Pokec - Miesto, kde mi môžete napísať čokoľvek, vrátane dlhých príspevkov (vaše odkazy, návrhy, pripomienky), na ktoré je možné okamžite odpovedať. 

Veronika:
ICQ: 417156473
E-mail: nikafu93@azet.sk
Twitter:
Skype: veronika.fufalova 
Tumblr: Weronika3

Black:
ICQ: 471695655
E-mail: nicolasblack@azet.sk
FB:
Skype: npc.black

Harry Potter a Cesta porozumení - 1. časť

Ešte raz ahoj :)

Toto je tá moja sľúbená novinka  - dlhokánska jednorázovka, ktorá je pokračovaním poviedky Harry Potter a Cesta samoty.

Najprv sa chcem veľmi poďakovať Amrenovi a Markusovi, ktorí stoja za celou touto poviedkou a ktorí ma k sebe „prizvali“ :) … Hoci môj podiel na celej poviedke je veľmi zanedbateľný v porovnaní s nimi, aj tak som veľmi rada, že som mohla napísať aspoň to, čo som napísala.

Ďalej zvlášť ďakujem Amrenovi, ktorý mal so mnou veľkú trpezlivosť a vždy bol ochotný mi s písaním poradiť… vlastne on mi navrhol celé to „spoluautorstvo“ a za to krásne ďakujem. Za tú možnosť vyskúšať si niečo nové.

Za celkovú úpravu poviedky vďačíme opäť Markusovi – ja osobne ho za to obdivujem, nie som si stá, či by som sa niekedy pustila do opravovania takejte poviedky :)

Neviem, čo by som tu ešte napísala, snáď len toľko – užite si poviedku. Za vaše názory a komentáre budeme len vďační… 

Mimochodom, musela som poviedku rozdeliť na dve časti, pretože je brutálne dlhá a celá sa mi tu nezmestila... 

Weronika


 

Čas plynul velmi rychle, ale on se jím nemohl řídit, jeho měřidlem byli skutky. Uběhlo čtvrt století od pádu posledního Pána Zla a svět šel dál, jen jedno velké zlo nahradilo nespočet menších a až na výjimky bezvýznamných. Tehdy, když padnul samozvaný Lord Voldemort, mu bylo sotva osmnáct a teď vypadal jako muž skoro před vrcholem svých fyzických sil. Ano i jemu to přišlo divné, ale zvykl si. Po nějaké době zjistil, že začal stárnout pomaleji. Tato schopnost byla však kompenzována posláním. Jeho úkolem bylo udržovat rovnováhu na zemi. Pokaždé když se ukázali nějací fanatičtí vyznavači satana nebo příznivci Pána zla ve velkém, tak zasáhnul. Zároveň se snažil, aby nedošlo k další válce mezi kouzelnými bytostmi, což bylo poslední dobou těžší a těžší.

Ač se snažil, jak nejvíce chtěl, tak nezůstal nepovšimnut. Stal se na mnoha místech legendou. Lidé si o něm začali vyprávět různé příběhy a historky. Nejčastěji ho nazývali podle barvy jeho pláště. Stříbrný čaroděj. Někde zase Mocný, Neznámý nebo Pán Fénixů podle Fawkese, který ho občas doprovázel. Naštěstí pravdě se většina nedovtípila. Našlo se sice pár jedinců, kteří vyvolávali, že on je Pán Smrti, ale těm se lidé vysmáli. Ještě to by mu scházelo, aby se ho snažili najít a zabít čarodějové pachtící se jen po moci. Už takhle má neustále co dělat.

Za ten čas, co vykonával úlohu Pána Smrti, se stalo mnohé. Na začátku neměl skoro žádnou práci. Temné síly dostaly tvrdý zásah v podobě smrti Voldemorta a jeho úlohu nebyl nikdo schopen převzít, protože za jeho vlády buď byli mocní temní čarodějové s ním anebo mrtví. On však nemohl váhat a nechat se ukolébat, protože tato situace nemohla trvat věčně a protiúder by mohl být tvrdý a nečekaný.

