikoho a nic zjistit, že existuješ,“ řekl Orion, „a za pět hodin se vrať, to bych mohl být pro dnešek hotov.“

„Děkuji vám, pane,“ řekla Orssana, „splním všechny vaše příkazy.“

Orion přikývl a vstoupil. Byla tam naprostá tma. Vytáhl hůlku a řekl: „Lux!“

Okamžitě všechny pochodně na stěnách zapraskaly a vzplály světlem a svícen visící z klenutého stropu se rozsvítil. Orion viděl, že stojí uprostřed obrovské kruhové místnosti, ve které bylo několik sametových tmavě smaragdových pohovek, pár křesel a stolky, ale nejpůsobivější byly stěny pokryté policemi plnými knih. Místnost byla obrovská kruhová knihovna se stropem tak vysoko, že Orion odhadoval výšku polic přes tři patra. Jeho oči zářily očekáváním, že bude moct číst tolik knih, ale zároveň litoval, že na to nebude mít dost času. Přemýšlel, jak moc knihovnu prošel Tom, během jeho let v Bradavicích. I kdyby četl bez přestání po dobu čtyř měsíců, bude Voldemort stále před ním. Orion si povzdechl a pak si všiml, že jsou tam ještě další dveře.

Vyhradil si čas na průzkum komnat a zjistil, že jedny ze dveří vedou do velké lektvarové laboratoře, za přístup do níž by Mistr Kragen a profesor Snape klidně prodali své matky. Byla vybavena mnoha věcmi, které Orion nikdy předtím neviděl a některými podivnými nástroji, které znal i ze Snapeova kabinetu. Sklad přísad byl plný prázdných sklenic, a proto si Orion uvědomil, že všude kolem musí být rozprostřeno silné čisticí kouzlo, které odstranilo všechny stopy prachu a smetí, včetně dávno shnilých přísad. Další dveře vedly do velké koupelny s malým bazénem jako vanou. Třetí dveře pak do elegantní ložnice s velkou postelí uprostřed. Její stěny pokrývaly tmavě zelené a stříbrné závěsy - Salazar měl jistě rád pohodlí. Ale místnost, která zaujala Oriona nejvíc, byla za čtvrtými dveřmi. Zmijozelova pracovna. Velký pracovní stůl a vysoké zdobené křeslo byly, kromě několika regálů s knihami, jedinými kusy nábytku. Pracovna měla dveře, které vedly přímo do lektvarové laboratoře. Na policích v pracovně Orion viděl mnoho knih napsaných v hadím jazyce a konečně uvnitř stolu v zásuvkách našel Salazarovy deníky.

Orion seděl za stolem a uctivě přejížděl prsty po starověkých knihách o parselské magii a denících. Rozhodl se, že nejdříve přečte všechny knihy o parselské magii v pracovně a pak začne s těmi, které našel v hlavní knihovně, byl si jistý, že najde množství kouzel, která by mu mohla pomoci s věcmi, které bude muset udělat v budoucnu. Zvláště musel najít kouzlo proti Fawkesovi a kouzlo neviditelnosti. Hmm, a možná by i magie mysli mohla být užitečná, pomyslel si Orion. Tom mu nikdy nevysvětlil, jak mu v mysli vytvořil síť, a ani v učebnicích nitrobrany a nitrozpytu se o ní nedočetl.

Vrátil se do knihovny a začal třídit všechny knihy, které si chtěl přečíst nejdříve. Bylo tam tolik témat, a tak mnoho lákavých titulů, že pro něj bylo téměř bolestné vyřadit nějaký ve prospěch druhých. Po výběru asi třiceti knih se posadil na jednu z pohovek a připravil se na dlouhou noc.

***

Následující měsíce Orion vnímal jakoby rozostřeně. Den po nalezení Zmijozelových skrytých komnat si v lektvarové laboratoři uvařil velké množství povzbuzujícího lektvaru ve velkém kotli. Naštěstí lektvar vyžadoval pouze standardní přísady, které už měl, a proto nemusel kupovat další soví poštou. Zprvu byl plný energie a pokaždé, když šli v kruvalské koleji všichni spát, přemístil se přímo do kruhové knihovny a pokračoval ve čtení. Jak týdny ubíhaly, byl schopen přemístit se okamžitě a s minimálním úsilím, přečetl mnoho knih a procvičoval některá nejdůležitější obtížná kouzla parselské magie, o kterých četl. Dozvěděl se o kouzlech tak temných a hrůzných, ale také tak fascinujících, že musely být dílem čiré geniality. Kouzla ho úplně pohltila. Byla tak odlišná od všeho, co kdy vykouzlil, i než kouzla, která se naučil z jedné ze tří knih v hadím jazyce, které dostal od jeho starého učitele Ragnaroka. Salazarova kouzla byla jasně ta původní, neředěná omezeními magie nebo zákony, které nutily tvůrce kouzel upravovat kouzla tak, aby byla přijatelná. Salazarova kouzla byla čistá, to bylo první slovo, které Oriona napadlo. Tak syrová a čistá, že jeho magie vířila potěšením.

Věděl, že jeho čas je omezený, a proto začal brát lektvar častěji a spal každý den méně. Tímto způsobem zvládal bradavické a kruvalské vyučování, ale distancoval se od všech ostatních, teď byly knihy důležitější. Jakmile skončilo vyučování, našel si vždycky nějakou záminku a zmizel. Vracel se brzy ráno, aby ho jeho spolubydlící viděli vstávat z postele. Musel dát stranou své pokusy transformovat se do wyverna i procvičování temné magie, ale odměny z toho plynoucí byly nezměrné. Naprostá znalost této kruhové místnosti a pracovny pokaždé, když o tom přemýšlel, nadšeně povznášela Orionovu mysl. Jak měsíce ubíhaly, uvědomil si, že se cítí fyzicky slabší a jí méně, jedna z nevýhod dlouhodobého braní lektvaru, ale neměl na vybranou. Lezander a Calypso o něj měli strach, ale našel způsob, jak uklidnit jejich obavy. Začal používat zkrášlovací kouzlo 'Glamours' na zakrytí černých stínů pod očima a zmenšil si oblečení, aby jeho ztráta váhy nebyla tak nápadná. Ale i když jeho tělo bylo slabší, jeho magie nikdy nebyla tak nabytá energií, ani jeho mysl tak pronikavá.

Konečně, měsíc před posledním úkolem, byl Orion za dvěma třetinami knih, které si vybral, a rozhodl se dát je stranou a začít číst Zmijozelovy deníky. Co se nacházelo v tlustých sešitech, zmrazilo jeho krev a rozjitřilo jeho mysl. Bylo jich celkem sedm a popisovaly veškeré Zmijozelovy experimenty, nápady, filozofie, obavy a občas i anekdoty z jeho života. Byly to Salazarovy osobní deníky, které nepsal pro veřejnost, ale jen pro sebe, a proto bylo těžké sledovat skoky, které dělal, když psal myšlenky tak, jak ho napadaly, někdy dost neuspořádaně. Poslední deníky byly pravděpodobně nejtěžší, protože byly psány naléhavě a v zoufalé snaze najít řešení na alarmující závěry, ke kterým došel ve svých experimentech.

Orion hltal deníky, přelétal stránky, aby se dostal hlouběji do Salazarova bádání. Jeho srdce bušilo hlasitě a rychle, jak vstřebával všechny neuvěřitelné informace. Jedinečné, unikátní informace, které nebyly známy veřejnosti a pro které Salazar nakonec stejně položil svůj život, když se snažil získat konečné odpovědi na své poslední nezodpovězené otázky.

Jednotlivé věty psané v hadím jazyce probíhaly Orionovi myslí, když si znovu četl některé z nejsnáze pochopitelných pasáží:

Godric a Helga byli zděšeni, když zjistili, že jsem použil čerstvé mrtvoly mudly a humusáka, abych studoval jejich anatomii... „To je nekromancie!“ obvinili mě, ale bohužel, nemám tu moc... moje otázky by mohly být zodpovězeny, pokud se budu držet svých znalostí... Snažil jsem se jim vysvětlit nutnost studovat jejich anatomii... ale jsou zděšeni i při použití magie krve, použití krve do lektvarů, rozebírání mrtvých těl lidí.... určitě jsou ovlivněni tou mudlovskou pověrou... 'Ďábla' obviňují z toho, co dělám, a nechápou, že tyto výzkumy jsou důležité pro osud našich magických potomků.

Snažil jsem se to vysvětlit Godrikovi... Myslím, že o jeho přátelství jsem už přišel a jeho zatvrzelé odmítání mě začíná dráždit... Helga mě odmítá poslouchat okamžitě, když řeknu humusák místo 'u mudlů narozený kouzelník', když se snažím sdělit jim můj názor, poslouchá jen Rowena. Ctěná bystrá Rowena...

Jak vznikli temní mágové? Moje krev je tak odlišná od Godrikovy, Helginy i Roweniny... Všechny moje lektvary a experimenty potvrzují, že má jiný element... Moje krev je nositelem toho, o čem jsem přesvědčen, že je má temnota a jejich světlo... Musí to přicházet z magie země, stejně tak teoretizuje i Rowena. Ale já vím, že jen necromancer by mi mohl říct víc... o zdroji mé temné magie. Říká se, že je to ženská síla... Magie znovu vytváří protiklady a nastoluje rovnováhu, tvrdí Rowena... Možná, koneckonců, mudlové jsou velmi různorodí, je jen logické, že totéž se stalo mezi kouzelníky...

... Snažil jsem se izolovat temné chemické látky z mé krve, která mě tak odlišuje od mých přátel, ale nakonec jsem musel vytvořit sérii kouzel navázaných na lektvar, aby to fungovalo... Dnes jsem smísil temnou krev s krví ostatních a pozoroval výsledky... Světlá krev mohla být kombinována se silnější temnou krví a dala vyhovující výsledky... Výsledné potomstvo by ještě v krvi mělo temnou magii... I při opakovaném mísení a ředění, jako při staletích křížení, byly výsledky stále uspokojivé, ale magie je mnohem slabší, než při testu s mísením temné krve s temnou... výsledek testů s mudlovskou krví, ale dává nezvratný důkaz pro všechny mé názory... Jejich krev zcela ničí temnou magii v temné krvi hned po několika kříženích a snižuje také sílu magie ve světlé krvi, ale ne tak výrazně...

... To, co jsem říkal Godrikovi mám nyní podloženo... Musí mě poslouchat! Mudlorozeným může být dovoleno mísit se pouze se sebou navzájem nebo s mudly, nemohou nadále kazit naše magické pokrevní linie... 'Mudlorození' jsou mix mezi dvěma druhy, pro nás velmi nebezpečný, a proto je třeba chránit naše pokrevní linie a naši magii než vymizí... Testoval jsem konečný výsledek mísení temné, světlé a mudlovské krve a výsledek je strašlivý... Po tisícovce křížení simulujících křížení mezi liniemi po staletí... Výsledky byly jasné, potomci temné a mudlovské krve i potomci světlé a mudlovské krve by měli stejné magické schopnosti a stejný typ magie... krev mudlorozených je dominantní a nakonec způsobí, že všichni budou mít neutrální magii, ani temnou ani světlou a nejhorší je, že budou magicky mnohem slabší než jejich předkové...

... Rowena chápe, částečně, proč to dělám, proč jsem posedlý vytvářením nejtemnějších lektvarů a kouzel a pokusy s nimi, ale v určitém okamžiku to pro ni bylo příliš... Ale to ona mi pomohla pochopit síly přírody, fungování vesmíru... Vysvětlila mi tyto teorie v její Astronomické věži...

... Ukázal jsem Roweně své nejnovější výsledky a věří, že bych mohl mít pravdu, ale ona to vidí ze zcela jiné perspektivy... Řekla mi o svém vlastním studiu a výzkumu fyzikálních sil našeho světa... Strávila hodiny na Astronomické věži, hodiny mi vysvětlovala své teorie... Jsou fascinující. Mohla by mít pravdu... Mohlo by to vysvětlit mé výsledky... Ale přesto, vidí to z odlišného pohledu a stará se jen málo o osud temné magie... Věří, že pokud se Magie rozhodla vytvořit mudlorozené, aby neutralizovala světlou a temnou krev a vytvořila svět pouze s jedním typem neutrální magie, neměl bych zasahovat do jejích plánů... Věří, že pro to musí být důvod... Znovu použila svou obecnou teorii rovnováhy moci... Nesouhlasím... Pokud má pravdu ohledně působení síly, kterou nazývá Magií, pak nám Magie dala inteligenci věci měnit... Neměli bychom nechat dva typy magie vymizet do nicoty... Nedovolím černé magii udusit se pod mudlorozenou nákazou... Jak může Rowena stát stranou, zatímco magie kvůli mudlorozeným mizí?... Nerozumím jí, její mysl stále bloudí mezi hvězdami a stará se jen o své fyzikální teorie působení sil... Není humanistkou, to je jasné... Jsme pro ni nevýznamní oproti velikosti vesmíru... Dnes jsem se jí zeptal: Tobě nezáleží na vyhynutí našeho druhu? Její jednoduchá odpověď byla: Až tady nebudu, něco mě nahradí, vždy se najde způsob, jak se s tím svět sám vyrovná.... Jak můžou být pořád přáteli s Helgou je mi záhadou, dvě rozdílnější čarodějnice jsem nikdy neviděl.

... Mudlové z nedaleké vesnice považují Roweninu magii za Boha - to je jejich představitel magické síly, která stvořila a řídí rovnováhu vesmíru... Rowena mi pomohla pochopit to... Spojuje své myšlenky s mými výsledky, mám vysvětlení... věřím, že Magie vytvořila na této zemi dva lidské druhy, mudly a kouzelníky, vyrovnala jejich existenci vytvořením protichůdné bytosti... Mudlorozené vytvořila z mudlů, jak jsem dokázal v mých prvních pokusech... Dokonce bych mohl izolovat magickou součást, která mudlům v krvi chybí, kterou kdyby měli, stali by se tím, co nazýváme mudlorozenými... Už jsem dokázal, že krev mudlorozených má schopnost otrávit naše pokrevní linie... Je neutralizačním činidlem, strategicky umístěným tak, že ruší náš typ magie v krvi, pokud se s námi množí... Mudlorození jsou přechodem mezi kouzelníky a mudly, mají oproti mudlům neutrální typ magie, ale jejich magie zabíjí náše temné pokrevní linie... Nemůžeme jí dovolit vstoupit do našich krevních oběhů... Krev mudlorozených destabilizuje naši temnou magii, jen svrchovaně mocný rodokmen vydrží jed, který přináší jejich krev... Jejich potomci by mohli být postiženi nevyváženou magickou krví... Použil jsem svou vlastní a Godrikovu krev, abych tuto teorii dokázal... Obě naše krevní linie by mohly mít v linii mudlovskou krev, aniž by ztratily svou magickou sílu, ale Godrikova by byla oslabena a moje přebita... Po dalších míseních s mudlovskými rodinami by magická součást mé krve zanikla.... Výsledky byly horší s každým dalším křížením... Podle Roweniných představ, byli mudlorození vytvořeni za účelem vyrovnávání světlé a temné složky a standardizace naší krve do nového druhu... Říká, že na vyvážení... Podle ní, musí být zachována rovnováha, bez ohledu na to, co... Opět jsme se pohádali... já nemohu připustit to, co navrhuje, a ona není ochotna podpořit mé myšlenky, když se snažím přesvědčit Godrika a Helgu, protože je spokojená s tím, jak to jednou dopadne...

Dnes jsem něco náhodou objevil, připouštím, že mě to velmi šokovalo... Nikdy jsem o tom neuvažoval, ale možnost, že uchovám svou existenci... Nejsem si jistý, jestli jsem ochoten vytvořit to předtím, než budu znát víc odpovědí na mé otázky... Ale umožnilo by mi to žít dost dlouho na to, abych je získal... I přesto je třeba, abych pochopil zdroj černé magie a je docela zvláštní, že nekromanti jsou na ni nejlépe naladěni, mají také odpověď na mé současné dilema... Zajímavé zjištění, že duše je spojena s krví čaroděje... Kdybych nebyl zaměřen na studium temné krve, nikdy bych to nezjistil, jsem si jistý, že jsou to tajné znalosti necromancerů... Moje pochybnosti jsou následující: mám připoutat svou duši na zemi, abych nikdy nezemřel a mohl pokračovat ve studiu? Nebo bych měl umřít s úsměvem na tváři? Kdybych jen věděl, co se stane s duší po smrti... Jsou poslány zpět? Je znovuzrození možné? Nebo jen projdou na jinou rovinu?... Rowena se domnívá, že duše jednoduše přestanou existovat, jakmile člověk zemře, že se stanou nehmotnými... Já se ani nesnažím rozluštit složité teorie za jejími prohlášeními... Ale pokud se duše nevrací zpět, pak nechci zemřít, já bych raději zůstal připoután na zemi a pokusil se získat nové tělo... To je můj způsob, jak vytvořit své vlastní znovuzrození, i když je to nepřirozené... Začal jsem vytvářet kouzla, ale moje pokroky jsou pomalé... Potřebuji více znalostí...

Slyšel jsem zvěsti... necromancer. Proslýchá se, že žije v lese u obce Glenn Mulag, na severu... Mudlovský strach z tohoto místa je jasným znamením, že ta pověst může být pravdivá... Šeptají o nevysvětlitelných věcech, mrtvých vstávajících z hrobů na blízkých hřbitovech a kolébajících se k lesu... Jdu ho najít nebo jí, jediný nekromancer o kterém vím, že v současnosti existuje... Potřebuji znát odpovědi na své otázky o duši a o temné magii a krvi... Ztrácel jsem čas na hradě snahou přesvědčit Godrika... Naše diskuse jsou stále prudší... Toto je můj poslední záznam před odchodem hledat... Netroufám si připoutat se, dokud nevím, co se stane s mou duší po smrti... Dal jsem tomu jméno 'viteál'. Je to způsob jak na světě ukotvit svou duši... Pokud je znovuzrození možné, pak by pro duši bylo hrozné, kdybych ji rozdělil.

Orion přečetl poslední řádek posledního deníku Salazara Zmijozela a se zamračením na tváři ho zavřel. Tolik myšlenek mu vířilo hlavou, že sotva mohl jasně myslet. Byl vzhůru déle než čtyřicet osm hodin, aby přečetl všechny Zmijozelovy deníky. Zmijozelovy nápady byly často zmatené, bylo těžké říct, jestli byl ten muž génius nebo trochu mentálně nevyrovnaný, pravděpodobně obojí. Salazar, jak známo, předpokládal mnoho věcí a přeskakoval do komplikovaných teorií. Části, které si právě znovu pročítal, byly nejjednodušší a jasně napsané. Ostatní pasáže by mu trvalo znovu přečíst mnohem více času. Roweniny nápady byly také těžko uchopitelné. Ale pokud Zmijozelovy výsledky byly správné, dobře, pak se mudlorození nesmí míchat s žádnými jinými. Na závěr, Zmijozel v podstatě řekl, že teď byly tři magické lidské druhy: světlí kouzelníci, temní mágové a mudlovské rodiny. Pokud by se jeden z nich mísil s jiným, po mnoha kříženích by potomci byli podstatně magicky slabší. A pokud se všichni budou mísit bez omezení, vznikne jeden nový druh. Neutrální nositel se slabší magickou mocí. Temní čarodějové a temná magie by úplně vymizeli, takže nový typ magie kouzelníků by byl standardní a obyčejný. No, Orion musel souhlasit se Zmijozelem, že by to neměli dovolit. Co Rowena a její magická rovnováha? Zmijozel měl pravdu, žijeme-li, můžeme svět změnit bez ohledu na to, co magické síly vesmíru mají v úmyslu. Máme právo určovat vlastní osud a zachovat náš druh magie.

Ale v jedné věci Zmijozel pravdu neměl a to v přesvědčení, že necromancer zná odpovědi na jeho otázky. Měl pravdu, že necromancer by věděl o tom, co se stane s duší po smrti, ale neznal zdroj temné magie. Nikdo o něm ve skutečnosti nevěděl. Ano, byla to magie země, ale nikdo nikdy neviděl zdroj samotný, ani s ním jakkoli nekomunikoval, jestli je to vůbec možné. Ale dobře, Orion hádal, že ve Zmijozelově době byl necromancer viděn jako vševědoucí bytost spojená s ďáblem nebo nějakým jiným nesmyslem, a proto jim lidé přisuzovali větší znalosti, než opravdu měli. Trápilo ho však něco jiného: Zmijozelovo přání připoutat svou duši na zemi, aby se mohl sám znovu zrodit a mít po smrti druhý život v novém těle... Proč, to bylo přesně to, co Voldemort udělal? Bylo to na základě Zmijozelových deníků, že Voldemort dostal přesně tu stejnou myšlenku? Ale Zmijozel kouzla na vytvoření... jak tomu říkal? Viteálu, ano, jeho kouzla, pro přikotvení rozdělené duše v denících nedokončil. Zmijozel odešel z Bradavic, než mohl dokončit svůj výzkum jak viteál vytvořit. Pokračoval Voldemort tam, kde Zmijozel skončil? Je medailonek viteálem? Zdálo se, že by to mohla být cesta, ale deníky o viteálech nic neříkaly. Existoval způsob, jak to zvrátit? Ale nejvíce alarmující věc byla, že Voldemort udělal viteály dva, aniž by nejprve věděl, co se stane s duší po smrti. Zmijozelovy pochybnosti byly oprávněné. Nejhorší věc, kterou mohl udělat, bylo ukotvit duši na zemi, když její místo je v duchovní rovině, pravděpodobně čeká na správný čas, aby se znovu zrodila. To bylo zahrávání si se silami života a Orion si nemyslel, že je to moudré. Popravdě tím byl pobouřen.

Orion unaveně uspořádal deníky na desce stolu a přemístil se do jedné z kabinek v koupelně jeho koleje. Cítil se v poslední době tak vyčerpaný, ani lektvar mu už nepomáhal. Měl dvě hodiny před dopoledním vyučováním, a za soumraku se dozví, co bude náplní posledního úkolu. Ale bylo ještě něco, co musel udělat, než půjde na chvíli spát.

Seslal na sebe na parselské kouzlo neviditelnosti, které našel ve Zmijozelových knihách a šel navštívit Zmijozelův portrét. Nemluvil s ním od té doby, kdy mu Zmijozel řekl o svých skrytých komnatách.

Bez rozpaků se posadil na studené kamenné podlaze před portrétem a po vykouzlení deziluzivní bubliny, zrušil kouzlo neviditelnosti.