Jak očekával situace na Snape Manor byla neúnosná. Sice se dokázal se Snapem nehádat, ale při každé příležitosti mu nezapomněl připomenout, kdo je tady pánem. Sice ho nevyhazoval, ale to jeho popichování, že on oproti němu není jen host, ho poměrně vytáčelo. Dokonce i Albus na přímluvu Aberthorfa mu dal za pravdu a tak se stalo, že jediné čeho jako skvělý manipulátor nebyl schopný, je nechat usmířit. Respektovali se, víc od nich žádat nemohl a tak se s tím spokojil.  Začal tedy shánět nové sídlo. Grindelwald mu přes Albuse poslal vzkaz, kde se nachází jeho sídlo, a tak se tam vydal. Bohužel bylo víceméně nepoužitelné a ani se mu tam nelíbilo a tak si z něj vzal všechno, co by se mu mohlo hodit. Zde také získal, kromě knih, které byli díky kouzlům nepoškozené i jeho obraz a klíček od Gelertova trezoru. Další možnost, kam jít mu nabídl překvapivě sám Snape.  Kvůli penězům a spíš kvůli tomu, že se nechtěl starat o letní sídlo jejich rodu a jeho přítomnost v jeho domě ho štvala, mu nabídl, že mu ho prodá. Sám si spíš myslel, že mu opravdu chce pomoci, ale když mu to naznačil, tak změnil tón a vypadalo to, že ze sídla nebude nic, ale po dlouhém vyjednávání o ceně ho získal. Sice na něm trochu prodělal, ale stálo to za to. Sídlo, i když dlouho nepoužívané, ale v lepším stavu než to Gelertovo, ovšem na jednom nezmapovatelném a neviditelném ostrůvku u francouzských břehů, se mu líbilo. Následně začala doba učení a tréninku, který trvá až do dnes, protože člověk se má neustále čemu přiučit, ovšem tehdy to bylo extrémní. Za co nejkratší dobu se z něj snažili všichni tři starci, jak je rád v mysli nazýval, naučit co nejvíc, aby hned jak vytáhne paty ze sídla, nebyl usmrcen. On sám sice nemohl podlehnout Avadě, ale způsobů jak zemřít je nepočítaně, vše záleží na představivost a hlavně na okolnostech.

V té době přišli i mnohé další problémy spojené s penězi, ale hlavně s nedostatkem informací a základních potřeb pro chod velké domácnosti a jeho osobních potřeb. Rozhodl se kontaktovat svého někdejšího spolupracovníka skřeta Griphooka. Sice byl rád, že je naživu, ale domluva s ním nebyla jednoduchá. Nakonec souhlasil, že se stane jeho spolupracovníkem.

Od toho času už díky svému poslání procestoval celý svět. Někdy mu k smrti zbývalo velmi málo, naštěstí ho párkrát ho stačil odnést Fawkes domů a dovést i Snapea, se kterým udržoval, hlavně díky lektvarům, kontakt. Jednou dokonce musel pomoci on jemu, protože při jednom experimentu mu vybouchnul kotlík a s ním i celé sklepení. V ten čas, dalo by se říci, se i spřátelili. Dokonce mu sám začal dávat hodiny lektvarů. Stalo se ale i pár špatných věcí. Po jeho slabé chvilce udělal neomluvitelnou chybu. Ukázal se Hermioně a i když se to podařilo uhrát, že se jí to jen zdálo, tak si na něco podobného musí dát pozor. Nikdo další se o něm nesmí dovědět, stačí, že už Snape a Griphook znají celou pravdu o něm a Hermiona se svou inteligencí by se to mohla také dozvědět. Tedy pokud by stále věřila v naději, že žije. Další věc, kterou nesl těžce, bylo, že 18 let po pádu Voldemorta zemřel za nejasných okolností Ministr kouzel Kingsley Pastorek. Tedy spíše, že na jeho uvolněné místo usedl jako nejmladší Ministr kouzel v dějinách, Ron Weasley. Kvůli němu se musel změnit zákon a tak mohl dostat výjimku od Starostolce, aby mohl tuto funkci vykonávat už ve svých třicetišesti letech místo daných čtyřiceti. Bohužel i s tímto nemohl nic dělat a tak to nechal plavat.

Na své bývalé přátele však nezapomněl, stále dostával o nich speciálně informace a dával na ně pozor. Psal si o každém z nich informace, aby kdyby bylo potřeba, věděl všechno. Ronovi a Hermioně se narodili tři děti, nejdříve děvče Rosie, která v současnosti navštěvuje Bradavice a je v pátém ročníku a šest let po ní i dvojčata Harry a James. Hermiona sama se stala lékouzelnicí u Svatého Munga a kdyby nebyla tak dlouho na mateřské, tak by to tam snad už i vedla. Momentálně tam pracuje jako vrchní lékouzelnice.  George převzal po Fredově smrti při bojích na Příčné celý krám, ovšem ani on nebyl ušetřen neštěstí. Jednoho zimního večera ho našli mrtvého a okradeného v Obrtlé. Jejich krám byl následně Weasleyovcema prodán. Lenka měla svatbu s Nevilem a momentálně oba učí v Bradavicích bylinkářství a runy. Molly s Arturem se těší zaslouženého důchodu a pomáhají Hermioně a Fleur s dětmi. Bill s Fleur pracují u Gringottů. Bill stále jako zaklínač a odeklínač a ona jako jejich mluvčí. Spolu mají dvě dcery, mladší půjde letos do prvního ročníku a té starší, Victoirii, bude už šestadvacet, ve dvaceti ukončila svůj několikaletý vztah s Tedym Lupinem, který následně odjel do Rumunska za Charliem krotit draky, bohužel z tamní dračí rezervace o nich už moc slyšet není, jen občas se přijedou podívat za rodinou.