Orion se podíval na zdánlivě spící portrét a tiše zasyčel, „Lorde Zmijozele?“

Předek okamžitě otevřel oči a podíval se dolů na Oriona. Salazar, opuštěný všemi pod záminkou, že spí, se narovnal v křesle. Shlížel na Oriona a zamračil se: „Co jsi dělal? Vypadáš hrozně.“

Orion pokrčil rameny a odpověděl, „byl jsem začtený ve vašich knihách a denících. Moc jsem nespal, ale to nevadí, o tom jsem-“ Odmlčel se a pak tiše dodal: „přečetl jsem vaše deníky. Potřeboval bych je číst víc do hloubky, vícekrát, ale... no, vypadá to, že máte důkaz proti mudlorozeným.“

Zmijozel nadzvedl obočí a protáhl, „jsem rád, že jsi to konečně přiznal. Řekni mi, už jsi přesvědčený?“

Orion se pro sebe zamračil a řekl: „Jsem přesvědčený o tom, že by se neměli míchat s našimi krevními liniemi... pokud jsou vaše výsledky správné.“

„To jsou,“ odsekl netrpělivě Zmijozel, „a proto jistě chápeš, jakou hrozbu mudlorození představují. Měli by být odstraněni dřív, než způsobí zánik naší magie.“

Orion zavrtěl hlavou a důrazně řekl: „Nemůžete je vinit za to, že mají jinou krev než my! To není něco, co by udělali naschvál! Kromě toho, temné rodiny už se s nimi nechtějí míchat, měli bysme jen zdůraznit, proč a vysvětlit vaše výsledky všem kouzelníkům, včetně těch světlých, tak, že -“

Zmijozel se mu posmíval, „a ty si myslíš, že světlí čarodějové budou věřit, zlé práci temného zlomyslného Lorda Zmijozela? Existuje důvod, proč moje výsledky nikdy nebyly zveřejněny kterýmkoli z mých potomků... Kouzla a lektvary, které jsem vytvořil pro mé experimenty, jsou temná. Světlí kouzelníci právě z tohoto důvodu nebudou akceptovat výsledky mých výzkumů.“

„Máte pravdu,“ řekl Orion s povzdechem, „ale vládci přepisují historii. Pokud se temní kouzelníci dostanou k moci, bude se historie psát jinak a časem by temná kouzla nemusela být zatracovaná. Vaše jméno by mohlo být očištěno, a vaše výzkumy přijaty. Kromě toho, budou vaše experimenty důkazem k zavedení potřebných zákonů. Mudlorozené není třeba zabíjet nebo izolovat, stačí jen vytvořit zákony, nařizující jim množit se pouze s jinými mudlorozenými nebo s mudly. Pokud důvod pro to existuje, bude snazší je prosadit.“

„Myslíš si, že to bude tak snadné?“ posmíval se mu Zmijozel, „I když to dokážeš, mnoho mudlorozených a světlých kouzelníků bude tvůj zákon porušovat - problémem zůstává, že z dlouhodobého hlediska mudlorození a světlí kouzelníci s temnými nebudou spolupracovat. Počet mudlorozených každý rok roste, vidím to od prvního roku, kdy studenti vstoupili do Bradavic. Pokud to tak zůstane, jejich počet nás překročí!“

„Možná, že to, co Rowena říkala o rovnováze,“ řekl Orion a zamračil se, „říkala, že by to bylo nejlepší... Pravděpodobně měla pravdu. Koneckonců, jestliže se tři druhy smíchají dohromady, aby vytvořily nový, tak už dál nebudou války mezi světlem a temnotou, ne? Existovala by jen neutrální magie... pouze jeden typ nositele... možná, že je to náš další evoluční krok.“

„Samozřejmě, že ne!“ vyštěkl Zmijozel zlostně, „Evoluce znamená pokrok, a nový typ nositele pokrok nebude! Jejich magie by byla slabší, než naše, jak jsem již dokázal! Získat mír v magickém světě výměnou za zánik světlé a temné magie nestojí za to!“

„No, já s vámi souhlasím,“ odsekl Orion unaveně, „nechci ztratit svou temnou magii... ale pak bude stále docházet ke konfliktům mezi kouzelníky... a mudlorození budou mít větší politickou moc v době, kdy se jejich počet zvyšuje. A spojí se se světlými čaroději, právě tak, jak jste řekl. Zdá se, že to všechno směřuje k budoucí velké válce...“

„To je důvod, proč jim musí temní kouzelníci natrhnout prdel tak brzo jak jen to bude možné,“ odsekl Zmijozel tvrdě, „teď je správný čas. Před tím, než se mudlorození stanou v našem světě významnou silou.“

„Snad,“ řekl Orion vyhýbavě, „možná, kdybychom vyhráli nyní a vysvětlili naše akce... vysvětlili důvody pro naše zákony... Ale obávám se, že mudlorození se budou stále bouřit proti omezením, které bychom použili na jejich volbu partnera. A je to pochopitelné, nikdo nechce, aby jeho svoboda byla v tomto bodě omezená.“

„To je důvod, proč jsem říkal, že je jednodušší zabít je všechny, až temná strana zvítězí,“ odpověděl Zmijozel nenuceně, „proč se obtěžovat s přijímáním zákonů? Pokud neposlouchají, necháme je zabít. Jak jednoduché.“

Orion se na něj zamračil, „A vy si myslíte, že světlí kouzelníci by tiše seděli, zatímco my bysme poráželi mudlorozené? Nemůžeme vytvořit vládu teroru, to by nám zlomilo vaz, potřebujeme politickou rovnováhu...“ Orion zavrtěl hlavou, „vše musí být pečlivě promyšlené a plánované, ale o to se postarám později. Je něco důležitějšího, na co se vás teď chci zeptat.“ Odmlčel se a probodl Zmijozela očima, „kdy byl vytvořen váš portrét?“

Zmijozel se na něj ušklíbl, „co opravdu chceš vědět je, jestli mám vzpomínky až do okamžiku, kdy jsem zemřel.“

„Ano,“ odpověděl Orion a pozorně si ho prohlížel, „vím, že v současnosti existují kouzla, která přenesou nejnovější vzpomínky na portréty nedávno zesnulých. Takhle fungují portréty bradavických ředitelů podle 'Dějin Bradavické školy'.“

„A kdo si myslíš, že ta kouzla vytvořil?“ zeptal se Zmijozel samolibě.

Orion přimhouřil oči, „použil jste k tomu své teorie, že? Nevytvořil jste viteál, ale použil jste některé teorie k propojení svých vzpomínek tak, aby se uchovaly v portrétu v okamžiku, kdy zemřete.“

„Přesně tak,“ odsekl Zmijozel se samolibým úšklebkem.

„Tak to musíte vědět!“ odsekl Orion vzrušeně, „dostal jste odpovědi? Byl to nekromancer? Kdo to byl? Nebo to byla čarodějnice?“

„Ach, našel jsem nekromanta,“ odpověděl Zmijozel s temným výrazem, „ale nevím, kdo to byl. Ale můžu ti říct, čím se on nebo ona stal.“

„Co tím myslíte?“ zeptal se Orion zmateně.

„To, čemu jsem čelil, byl první mozkomor, který kdy existoval,“ řekl Zmijozel hořce, „samozřejmě, že jsem to v té době nevěděl. Potýkal jsem se s neznámým tvorem. Netřeba dodávat, že mi nedal žádné odpovědi. Nevěděl jsem, čemu čelím, dokud nebylo příliš pozdě. Jednoduše mi vysál duši...“

Orion v šoku zalapal po dechu, „vy-vy jste zemřel polibkem mozkomora? Prvního z mozkomorů?“

„Ano,“ odpověděl stroze Zmijozel.

„A vaše duše?“ zeptal se rozrušený Orion, „nevíte, jestli tam stále je? Uvnitř mozkomora?“

„Není,“ zamumlal Zmijozel, „cítil jsem okamžik, kdy byla nakonec úplně strávena. Stalo se to asi před pěti stoletími.“

„Takže mozkomor se živil vaší duší okolo dvou set let,“ řekl Orion zamyšleně.

„Ano,“ odpověděl Zmijozel stroze a pak se ušklíbl, „to je ironie mého života. Šel jsem hledat odpovědi, abych zjistil, jestli je rozumné vytvořit viteál, aby moje duše byla nesmrtelná a nakonec ji zcela zničila osoba, u které jsem tu pomoc hledal.“

„Zemřel jste pro odpovědi,“ řekl Orion smutně. „zemřel jste kvůli dalšímu výzkum a znalostem, které by přesvědčily Godrika a Helgu. Koneckonců jste stále čelil nedůvěře, protože jste používal velmi temné prostředky k hledání způsobu, jak uchovat naši krev a magii.“

„Ano,“ řekl Zmijozel, oči ztmavlé hněvem, „světlým kouzelníkům nelze důvěřovat. Jsou zaslepeni svou předpokládanou morální převahou. Není žádný smysl v tom snažit se je přesvědčit. Neposlouchali tehdy a nebudou ani teď. Uč se z mých chyb, můj dědici.“

Orion se podíval na podlahu a sklíčeně odpověděl, „je mi to líto. Nezasloužil jste si takový osud... po tom všem co jste udělal pro své studie...“ Podíval se na Zmijozela a s obdivem řekl, „Jste génius. Nemůžu ani vyjádřit, jak vaše teorie posunuly mé názory... Vaše parselská kouzla jsou tak silná... tak čistá... Když jsem je sesílal, moje magie byla tak silná. Ten pocit, těžko se to popisuje.“

Zmijozel se na něj malinko usmál, „jsem rád, že jsem ti mohl předat své znalosti a že je dokážeš ocenit, jak si zaslouží.“

Orion se na něj vděčně podíval a pak se zamračil a zeptal se: „Tom četl vaše deníky, že?“ Zmijozel přikývl a Orion pokračoval, „Vyjádřil zájem o vaše teorie o viteálech?“

Zmijozel si odfrkl, „samozřejmě. To ho zajímalo ze všeho nejvíc. Stal se tím posedlý a chtěl můj výzkum v této oblasti dokončit. Jak víš, ta kouzla jsem nedodělal. Nechal jsem svůj výzkum neúplný. On strávil většinu ze svého času v Bradavicích pátráním po knihách, které o tomto předmětu napsal můj potomek.“

Orion se na něj překvapeně zahleděl, „vaši potomci dokončili kouzla potřebná k vytvoření viteálu?“

„Jeden z nich,“ odsekl Zmijozel hrdě, „nechal jsem skryté pergameny se všemi svými deníky a knihami pro mého syna, ale bylo to Sylvester, můj vnuk, který použil mé deníky a výzkum dokončil. Napsal o svých objevech mnoho knih v hadím jazyce.“

Orionovy oči se rozšířily a zalapal po dechu, „Sylvester? Sylvester Zmijozel?“

Zmijozel na něj přimhouřil oči, „ano, to je jeho jméno.“

„Mám jednu z jeho knih!“ řekl Orion vzrušeně, 'Parselské rituály duše!' Snažil jsem se ji číst před lety, ale vůbec jsem tomu nerozuměl. Bylo to příliš složité.“

„Jak jsi k ní přišel?“ zeptal se Zmijozel podezíravě, „Tom velmi obtížně vyhledával Sylvestrovy knihy. Jsem přesvědčen, že některé z nich našel poté, co opustil Bradavice.“

„No, někdo je dal mému starému učiteli, aby mi je půjčil,“ řekl Orion s pokrčením ramen, „nevím, kdo je jejich vlastníkem.“

Zmijozel se zamračil, „velmi neobvyklé, ale teď ti deníky pomůžou Sylvestrovu knihu lépe pochopit. Stále je třeba studovat věc hlouběji a zcela pochopit jeho objevy, ale moje deníky ti trochu pomůžou.“ Probodl Oriona očima a přísně dodal, „doufám, že nemáš v plánu vytvořit si svůj viteál.“

„Samozřejmě, že ne!“ odsekl Orion vehementně, „já bych to své duši nikdy neudělal. Stále nechápu, jak by se o to Tom mohl zajímat! Ledaže by našel nějakého nekromanta, který mu dal odpověď na to, co se stane s duší po smrti.“

Zmijozel se ušklíbl, „Tom se o to nestaral. Snažil jsem se mu vymluvit tu ztřeštěnost s jeho plánem na dosažení nesmrtelnosti vytvořením viteálu, aniž by věděl více o posmrtném životě, ale on neposlouchal. Věřil, že ta oběť za to stojí.“

„Ale uvězněním své duše na zemi naruší přirozený koloběh života!“ řekl Orion zoufale, „co když jeho duše chce být znovuzrozená?! Mohl by si ublížit tím, že se obchází proces!“

„Toma to nikdy nezajímalo,“ odsekl Zmijozel lhostejně, „raději se ujistil o svém znovuzrození, než aby byl závislý na tom, co se stane po smrti. Vždycky nerad závisel na věcech mimo jeho kontrolu. Tak si zajistil kontrolu, co se stane s jeho duší. Je to nepřirozený způsob, jak to udělat, ale je to jediná cesta k nesmrtelnosti, kterou kdy kouzelníci našli.“

„Takže vy s ním souhlasíte?“ zeptal se Orion podezíravě, „myslíte si, že je to schůdná cesta?“

„Je uskutečnitelná,“ přerušil ho Zmijozel stroze, „ale to neznamená, že by se to mělo provádět. Žádný z mých potomků nevyrobil viteál. Dokonce i Sylvester měl k tomu výhrady. Existuje ještě příliš neznámých faktorů. Tom byl můj jediný dědic, který ho udělal.“

Orion na Zmijozela vytřeštil oči, „Víte, že jeden udělal?“

„Samozřejmě, že jeden udělal a přitom byl stále ještě místním studentem. Zaměstnal mě na mnoho měsíců,“ odsekl Zmijozel.

„Ale neměl přece ještě Sylvesterovy knihy! Říkal jste, že je získal až po Bradavicích. Takže tím mi chcete říct, že Tom dokončil kouzla pouze na základě vašich deníků?!“ zeptal se překvapeně Orion.

„Ano,“ řekl Zmijozel hrdě, „Tom měl nějaké nedostatky, ale nedostatek geniality rozhodně nebyl jedním z nich.“

„U Mordredovy hůlky! Byl to ten černý deník, první viteál co udělal, zatímco byl student, je to tak?“ řekl Orion v úžasu, „vždycky jsem si myslel, že musel být mladý... ale udělat to, zatímco ještě studoval... U Merlina, Tom byl neuvěřitelný.“

„Víš o tom deníku?“ zeptal se Zmijozel a zamračil se, „jak?“

Orion se na Zmijozela váhavě podíval. Měl by mu říct, že je Tom zpátky? Že si udělal dva viteály a že teď Voldemort díky nim žije? Ale Zmijozel určitě měl nějaké tušení o tom, co se stalo, když byla Tajemná komnata před pár lety otevřena...

Orion pohlédl na Zmijozela a tiše řekl, „víte, kdo byl lord Voldemort?“

Zmijozel na něj přimhouřil oči, „ano. A pokud jsi ho teď zmínil, musíš to vědět sakra dobře. Tom přijal toto jméno v jeho pátém roku, zatímco shromáždil své stoupence ze zmijozelské koleje.“

Orion přikývl, „vím. To je důvod, jak jsem se dozvěděl, že deník byl viteál, poté, co jsem četl vaše deníky. Našel jsem v Tajemné komnatě deník s Tomovými iniciálami. Poskládat vodítka dohromady nebylo těžké.“

„Řekni - Je to, co Brumbál tuší pravda?“ zeptal se Zmijozel opatrně, „je lord Voldemort naživu?“

Orion si ho podezíravě prohlédl, „jistě jste zaznamenal, že celá ta aféra kolem Tajemné komnaty s Weasleyovou dívkou naznačovala, že Lord Voldemort se snaží vrátit zpátky.“

Zmijozel si ostražitě povzdechl, „samozřejmě jsem to tušil. Věděl jsem, že Tom udělal viteál, ale nevěděl jsem, že si deník našel cestu zpátky do hradu.“

„Nevíte, jestli Tom udělal víc viteálů?“ zeptal se Orion zamyšleně. Věděl Zmijozel o medailonku? Co když jich Tom dělal víc? Nikdy o tom až do teď... ale teď, když o nich věděl víc, bylo to možné. Znal některé teorie výroby viteálu, a konečně si byl vědom toho, čím medailon a deník opravdu byly. Nevěděl moc o jejich pravé podstatě, protože Tom mu to říct odmítal.

Zmijozel si ho podezíravě prohlížel, „pokud vím, udělal jen deník. Víš, jestli jich má víc?“

Orion zavrtěl hlavou a lhal s lhostejným výrazem, „Nevím. Ale je tu možnost, že jich udělal víc než jeden, ne? Zvlášť když jimi byl tak posedlý.“ Podíval se na Zmijozela a zeptal se zamyšleně, „je nějaká výhoda v tom, mít víc než jeden viteál? – a existuje nějaký limit?“

„No, výhodou je, že s více viteály je méně pravděpodobné, že je někdo zničí,“ odsekl Zmijozel zamyšleně, „ale nevím, jestli existuje nějaký limit. Jak víš, svůj výzkum jsem nedokončil. Sylvestera nikdy nenapadlo udělat více než jeden a nakonec se stejně rozhodl, že svou duši nebude riskovat vůbec. Takže o tom jen teoretizoval ve svých knihách.“

Orion si zklamaně povzdechl. Pak se zvědavě zeptal, „řekl jsi někdy Roweně o svých objevech, jak vytvořit viteál?“

„Nikdy,“ odpověděl Zmijozel stroze, „byla by zděšená jen tou myšlenkou.“ Zasmál se a dodal: „považovala by to za hanebnou bezohlednost k velkým plánům Magie.“

Orion vnímavě podotkl: „Líbila se ti, mnohem víc než ostatní. Strávil si s ní hodně času...“ a podezřívavě dodal, „četl jsem, že se nikdy nevdala, ale přesto měla potomka.“

Zmijozel na něj přimhouřil oči, „měla dceru, určitě už jsi ji tady viděl.“

Orion na něj zamrkal, „jak bych ji mohl vidět?“

„Nejsi tak chytrý, jak jsem si myslel,“ posmíval se mu Zmijozel: „kdo si myslíš, že je Šedá dáma?“

„Duch havraspárské koleje? Ona byla Roweninou dcerou?“ zeptal se Orion překvapeně.

„Ano, Helena z Havraspáru,“ odsekl Zmijozel a pak hrdě dodal, „poměrně divoká a vychytralá mladá čarodějka.“

„Byla - ehm - byla Helena vaše...“ pokusil se Orion říct jemně.

„Moje dcera?“ přerušil ho Zmijozel odměřeně, „nevím, Rowena mi to nikdy neřekla. Když jsem odešel z Bradavic, byl jsem už ženatý a měl malého syna.“ Pak s úšklebkem dodal, „ale je to možné. Helena měla některé z mých vlastností. Ta mazaná čarodějnice ukradla Rowenin diadém a uprchla s ním.“

„Diadém?“ zeptal se Orion se zájmem, „k čemu jí byla čelenka?“

„Diadém ukrýval Roweninu moudrost, chlapče,“ odpověděl Zmijozel netrpělivě, „co vás to dnes učí? Ta čelenka dělala svého nositele chytřejším. Helena vždycky chtěla předstihnout svou matku, a proto vzala čelenku pro sebe. Rowena samozřejmě nikdy nikomu nepřiznala, že ji její dcera zradila a pořád předstírala, že čelenku má.“

„Takže bych mohl být dalším z linie Heleniných potomků?“ Zeptal se Orion vzrušeně. Pokud by to bylo pravda, možná...

„Ne,“ přerušil ho Zmijozel, „Helena zemřela mladá, nikdy žádné potomky neměla a Rowenina linie tak zemřela s ní. Rowena vyslala kouzelníka, který byl do Heleny velmi zamilovaný, aby ji našel.“ Zmijozel se na Oriona ušklíbl a dodal, „taky už jsi ho viděl. Je to Krvavý baron.“ Orion na něj zíral a Zmijozel pokračoval, „zemřel jsem dřív, než se to všechno stalo, ale Šedá dáma se čas od času sníží k tomu se mnou promluvit. Je stále ještě zatrpklá z toho, co se stalo. Vždycky odmítala dvoření Krvavého barona, a když ji našel ukrytou v albánském lese, probodl ji, protože žárlil a zuřil, že se s ním odmítla vrátit. Potom se sám zabil...“

„To je strašné,“ řekl Orion a zamračil se, „co se stalo s diadémem? Našla ho Rowena?“

„Rowena byla v té době smrtelně nemocná,“ odpověděl Zmijozel smutně, „proto poslala Krvavého barona, chtěla před smrtí ještě Helenu vidět. Nevím, co se stalo s diadémem; Rowena už se neuzdravila.“

„To je mi líto,“ odpověděl Orion. Podíval se na své náramkové hodinky a zasténal, když viděl, že už má jen třicet minut, aby se vrátil do ložnice předtím, než se všichni ostatní vzbudí. Unaveně si promnul oči a řekl: „Děkuji vám za vyprávění a za všechno. Budu pokračovat ve studiu vašich deníků, i když stále je tam mnoho dalších knih ke čtení. Nezdá se, že bych našel dost času, přečíst je všechny...“

Zmijozel si ho přísně prohlédl a řekl, „příliš na sebe tlačíš. Vypadáš, že každou chvíli padneš k zemi vyčerpaný k smrti.“

„Musím to zvládnout před odjezdem z Bradavic,“ řekl Orion přezíravě, „mám jen měsíc.“

Zmijozel chápavě přikývl a Orion mu ještě jednou vděčně poděkoval, než se vrátil do své ložnice.

Pro Oriona to byl zkažený den. Po návratu do ložnice předstíral, že se právě probudil, při snídani si sedl ke zmijozelským, jen aby zjistil, že je v dalším z článků Rity Holoubkové v Týdeníku čarodějek. Tentokrát měl být zapojený v milostném trojúhelníku s Hermionou a Krumem. Podle Rity, Viktor Hermionu pozval, aby ho o letních prázdninách navštívila v Bulharsku a Hermiona - ošklivá čarodějnice z mudlovské rodiny, uvařila lektvar lásky, aby polapila slavného chytače. Orion údajně miloval Viktora, zatímco Viktor byl lapený v temných uličkách Hermionina svádění.

Mimochodem, protože Viktor zrudl, když si ten článek přečetl, měl Orion podezření, že Rita možná o Viktorově pozvání napsala pravdu. Všechno se ještě zhoršilo, když dovnitř začaly létat sovy. Viktor a on dostali několik dopisů od dotčených čarodějnic, které je nabádaly, aby nepřijímali podezřelé jídlo a pití. Ale rozhodně nejhorší to měla Hermiona. Dostala huláka, který u nebelvírského stolu explodoval a křičel na ni několik minut urážky, které slyšel celý sál. A jeho obálka byla naplněna neředěným hnisem z dýmějových hlíz, který jí způsobil ošklivé boláky na prstech. Orion ji viděl utíkat ze sálu směrem k ošetřovně. Slíbil, pomstít se Ritě Holoubkové a dumal nad tím, jak se to ta ženská mohla o Viktorovi dozvědět.

Během vyučování se zmijozelští Hermioně posmívali a Pansy dělalo velkou radost zesměšňovat ji při každé možné příležitosti. Lektvary byly nejhorší. Snape zabavil Pansy vytržený článek a předčítal ho třídě s jízlivým důrazem na všech větách, které psaly o skvělých Orionových schopnostech během úkolů, jeho okouzlujících způsobech a tom jak hezky vypadá. Na chodbách po něm dívky pokukovaly, chichotaly se a šeptaly si mezi sebou. Všiml si dokonce i kradmých pohledů od Cho Changové, Cedrikovy současné přítelkyně. Což ho donutilo zavrtět hlavou nad lehkomyslností některých dívek. Lezander to přijal s humorem a Calypso ho stále popichovala ohledně jeho komplikovaného milostného života.

Nakonec, po poslední hodině dne, jeho a Nevilla zdržela profesorka McGonagallová.

„Přijďte dnes v devět hodin na famfrpálové hřiště,“ řekla jim, „pan Pytloun vám tam vysvětlí pravidla třetího úkolu.“

Takže o půl deváté večer, Orion opustil Lezandera a Calypso ve společenské místnosti Kruvalu a šel dolů. Ve vstupní hale se setkal s Cedrikem, který přišel z mrzimorské společenské místnosti.

„Co myslíš, že to bude?“ zeptal se Oriona, když spolu klesali dolů po kamenných schodech, ven do temné noci, „Fleur pořád mluví o podzemních chodbách, ve kterých budeme muset najít poklad.“

„To by nebylo tak zlé,“ řekl Orion, přemýšlel o hrabácích, které jim Hagrid ukázal během péče o kouzelné tvory.

Šli temnou trávou na famfrpálový stadion, zabočili do mezery mezi hledišti a vyšli na hřiště.

„Co to provedli s hřištěm?“ naštvaně zastavil Cedrik.

Vždy hladké a ploché famfrpálové hřiště vypadalo, jako by na něm někdo postavil dlouhé, nízké zdi všude kolem, které se kroutily a křižovaly v každém směru.

„To jsou živé ploty!“ řekl Orion a zkoušel ohnout nejbližší z nich.

„Ahojte!“ zavolal veselý hlas.

Ludo Pytloun stál uprostřed hřiště s Nevillem a Fleur. Orion a Cedrik vyrazili směrem k nim a přelézali přitom křoví. Fleur se na ně zářivě usmála, když přišli blíž. Byla pořád naštvaná na Brumbála, kvůli druhému úkolu, za nebezpečí, ve kterém byla její malá sestra a dívala se přezíravě na Nevilla, kdykoli byla v jeho společnosti, protože chlapec se nepokusil její sestře pomoci.

„No, co si o tom myslíte?“ řekl Pytloun šťastně, když Orion a Cedric přelezli poslední živý plot. „Rostou pěkně, že? Dejte jim měsíc a v Hagridově péči budou mít dvacet stop. Nebojte,“ dodal s úsměvem, když si všiml nešťastného výrazu na Cedrikově tváři, „budete mít své hřiště zpět v původním stavu, jakmile úkol skončí! Teď hádejte, co tady děláme!“

Chvíli nikdo nepromluvil. Orion se díval se zájmem na ploty a odvážil se hádat, „je to bludiště?“

„Správně!“ řekl Pytloun. „Bludiště. Třetí úkol je opravdu velmi jednoduchý. Pohár tří kouzelníků bude umístěn ve středu bludiště. První šampión, který se dotkne poháru, zvítězí.“

„Máme jen projít bludištěm?“ řekla Fleur nevěřícně.

„Samozřejmě tam budou překážky,“ řekl Pytloun spokojeně a zhoupl se na špičkách.

„Hagrid nám dodá nějaké kouzelné tvory... budou tam kouzla, která budete muset překonat... a další věci. Šampion první v bodování,“ Pytloun se usmál na Oriona, „získá před ostatními náskok, pak současně vstoupí do bludiště pan Longbottom a pan Diggory... a poté slečna Delacourová. Ale šanci budete mít všichni, podle toho, jak dobře dokážete překonat překážky. Nebude to zábava?“

Orion jako ostatní šampioni zdvořile přikývl.

„Velmi dobře... pokud nemáte žádné otázky, vrátíme se do hradu, je tu trochu chladno...“

Začali se prodírat ven z rostoucího bludiště a po několika okamžicích poklepala Fleur Orionovi na rameno.

Věnovala mu úsměv a řekla: „Mohl bys na slovíčko?“

„Samozřejmě,“ řekl mírně překvapený Orion.

Orion a Fleur opustili stadión spolu, ale Fleur nezamířila k hradu. Místo toho šla směrem k lesu nedaleko krásnohůlského kočáru.

„Co tady budeme dělat?“ zeptal se Orion, když míjeli Hagridův srub a osvětlený krásnohůlský kočár.

„Tady nás nikdo nebude odposlouchávat,“ řekla Fleur s úsměvem. „článků o tvém milostném životě už bylo napsáno dost. Nemyslela jsem, že bys chtěl náš rozhovor dostat do bulváru.“

Orion stáhl obočí a přemýšlel, o čem chce diskutovat. Když konečně dorazili na klidný úsek pozemků kousek od výběhu krásnohůlských koní, Fleur se zastavila ve stínu stromů a obrátila se k Orionovi.

„Takže... ty a Sebastien Valois?“ řekla s lehkým úsměvem, „Co je mezi vámi dvěma?“

Orion překvapeně vzhlédl k Fleur, „Sebastiánem a mnou? Samozřejmě, že nic!“

Fleur se zasmála, „Ale, Orione. Můj bratranec Arnaud je jeho nejlepší přítel. Vím, že si se Sebastienem píšeš,“ mrkla na něj a dodala: „Ne, že bych se ti divila, je to skvělý úlovek, téměř všechny ženy a polovina mužů ve Francii je do něj zamilovaná.“

„Jsme jen přátelé,“ odpověděl Orion, „potkal jsem ho jen jednou na plese, nic víc.“

Fleur pozvedla obočí, „Viděl tě jen jednou a hned si s tebou začal psát? Musel jsi na něj udělat dojem.“

Orion pokrčil rameny a vyhýbavě řekl: „Možná. Ale jsme jen přátelé. Proč jsi to chtěla vědět?“

„V mých kruzích se o tom hodně mluví,“ řekla Fleur s úsměvem, „dostala jsem několik dopisů od mých přátel, kteří na mě tlačili, abych o vás dvou zjistila něco víc, chtějí vědět, jestli jsi pro ně vážnou konkurencí.“

Orion se uchechtl, „Pak rozptyl jejich obavy a řekni jim, že Sebastien se se mnou chce jen přátelit.“

Fleur si tiše odfrkla, „Přátelit, skutečně? Sebastien?“

„Znáš ho osobně?“ zeptal se Orion.

„Moc ne. Setkala jsem se s ním jednou nebo dvakrát, ale vím o něm dost od mého bratrance a přátel,“ odpověděla Fleur. Pak se zasmála a dodala: „Ale můžu tě ujistit, že to, co se píše ve francouzských časopisech, není daleko od pravdy. Sebastien by se ti neobtěžoval psát, kdyby nechtěl něco víc, než přátelství.“

Orion si povzdechl: „No, to by bylo špatné. Já nic jiného nehledám. Mám ho rád, je zajímavý, ale-“

„Je víc než jen zajímavý,“ přerušila ho Fleur a potřásala vlasy, „byl bys blázen, kdybys odmítal jeho pozornost, Orione. On s tebou flirtuje, o tom není pochyb, ale vždy se ke svým klukům choval pozorně. A nikdy nepodvádí, když je ve vztahu, což je pro mladé francouzské kouzelníky velmi neobvyklé. A podle Arnauda, teď Sebastien hledá něco vážnějšího... víš... je hlavou rodu Valois... takže musí dobře vybírat.“

Orion povytáhl obočí, „A ve Francii nemá dost na výběr?“

„Ach, ve Francii jsou dobré rodiny,“ odpověděla Fleur nenuceně, „ale Sebastien už chodil s kouzelníky ze všech těch nejdůležitějších. Moji přátelé jsou celkem zoufalí, že se teď poohlíží v zámoří.“ Pak dodala s úsměvem, „A ty jsi hlavou jedné z nejvýznamnějších rodin v Anglii. Bylo by to skvělé pro vás oba. Oba jste velmi chytří, hezcí a bohatí, a vaše pokrevní linie jsou silné a mocné.“

„No -“ začal Orion nepříjemně. Za Fleur se něco pohnulo mezi stromy a Orion ji instinktivně popadl za paži a přitáhl k sobě.

„Co to bylo?“ zeptala se Fleur zděšeně.

Orion zavrtěl hlavou, zíral na místo, kde viděl pohyb. Vsunul ruku pod hábit a sáhl po hůlce. Najednou se zpoza vysokého dubu vypotácel muž. Na okamžik ho Orion nepoznal... ale v zápětí si uvědomil, že je to Skrk senior, vypadal, jako by cestoval celé dny. Na kolenou měl hábit od krve, jeho obličej byl poškrábaný, byl neoholený a sešedlý vyčerpáním. Jeho elegantní vlasy a knír potřebovali umýt a přistřihnout. Jeho podivný vzhled nicméně nebyl nic, oproti jeho chování. Mumlal a gestikuloval, zdálo se, že mluví s někým, koho mohl vidět jen on sám.

„Není to jeden z porotců?“ řekla Fleur a zírala na Skrka. „Nepracuje pro britské Ministerstvo?“

Orion přikývl, na chvíli zaváhal, ale popošel pomalu ke Skrkovi, který se na něj nepodíval, ale dál mluvil k nedalekému stromu.

„... a až budete hotov, Weatherby, pošlete Brumbálovi sovu a potvrďte mu počet kruvalských studentů, kteří se zúčastní turnaje, Vagnarov právě psal, že jich bude deset...“

„Pane Skrku?“ řekl Orion opatrně, nechávaje Fleur za sebou.

„... pak pošlete další sovu madame Maxime, možná bude chtít navýšit počet studentů, které s sebou přiveze, když to teď Vagnarov zarovnal na deset... udělejte to Weatherby, rozumíte? Rozumíte? Rozu...“

Skrkovy oči byly vypouklé. Stále zíral na strom a tiše mumlal. Pak se odpotácel stranou a padl na kolena.

„Pane Skrku?“ řekl Orion tiše. „Víte, kde jste?“

Skrkovi se oči protočily v hlavě. Orion se ohlédl na Fleur, která ho následovala mezi stromy a znepokojeně shlížela na Skrka.

„Co je s ním?“

„Nemám ponětí,“ zamumlal Orion.

„Brumbál!“ zalapal po dechu Skrk. Natáhl ruku a sevřel v pěsti Orionův hábit, přitáhl ho blíž, i když jeho oči hleděly někam za Oriona. „Musím... vidět... Brumbála...“

„OK,“ řekl Orion a zamračil se. To byla špatná zpráva... Co se s ním stalo? Udělali smrtijedi něco?

„Udělal jsem... hloupou... věc...“ vydechl Skrk. Vypadal naprosto šíleně. Jeho oči byly vypouklé, protáčely se a po bradě mu stékal pramínek slin. Zdálo se, že každé slovo, které řekl si vyžádalo ohromné úsilí. „Musím... říct... Brumbálovi...“

„Vstaňte, pane Skrku,“ řekl Orion jasně. „Vstaňte a uvidíme, co můžeme udělat.“

Skrkovy oči se zastavily na Orionovi.

„Kdo... jste?“ zašeptal.

„Jsem místní student,“ řekl Orion, ohlédl se po Fleur, postávala opodál a vypadala extrémně nervózní.

„Ty nejsi... jeho?“ zašeptal Skrk s povislým koutkem úst.

„Ne,“ řekl Orion, neměl ponětí, o čem to Skrk mluví.

„Brumbálův?“

„Správně,“ řekl Orion zamračeně. To bylo špatně, cítil to; Skrk bude dělat problémy, pokud tak zběsile potřebuje mluvit s Brumbálem.

Skrk ho táhl blíž, Orion se snažil uvolnit Skrkovo sevření na svém hábitu, ale byl příliš silný.

„Varujte... Brumbála... Děkuji vám, Weatherby, a když už jste to udělal, dal bych si šálek čaje. Moje žena a syn brzy přijedou, večer se spolu s panem a paní Popletalovými zúčastníme charitativního koncertu.“

Skrk nyní znovu plynule hovořil ke stromu a zdálo se, že absolutně netuší, že tam Orion je.

„Ano, můj syn nedávno získal dvanáct NKÚ, zaslouženě, ano, děkuji vám, ano, opravdu velmi hrdý. Nyní, mohl byste mi přinést nótu andorského ministra kouzel, myslím, že budu mít čas vypracovat odpověď...“

„Zůstanu s ním tady!“ řekl Orion Fleur. „Jdi pro někoho.“ Musel se jí zbavit co nejdřív a zvážit, co udělat se Skrkem.

„Je to blázen,“ řekla Fleur a pochybovačně shlížela dolů na Skrka, který stále mumlal do stromu, zřejmě přesvědčený, že je to Percy Weasley.

„Jen jdi,“ řekl Orion, začal vstávat, ale jeho pohyb jako by vyvolal další náhlou změnu ve Skrkově chování. Chytil ho pevně za kolena a stáhl zpátky na zem.

„Neodcházejte... ode... mě!“ zašeptal Orionovi s vytřeštěnýma očima. „Utekl jsem... musím varovat... musím říct... vidět Brumbála... moje chyba... moje chyba... Bertha je mrtvá... všechno je to moje chyba... můj syn... moje chyba... řekněte Brumbálovi... Temný pán... silnější... Longbottom...“

Do prdele! Pomyslel si zděšeně Orion. Skrk ví o Voldemortově návratu a zřejmě i o jeho plánech na poslední úkol!

Okamžitě Skrka bezhúlkově umlčel a prudce pohnul hlavou k Fleur, „Rychle, běž pro někoho!“

Fleur přikývla, „Přivedu Brumbála,“ A rozběhla se směrem k hradu.

Orion popadl Skrka za hábit a zrušil umlčování kouzlo, „Co chcete říct Brumbálovi? Když mi to řeknete, ujistím se, že Brumbál zprávu dostane.“

Skrkovy šílené oči se obrátily k němu a řekl: „Brumbál... varujte ho... pohár... Longbottom se ho nesmí dotknout!... Temný pán se vrátil!“

Morgano! Skrk mu nedal na výběr! Nemohl dovolit Brumbálovi Skrka vyslechnout! Byl jen jeden způsob, jak Skrka navždy umlčet. Ale nemohl použít hůlku, mohli by ji zkontrolovat.

Orion se utvrdil ve svém rozhodnutí, rychle uchopil svou černou magii a vytvořil v levé dlani ostrou ledovou čepel. Bez dlouhého přemýšlení podřízl Skrkovi hrdlo.

Kouzelníkovi se vytřeštily oči, jak silný proud tmavě rudé krve vytékal z jeho hluboké rány. Orion rychle odstranil krev, než stihla stéct a Skrk padl na zem, mrtvý.

Orion uslyšel hluk ze strany a rychle tam zamířil hůlkou, napnutý v obavách.

Moody vystoupil ze stínu a tiše řekl: „Zabils ho.“

Orion na něj zavrčel, „Ano, zabil, Barty! Měl ses o svého otce postarat sám!“ Rychle rozpustil nůž a naléhavě řekl, „Brumbál tu bude každou minutu! Musíme ho schovat!“

Moody přikývl, mávl hůlkou a proměnil otcovo tělo do tlustého dřevěného klacku a hodil ji do lesa.

„Perfektní,“ řekl stroze Orion, „a teď, omrač mě! Rychle!“

Další věc, kterou Orion cítil, byl vír energie procházející přes jeho tělo a omámeně otevřel oči. Viděl Brumbála skrčeného po jeho boku. Pokusil se posadit, ale Brumbál mu položil ruku na rameno a přiměl ho ležet. Fleur postávající za Brumbálem vypadala ustaraně.

„Napadl mě!“ zamumlal Orion, položil si ruku na hlavu. „Ten starý blázen mě napadl! Rozhlížel jsem se, jestli už se neblíží Fleur a Skrk mě napadl zezadu!“

„Lež chvíli klidně,“ řekl Brumbál.

Dolehl k nim bouřlivý dusot, to lapaje po dechu přicházel Hagrid s Tesákem v patách. Nesl kuši.

„Profesore Brumbále!“ řekl, oči široce rozevřené. „Co -?“

„Hagride, potřebuji, abys našel profesora Vagnarova,“ řekl Brumbál. „Jeho žák byl napaden. Až to vyřídíš, laskavě upozorni profesora Moodyho -“

„Není třeba, Brumbále,“ ozvalo se sípavé zavrčení. „Jsem tady.“

Moody kulhal směrem k nim, opíraje se o hůl, jeho hůlka svítila. „Zatracená noha,“ řekl vztekle. Byl bych tady dřív... Co se stalo? Snape říkal něco o Skrkovi -“

„Skrkovi?“ řekl Hagrid bezvýrazně.

„Vagnarova Hagride, prosím!“ řekl Brumbál ostře.

„Ach jo... Dobrá, profesore...“ řekl Hagrid, otočil se a zmizel v temnotě stromů, Tesák klusal za ním.

„Nevím, kde Barty Skrk je,“ řekl Brumbál Moodymu, „ale je důležité, abychom ho našli.“

„Jdu na to,“ zavrčel Moody, vytáhl hůlku a odkulhal do lesa.

Brumbál kontroloval Oriona a ten ucítil mírný tlak v mysli. Orion se v duchu naježil, ale zůstal zticha ležet s omámeným výrazem na tváři, zatímco uzamkl všechny své vzpomínky na to, co udělal, pro případ, že by jeho bariéry nebyly dostatečně silné. Ale Brumbál dál nenaléhal, nejspíš ze strachu, že by Orion další skryté legilimens rozpoznal. Bylo nezákonné používat ho bez souhlasu Starostolce a Brumbál by se jistě dostal do potíží, pokud by vyšlo najevo, že ho používal na studenty.

Ani Brumbál ani Orion znovu nepromluvili, dokud neslyšeli nezaměnitelné zvuky Hagridova a Tesákova návratu. Vagnarov spěchal za nimi. Měl na sobě elegantní stříbrný kožešinový plášť a tvářil se ustaraně.

„Co to má být?“ zvolal, když viděl Oriona na zemi a Brumbála vedle něj. „Co se děje?“

„Byl jsem napaden!“ řekl Orion rozhořčeně, posadil se a mnul si hlavu. „Pan Skrk nebo jak se jmenuje -“

„Skrk vás napadl? Skrk? Porotce poháru Tří kouzelníků?“ křičel Vagnarov zuřivě.

„Vulcane,“ začal Brumbál, ale Vagnarov už se nedal zastavit, svíral kolem sebe kožešinový plášť a vypadal rozlíceně.

„Zrada!“ zařval a ukázal na Brumbála. „Je to spiknutí! Vy a vaše Ministerstvo kouzel jste nás sem vylákali pod falešnou záminkou, Brumbále! Toto není rovná soutěž! Nejprve si tajně propašujete do turnaje Longbottoma a teď se jeden z vašich přátel z ministerstva snaží vyřadit našeho šampiona ze soutěže. Cítím v celé této záležitosti faleš a korupci, a vy, Brumbále, si klidně řečníte o užších mezinárodních kouzelnických vztazích, obnově starých pout a zapomínání starých rozdílů! Nejste nic víc než manipulativní starý bastard!“

Hagrid chytil Vagnarova zepředu za kožich, zvedl ho do vzduchu a praštil s ním o blízký strom.

„Omluvte se!“ zavrčel Hagrid, Vagnarov zalapal po dechu, masivní Hagridovu pěst na krku, nohy visící ve vzduchu.

„Hagride, ne!“ zařval Brumbál, ale Vagnarovy oči zaplály vztekem a seslal mocné bezhůlkové kouzlo, které Hagrida odmrštilo.

Hagrid narazil do velkého stromu a sklouzl dolů po kmeni. Vagnarov se narovnal do své impozantní výše a zavrčel: „už se mě nikdy neodvažuj znovu dotknout, troubo!“ Otočil se a promluvil na Brumbála bublajícího vztekem, „Mám očekávat další útoky na zástupce Kruvalu, Brumbále?“

Hagrid roztřeseně vstal a zamračil se na Vagnarova.

„Laskavě odveďte slečnu Delacourovou ke Krásnohůlskému kočáru, Hagride,“ řekl Brumbál ostře.

Hagrid poslechl a vzal zmatenou Fleur s sebou, zatímco se Vagnarov přiblížil k Orionovi a vyštěkl: „Pojďte se mnou.“

Orion přikývl a postavil se vedle něj. Před odchodem, se Vagnarov otočil na Brumbála a vyprskl, „dám to před Mezinárodní sdružení kouzelníků, starý muži! To není naposledy, co jste o mně slyšeli!“

Šli vedle sebe v tichu, nakonec ho Vagnarov zastavil a přísně řekl, „chránil jsem tě. Řekneš mi teď, co se opravdu stalo?“

Orion pod Vagnarovým pronikavým pohledem nezakolísal a nevzrušeně odpověděl, „Opravdu to chcete vědět?“

Vagnarov na něj přimhouřil oči a stroze řekl, „Myslím, že nechci. Ale víš, co děláš, Orione?“

„Ano,“ odsekl Orion netrpělivě, „dělám, co je třeba udělat.“ Ztišil svůj hlas a dodal: „Děkuji vám za vaši podporu, ale vím, co dělám.“

„Opravdu?“ řekl Vagnarov tiše, „Opatruj se, Orione.“

Se zavířením se otočil a šel směrem k jeho lodi. Orion si povzdechl a unaveně se vrátil do ložnice. Věděl, že to, co udělal, bylo nezbytné. Neměl výčitky. Kromě toho, Skrkem vždycky pohrdal. Siriovo nespravedlivé uvěznění byla Skrkova chyba. Nebylo příjemné, zabít ho, ale bylo to nutné. Jeho první zabití, pomyslel si Orion s úšklebkem. První z mnoha mimochodem, zdálo se, že válka je v plánu. Orion si opatrně promnul čelo. Musí se naučit jak se obrnit v těchto situacích. Už není dítětem. Měl toho na ramenou příliš mnoho a nemohl si dovolit ustoupit od zabíjení, když bylo nutné.

***

„U Trelawneyové bude vedro, nikdy oheň nenechává vyhasnout,“ řekl Draco, když stoupali po schodech nahoru směrem ke stříbrnému žebříku s poklopem, na jejich poslední hodinu dne.

Orion byl stále unavený a obezřetný kvůli tomu, co se stalo minulou noc, a byl si jistý, že tato hodina byla to poslední, co teď potřeboval. Děkoval Morganě, že věštění v Kruvalu nemá. Podle něj to byla úplná ztráta času.

Draco měl pravdu. Ve spoře osvětlené místnosti bylo parné horko. Parfémované výpary z ohně byly těžší, než kdy jindy. Orionovi se zatočila hlava, jak si prodíral cestu k jednomu ze zatažených oken. Zatímco se profesorka Trelawneyová dívala na druhou stranu, protože se jí šál zapletl do lampy, otevřel ho na palec nebo dva a uvelebil se v nízkém křesílku, takže mu lehký vánek hrál po tváři. Bylo to velmi pohodlné. Draco a Lezander seděli s ním, zatímco Calypso byla spárovaná s Millicent Bullstrodovou a Daphne Greengrassovou.

„Drahouškové,“ řekla profesorka Trelawneyová, posadila se do ušáku před třídou a rozhlížela se kolem svýma podivně zvětšenýma očima, „téměř jsme dokončili práci na planetárním věštění. Dnes, nicméně, bude vynikající příležitost prozkoumat účinky Marsu, neboť se právě nachází v nejzajímavější konstalaci. Dívejte se, prosím, všichni tímto směrem, ztlumím světla...“

Mávla hůlkou a lampy zhasly. Oheň byl jediným zdrojem světla. Profesorka Trelawneyová se sklonila a zvedla, z pod židle miniaturní model sluneční soustavy, umístěný ve skleněné kopuli. Byl krásný, každý z měsíců se třpytil a obíhal okolo devíti planet a ohnivého slunce, všechny jen tak pluly vzduchem pod sklem. Orion líně sledoval jak profesorka Trelawneyová začala poukazovat na fascinující úhel Marsu a Neptunu.

Těžké vonné výpary se nad ním vlnily, vítr z okna ho lechtal na tváři, slyšel tiché bzučení hmyzu někde za závěsem. Jeho víčka začala klesat... Cítil se tak vyčerpaný...

Letěl, mával silnými šupinatými křídly... klouzal po jasně modré obloze směrem k obrovskému starému opuštěnému a břečťanem pokrytému domu vysoko na svahu. Letěl níž a níž, až vydechl oheň z tlamy... vítr mu příjemně foukal do tváře. Dostal se k velkému otevřenému oknu v horním patře domu a vstoupil. Panství bylo uvnitř velmi elegantní a uspořádané... Zdálo se mu povědomé... S tmavě zelenými a stříbrnými závěsy. Teď letěl chodbou do pokoje na samém konci... dveřmi vešel do velké místnosti s mahagonovým nábytkem... Bylo tam křeslo a někdo na něm seděl... Na podlaze vedle křesla byly dva temné stíny... Jeden z nich byl obrovský had... druhý byl muž... malý, plešatící muž s vodnatýma očima a špičatým nosem... sípal a vzlykal na koberci u krbu.

„Máš takové štěstí, Červíčku,“ řekl chladný hlas z křesla, „tvůj omyl všechno nezničil. Je mrtvý.“

„Můj pane!“ zalapal po dechu Pettigrew na podlaze. „Můj Pane, jsem... jsem tak rád... a je mi to tak líto...“

Voldmort, pomyslel si Orion omámeně, proč tady jsem? Jak jsem se sem dostal? Neměl bych mít vize! Vždyť mám zvednuté štíty! Proč teď?

„Ano, jsem rád, dobře,“ řekl Voldemort, „těší mě, co ten kluk udělal,“ Pettigrew se podíval na Voldemorta a zamračil se, ale Voldemort pokračoval výhružně, „ale nejsem spokojený s tebou, Červíčku. Skrk byl pod kletbou Imperius a tys ho nechat utéct! Neříkal jsem ti snad, že tvůj... příští omyl bude odměněn týdnem v Bellyně milosrdné péči?“

„Ne, pane, prosím!“ zakňučel Pettigrew žalostně.

„Nebo mám tebou radši nakrmit Nagini?“ řekl Voldemort chladně, když velký had stočený kolem jeho křesla vytáhl jazyk, jakoby chtěl Petttigrewa ochutnat.

Nagini... Už o ní slyšel, ale nikdy ji neviděl. Voldemort ji zřejmě rád a dobře hlídá.

Pettigrew vzlykal a Voldemort lhostejně řekl, „Nagini, máš smůlu. Po tom všem tě Červíčkem nenakrmím ... Teď, Červíčku, ještě jednu malou připomínku, proč nebudu tolerovat další chyby... nech mě ti to předvést před tím, než zavolám Bellu, aby si tě odvedla...“

„Můj pane... prosím vás... ne...“

Voldemort namířil špičku hůlky na Pettigrewa a s chladným potěšením řekl: „Crucio!“

Pettigrew křičel, křičel, jako by každý nerv v jeho těle byl v jednom ohni, křik vyplnil Orionovy uši, jak se mu neviditelná jizva na čele rozhořela bolestí; křičel taky... Ne, Voldemort ho uslyší, dozví se, že tam byl...

„Orione! Orione!“

Orion otevřel oči. Ležel na podlaze učebny profesorky Trelawneyové a ruce si tisknul přes obličej. Jeho neviditelné jizva stále hořela, až se mu oči zalévaly slzami. Bolest byla skutečná. Celá třída stála kolem, Draco vedle něj klečel a vypadal vystrašeně, zatímco Lezander se na něj díval velmi znepokojeně, ale nevěděl, co se stalo.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se Lezander tiše.

„Samozřejmě, že není!“ řekla nadšeně profesorka Trelawneyová. Její veliké oči se vznášely nad Orionem, jak ho pozorovala. „Co to bylo, pane Blacku? Předtucha? Zjevení? Co jste viděl?“

„Nic,“ lhal Orion. Posadil se. Cítil, jak se třese. Nemohl se přestat rozhlížet kolem, do stínů za ním; Voldemortův hlas zněl tak blízko...

„Křičel jste a držel si hlavu!“ řekla profesorka Trelawneyová. „Válel se po podlaze! No tak, Blacku, mám v těchto záležitostech zkušenosti!“

Orion na ni vrhl temný pohled a řekl chladně: „Musím na ošetřovnu. Byla to jen bolest hlavy.“

„Můj drahý, jste nepochybně stimulován mimořádnými jasnovideckými vibracemi mé učebny!“ řekla profesorka Trelawneyová. „Pokud teď odejdete, můžete ztratit příležitost vidět víc, než jste kdy...“

„Nechci vidět nic jiného, než lék na bolest hlavy!“ vyštěkl Orion.

Vstal. Třída couvla. Všichni vypadali nervózní.

„Uvidíme se později,“ zamumlal na Lezandera, zvedl tašku a zamířil k poklopu, ignoroval při tom profesorku Trelawneyovou, která měla frustrovaný výraz, jako by jí snědl zákusek.

Když Orion dole sestoupil ze žebříku, někdo zavolal jeho jméno. Otočil se a uviděl slézat Lezandera.

Když ho Lezander dohnal, něžně se dotkl Orionova čela a řekl: „Čím dál horší.“

Orion si povzdechl, „Bylo to horší než jindy, nemělo se to stát. Používám nitrobranu, abych to zablokoval. Myslím, že se to stalo proto, že jsem byl v poslední době tak unavený.“

Lezander na něj konsternovaně pohlédl, „Byl jsi vyčerpaný, ne jen unavený. Můžu ti nějak pomoct s tím, co děláš?“

Orion se na něj usmál, „Nemůžeš, ale díky za nabídku, Lezi.“

„Neřekneš mi ani, kde trávíš většinu času nebo co chystáš?“ zeptal se tiše Lezander.

„Nemůžu, Lezi. Nikdo to nesmí vědět. Pochop to,“ řekl Orion, zatímco odsunul Lezandrovi pramen vlasů z obličeje.

„Chápu. Slíbil jsem, že tě podpořím, ne snad?“ řekl Lezander tiše, „Pokud mě budeš potřebovat, přijď za mnou. Nebudu tě nutit, abys mi vyzradil svá tajemství.“

„Díky,“ řekl Orion, přitáhl si Lezandera k sobě a dal mu hluboký polibek.

Když se od sebe odtrhli, Lezander se usmíval a Orion řekl, „musím jít k Brumbálovi. Vzkázal, že si se mnou chce promluvit o tom, co se včera stalo. Jak to budu mít za sebou, najdu si tě.“

Dal Lezanderovi letmý polibek a vydal se směrem k Brumbálově kanceláři. Když přišel k chrliči, přemýšlel, jak se tam dostane. Nemohl použít heslo, které mu dal Phineas. Ale naštěstí, když ho chrlič uviděl, odsunul se stranou. Zřejmě na Brumbálův rozkaz.

Než se za ním dveře se zavřely, proběhl otvorem a vystoupil na úpatí točitého kamenného schodiště, které se pomalu pohybovalo nahoru, až k leštěným dubovým dveřím s mosazným klepadlem.

Z pracovny zaslechl hlasy. Sestoupil z pohyblivého schodiště, zaváhal a zaposlouchal se.

„Brumbále, obávám se, že v tom nevidím souvislost!“ Byl to hlas Kornelia Popletala. „Ludo říká, že Bertha je schopná ztratit se kdekoliv. Souhlasím, že bychom ji měli začít hledat, ale stejně nemáme žádný důkaz svědčící o nečisté hře Brumbále, vůbec žádný! A pokud jde o spojení jejího zmizení s Barty Skrkem, máme pouze tvrzení slečny Delacourové, že Skrk zašeptal Bertino jméno! A to je vše, co slyšela. Slečna Delacourová ale také tvrdila, že Skrk vypadal šíleně a jasně neměl ponětí, o čem mluví!“

„A co si myslíte, že se Bartymu Skrkovi stalo, ministře?“ řekl Moodyho bručivý hlas.

„Vidím dvě možnosti, Alastore,“ řekl Popletal. „Buď se Skrk konečně zhroutil, což je více než pravděpodobné, jsem si jistý, že budete souhlasit, vzhledem k jeho osobní historii - ztratil rozum, a odešel někam -“

„Pokud tomu tak bylo, odešel velmi rychle, Kornelie,“ řekl Brumbál klidně.

„Anebo - dobře...“ Popletal zněl nejistě. „No, nechtěl jsem to zmiňovat, dokud neuvidím místo, kde byl nalezen, ale říkáte, že to bylo kousek od Krásnohůlského kočáru? Víte, co je ta žena zač, Brumbále?“

„Považuji ji za velmi schopnou ředitelku - a skvělou tanečnici,“ řekl Brumbál tiše.

„No tak, Brumbále!“ řekl Popletal rozzlobeně. „Nemyslíte, že jste kvůli Hagridovi předpojatý k jí podobným? Všichni nejsou neškodní – jestli vůbec můžeme považovat Hagrida za neškodného, s tou jeho fixací na příšery -“

„Nepodezřívám Madame Maxime o nic víc, než Hagrida,“ řekl Brumbál klidně. „Myslím, že jste to spíš vy, kdo je předpojatý, Kornelie.“

„Můžeme skončit s touto diskusí?“ zavrčel Moody.

„Ano, ano, měli bychom už jít dolů na pozemky,“ řekl Popletal netrpělivě.

„Ne, kvůli tomu,“ řekl Moody, „to jen, že Black čeká přede dveřmi, Brumbále.“

Dveře kanceláře se otevřely.

„Zdravím, Blacku,“ řekl Moody. „Pojďte dál.“

Orion vešel dovnitř. Kornelius Popletal stál vedle Brumbálova stolu, na sobě svůj obvyklý pruhovaný plášť a v ruce držel citronově žlutou buřinku.

„Pane Blacku!“ řekl Popletal žoviálně, přicházeje od Brumbála. „Jak se máte? Jak se o vás starají vaši vynikající opatrovníci?“

„Velmi dobře. Malfoyové jsou skvělá rodina,“ řekl Orion s úsměvem.

„To jistě jsou! Mluvili jsme o té noci, kdy se pan Skrk objevil na pozemcích,“ řekl Popletal. „To jste byl vy, kdo ho našel, že?“

„Ano,“ řekl Orion, „ale ten muž mě napadl, jakmile Fleur odešela. Působil velmi labilním dojmem, pane.“

Popletal se triumfálně podíval na Brumbála, „Vidíte, Brumbále, přesně jak jsem říkal. Skrk jednoduše zaútočil na toho chudáka chlapce a pak si vesele odešel svou cestou.“

Brumbál probodl Oriona jeho světle modrýma očima a řekl: „Orione, buďte tak laskav a řekněte nám, co přesně se stalo s panem Skrkem.“

„No, zřejmě už víte, většinu z toho. Mluvil jsem s Fleur, když pan Skrk vyšel z lesa,“ řekl Orion klidně, „Vypadalo to, že neví, kde je. Pořád dával rozkazy někomu jménem Weatherby. V několika případech přišel k sobě a ptal se po vás. Tak jsem řekl Fleur, ať přivede pomoc a zůstal jsem s ním. Krátce poté, co odešla, jsem se otočil, abych viděl, kdyby už přicházela, pan Skrk na mě zaútočil a nic víc si nevzpomínám.“

„Slečna Delacourová říkala, že pan Skrk vás popadl a něco vám šeptal,“ řekl Brumbál vážně, „Co říkal?“

Orion se zamračil a nasadil zamyšlený výraz na tváři: „No, bylo velmi těžké ho pochopit, pane. Byl šílený a nesrozumitelně mumlal. Těch pár slov, které se mi podařilo rozeznat, bylo vaše jméno a že s vámi chce mluvit.“

Brumbál mírně přimhouřil oči, „Nevzpomínáš si na nic jiného? Jakékoliv jiné jméno? Třeba Bertha?“

„Bertha?“ zeptal se Orion užasle. Pak pokrčil rameny a odpověděl, „opravdu nevím. Myslím, že pokud Fleur to jméno slyšela, pak ho asi řekl, ale nejsem si jistý.“

„Vidíte!“ řekl Popletal vítězoslavně, „chlapec to neslyšel! A nemůžete zakládat všechny své divoké teorie jen na tom, co si slečna Delacourová myslí, že slyšela, Brumbále. Tento chlapec prožil hrozné utrpení a jsem si jistý, že si zaslouží trochu odpočinku.“

„Možná bychom měli obejít celé pozemky, Albusi,“ řekl Moody, „abychom našli další stopy.“

„Dobře,“ řekl Brumbál. Pak se podíval na Oriona jiskřícíma očima a jemně dodal, „Můžete jít, chlapče. Pokud si vzpomenete na něco jiného, přijďte za mnou.“

„Samozřejmě, pane řediteli. Pokusím se vzpomenout si, co nejvíce to půjde,“ odpověděl Orion zdvořile. Krátce kývl Popletalovi a odešel z kanceláře.

***

Nálada na hradě začala být začátkem června znovu nadšená a napjatá. Všichni se těšili na třetí úkol, který se bude konat týden před koncem školního roku. Orion všechen čas, který měl k dispozici, trávil pročítáním Zmijozelových deníků a knih o parselské magii, které si vybral. Občas chodil do Bradavické knihovny a studoval na závěrečné zkoušky v Kruvalu, protože jako jediný šampion nebyl od zkoušek osvobozený. Měl pocit, že umí dost, aniž by se musel příliš těžce učit, ale měl tak příležitost strávit víc času s Hermionou. Jejich známost byla stále tajemstvím, ale teď s ní Orion nemohl debatovat opravdu do hloubky, protože věděl, že to, co kdysi navrhl Calypso, nebylo proveditelné. Bylo mu teď zcela jasné, že aby měli temné dědice své pokrevní linie, nemůžou se ani slabší temné rodiny křířit s mudlorozenými. Ale stále s ní diskutoval o temné magii a její myšlenky byly stále otevřenější a více bez předsudků. Kromě toho, měl málo času na cokoli jiného. Dál pil povzbuzující lektvar a každou noc se přemisťoval do Zmijozelových komnat. Jeho fyzické vyčerpání bylo zřejmější, než kdy jindy, ale alespoň věděl, že to všechno brzy skončí a on tu trochu času, kterou měl, využil nejlépe, jak mohl.

Jak se blížil dvacátý čtvrtý červen, Orionova nervozita stoupala. Věděl, že projde bludištěm a zvládne jakékoli stvoření, které číhá uvnitř, bez větších problémů, ale byl stále obezřetný, kvůli Voldemortovu plánu. A také se rozhodl využít chaos, který Voldemort způsobí v průběhu závěrečného úkolu, aby vklouzl do Brumbálovy kanceláře. Našel parselské kouzlo, které by mu mohlo pomoci s Fawkesem, a také se naučil, jak překonat silné ochrany. Měl všechno naplánované, ale ještě mnoho věcí se mohlo pokazit. Den závěrečného úkolu pro něj bude velmi nabitý a stresující.

Ráno třetího úkolu byla snídaně u zmijozelského stolu velmi hlučnou záležitostí. Orion věděl, že jeho přátelé byli upozorněni svými rodiči, aby zůstali během závěrečného úkolu na koleji a také to řekl Lezanderovi. Calypso dala Orionovi slib, že Lezandera znehybní nebo ho zastaví jakýmkoli způsobem, pokud by se pokusil opustit jejich společenskou místnost.

Když se objevily poštovní sovy, několik jich Orionovi přineslo dopisy pro štěstí od Kary, Evandra, Viktora Vlonského a Sebastiena Valois. Viděl, že ostatní šampioni obdrželi také spousty dopisů.

Jak se s úsměvem začetl do Sebastienova dopisu, Snape k němu přišel podél zmijozelského stolu.

„Blacku, šampioni se po snídani shromáždí v komnatě za Velkou síní,“ řekl chladně.

„Ale úkol je až večer!“ řekl Orion, bál se, že si spletl čas.

„Jsem si toho vědom, Blacku,“ odsekl s temným zamračením Snape. „Rodiny šampionů přijely, aby sledovaly poslední úkol. Je to prostě šance je přivítat.“

Snape se otočil a s vlajícím hábitem opustil sál. Orion dojedl snídani ve vyprázdněné Velké síni. Viděl Fleur vstávat od stolu Havraspáru a připojit se k Cedrikovi, když vcházel do postranní komnaty. Neville se k nim shrbeně připojil krátce poté.

Když Orion otevřel dveře, spatřil na jedné straně Cedrika a jeho rodiče. Poznal Cedrikova otce jako kouzelníka, který našel Bartyho skřítka během Světového poháru ve famfrpálu. Neville byl úplně v rohu, kde mu za něco spílala stará čarodějnice s opravdu ošklivým kloboukem s vycpaným supem. Na druhé straně místnosti něco rychle ve francouzštině brebentila Fleur své matce. Fleuřina malá sestra, Gabrielle, držela matku za ruku. A byli tam ještě nějací další příbuzní. Konečně spatřil Lucia a Narcissu, jak na něj čekají uprostřed místnosti. Narcissa se na něj usmála a Lucius, jako vždy, vypadal noblesně a působivě.

„Myslela jsem, že bys nás tady v průběhu dne chtěl mít,“ řekla Narcissa, jakmile k ní Orion přišel.

Orion se na ni vřele usmál, „Děkuji, teto. Jsem velmi rád, že tu oba jste.“

„Nebudeme se moci zúčastnit posledního úkolu, Orione. Jsem v současné době velmi zaneprázdněn na ministerstvu,“ řekl Lucius a probodl ho svýma studenýma šedýma očima, „ale přejeme ti hodně štěstí. Jsem si jistý, že uděláš, co je tvou povinností.“

Orion přikývl. Zachytil zprávu čistě a jasně. Dodržuj Voldemortovy rozkazy nebo pocítíš následky. Uvažoval, jestli se Lucius bude podílet na tom, co se bude dít. Že Malfoyové nezůstanou sledovat úkol je jisté, protože pokud by Lucius zmizel uprostřed, bylo by to podezřelé. A Lucius vypadal, že má alibi na ministerstvu.

Narcissa si ho pečlivě prohlédla a řekla s malým zamračením, „Nevypadáš moc dobře, drahoušku. Možná bych mohla přesvědčit vašeho ředitele, aby tě osvobodil od testů.“

„Není třeba, Narcisso,“ řekl Orion s povzdechem, „jsem na zkoušky připravený. Byl jsem v poslední době zaneprázdněný. Není se čeho bát, jsem v pořádku.“

Lucius nevypadal moc přesvědčeně, a střelil po něm zúčastněným pohledem, než si znovu nasadil masku lhostejnosti, „Dobře. Měli bychom vyzvednout Draca a projít se po pozemcích.“

„Nemůžu se dočkat,“ řekla Narcissa a mrkla na Oriona, „je to už nějaká doba, co jsem měla možnost prozkoumat Bradavice.“ Pak dodala nízkým spikleneckým šepotem, „musím vám říct o všem, co Lucius prováděl, když jsme byli mladí a on ještě nebyl tak domýšlivý.“

Orion vyprskl smíchem, zatímco Lucius po nich střílel podezřívavé a nesouhlasné pohledy. Orion se na něj usmál a vzal Narcissu za ruku, „Pojďme najít Draca, ať dobrodružství může začít, Cissy.“

Ráno na procházce přes slunečné pozemky s Malfoyovými a Dracem bylo velmi příjemné. Draco, pro otcovo dobro, nepřestával s komentáři se zvláštním důrazem na všechna úspěšná polapení zlatonky během všech famfrpálových zápasů, které odehrál, zatímco Narcissa šla po Orionově boku a šeptala si s ním o svých eskapádách na Astronomické věži s některými z milenců, které měla, když byl mladší. A věrná svému slovu, přidala i některé z žertů, které Lucius a jeho přátelé vytáhli na nebelvírské. Samozřejmě, Luciovy 'žerty' byly velmi odlišné od toho, co kdy udělali Sirius a Pobertové. Ale přesto ho Narcissa rozesmála, když mu sdělila, že Lucius na měsíc zaklel jednoho chlapce z Nebelvíru do bezvědomí, protože se smál jeho dlouhým vlasům.

Orion a Draco jim ukázali Krásnohůlský kočár a Kruvalskou loď. Lucius byl překvapený Mlátivou vrbou, která byla vysazená až poté, co opustil školu, zatímco Narcissa se zajímala o Krásnohůlský kočár. Vrátili se do hradu na oběd a odpoledne strávili dlouhou procházkou po okolí. Malfoyovi odešeli, když se Draco a Orion vrátili do Velké síně na večerní hostinu.

Ludo Pytloun a Kornelius Popletal seděli u učitelského stolu. Pytloun vypadal docela vesele, ale Kornelius Popletal, který seděl vedle madame Maxime, vypadal vážně a nemluvil. Madame Maxime se soustředila na svůj talíř a Orion si všimnul, že má červené oči. Hagrid se na ni stále díval přes stůl. Dnes večer bylo na stolech více chodů než obvykle, ale Orion, který se začal cítit nervózní, moc nejedl. Když se na kouzelném stropu nad jejich hlavami začaly vytrácet odstíny modré a byly nahrazeny hnědou a purpurovou, Brumbál vstal u učitelského stolu a nastalo ticho.

„Dámy a pánové, za pět minut, vás požádám, abyste se vydali na cestu dolů na famfrpálové hřiště na třetí a poslední úkol Turnaje tří kouzelnických škol. Šampioni, prosím ihned následujte pana Pytlouna dolů na stadion.“

Orion vstal. Jeho zmijozelští přátelé a kamarádi z Kruvalu mu všichni podél stolu tleskali. Lezander ho naléhavě políbil a požádal ho, aby byl opatrný. Calypso mu popřála štěstí před tím, než popadla Lezandera, aby ho odvedla na kolej. Orion po ní střelil pohledem a ona kývla hlavou - ujistila ho, že zůstanou v bezpečí na koleji. Draco ho vtáhl do objetí, šeptal mu, ať jim jde z cesty, až věci začnou, a pak se on a jeho zmijozelští přátelé vlekli zpátky do jejich společenské místnosti.

Orion zamířil ven z Velké síně s Cedrikem, Fleur, a Nevillem. Šli na famfrpálové hřiště, které teď bylo zcela k nepoznání. Dvacet stop vysoký plot obíhal po jeho okraji. Přímo před nimi byla mezera: vstup do obrovského bludiště. Za průchodem to vypadalo temně a strašidelně.

O pět minut později se tribuny zaplnily, vzduch byl plný vzrušených hlasů a dunění nohou jak stovky studentů usedaly do sedadel. Obloha teď byla hluboce jasně modrá a začaly se objevovat první hvězdy. Hagrid, Moody, McGonagallová a Kratiknot vešli na stadion a připojili se k Pytlounovi a šampionům. Měli na kloboucích velké červené zářivé hvězdy, všichni kromě Hagrida, který měl jednu na zadní straně jeho spratkové vesty.

„Budeme hlídat na vnějších stranách bludiště,“ řekla šampionům McGonagallová. „Pokud se dostanete do potíží a budete potřebovat pomoc, pošlete do vzduchu červené jiskry a jeden z nás si pro vás přijde, rozumíte?“

Šampioni přikývli.

„Můžeme začít!“ řekl Pytloun vesele čtyřem hlídkám.

Profesoři odešli do různých směrů na stanoviště kolem bludiště. Pytloun si teď namířil hůlkou na krk, zamumlal, „Sonorus,“ a jeho kouzlem zesílený hlas se rozlehl k tribunám.

„Dámy a pánové, třetí a poslední úkol Turnaje tří kouzelnických škol začíná. Dovolte mi, abych vám připomněl, jak se to má s body. Jako první v řadě, s devadesáti pěti body! Pan Orion Black z Kruvalského institutu!“ Jásot a potlesk vyrušil ptáky v Zapovězeném lese a ti se vznesli k tmavnoucí obloze. „V závěsu za ním, na druhém místě, s osmdesáti body každý, pan Cedric Diggory a pan Neville Longbottom z Bradavické školy!“ Hromový potlesk Mrzimoru a Nebelvíru. „A na třetím místě - slečna Fleur Delacourová, z Krásnohůlské akademie!“ Další potlesk a jásot.

„Takže... na můj povel, pane Blacku!“ řekl Pytloun radostně. „Tři - dva – jedna -“

Pytloun krátce hvízdl na píšťalku a Orion vyrazil do bludiště.
17.10.2013 23:53:28
nikafu93
Všetky postavy v poviedkach sú majetkom J. K. Rowlingovej, ostatné postavy sú majetkom autorky. Vyhlasujem, že táto stránka nebola vytvorená za účelom zisku.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one