Ovšem o Victoirii se začínalo mluvit čím dál víc. Podle jeho podrobných poznatků o ní věděl, že vystudovala Krásnohůrky, pak pracovala chvíli na anglickém Ministerstvu kouzel jako konzultantka pro styk s kouzelnými bytostmi.  Odtud však byla vyhozena, kvůli převratným myšlenkám o rovnosti mezi všemi myslícími tvory, ovšem proti byrokratům byla sama a i když se snažila, jak chtěla, tak výsledek byl nulový. Už v té době mu začala být sympatická svými názory. Poté našla práci ve škole kouzelných tvorů ve Francii, kterou se podařilo zprovoznit jako odnož Krásnohůlek. Zde si rozšiřovala informace o jednotlivých tvorech, chodilo tam pár vlkodlaků, upírů, dokonce i jeden poloobr a pár dalších, ovšem účast byla celkově malá. Mnoho kouzelných tvorů se tam své děti bálo pustit. Několik dalších let se pokoušela apelovat na francouzském i anglickém ministerstvu, ovšem marně. Poslední dobou pořádala různé petice i školení o každém tvoru, ať čarodějové vidí, že by se s nimi dalo bez problému vyjít. Podle něj tato taktika nesla největší ovoce. Tedy než přišel poslední dopis od Griphooka.

 

Příteli,

Mám důvodné podezření, že pokud jedna z těch žen, z toho tvého jmenného seznamu nezavře zobák, brzy o něj přijde. Mohl bych za ní zajít sám a jednoduše ji to říct, ale přece jenom ty se staráš o lidi v té tvé knize, tak ti píšu, abys šel se mnou. Když už nic jiného, tak v poslední době se skřetům moc nevěří a rozhovor člověk s člověkem bude přece jen pro její bezpečí nejlepší.

 Griphook

Tento vzkaz znamenal více než jen to. Už z předchozích zpráv bylo vidět, že se někdo ostatní tvory snaží zdiskreditovat a teď přišlo ještě tohle. Bál se, že by mohla přijít i válka. Podíval se zamračeně z okna na vedlejší vzdálený ostrůvek, který si nedávno koupil nějaký mudlovský milionář. Sám se občas divil, kolik toho jeden člověk potřebuje. Zrovna tam přistával vrtulník. Nesnášel vrtulníky, dělají hrozný hluk, když letí přes jeho ostrov. Naštvaně vystrčil hůlku z pouzdra a udělal si trochu klidu. Déle už neváhal a napsal Griphookovi stručnou odpověď.

Půjdu s tebou

--

Vždy se radši podepisoval dvěma pomlčkami, ti co to věděli, to poznali, ti kteří ne, ho aspoň nemohli vystopovat, i když stejně ty dopisy byli vždy zakleté vším, co mu mohlo pomoci udržet svou skrytou identitu, ať už to byl jen dopis o třech slovech nebo o pěti pergamenech

Mračení se z jeho grimasy ne a ne dostat, to že ty zrůdy posílali vyhrožující dopisy, úplatky či se některé lidi snažili zastrašit, mu bylo dlouho známé a povětšinou se i o to postaral, jenže teď když to vypadá na otevřené střety, mu to už jako hra na kočku a myš nepřipadala. Tohle byla cesta k otevřené válce a na tu svět ještě nebyl připraven.

Z myšlenek ho vytrhla až bolest na palci a když se na něj podíval, uviděl tam fénixe, který jisto jistě chtěl už odnést dopis.

„Máš pravdu, plaším tady s dopisem a pak ani nechvátám s odesláním, prosím, odnes ho Griphookovi, Fawkesi. Děkuji ti,“ řekl fénixovi, který mu už dlouho dobu dělal společnost. Nakonec zase zůstal sám, protože poté, co se objevil oheň, tu už žádný fénix nebyl.

„Copak s tímhle udělat,“ řekl si přemýšlivě pro sebe a prohrábl si lehký vous, který si odmítal holit, přece jenom ke skryté identitě patřilo i tohle a pokud měl vypadat jako neškodný stařík, musel využívat všech věcí, které mu byly nabízeny, „co Hermiono, co by si udělala ty?“ pokračoval si dál v samomluvě, ale jelikož zde měl hodně obrazů, které se pohybovali, nepřipadal si tak šíleně, „jo… zase se budu muset ukazovat a starat se o lidi, jako kdyby neměl svých problémů dost, sakra kde je ta dovolená, kterou mi slibovali?“

„Něco slibuješ?“ zeptal se Griphook, který se tu s Fawkesem na ramenou objevil a jistě slyšel jen jeho poslední slovo, „můžeme se domluvit, pokud to pro mě bude výhodnější než pro tebe,“ pokračoval Griphook.

„Doufám, že jsi mi přinesl to, co jsi mi sliboval už asi před deseti lety,“ řekl s úsměvem, aniž by se otočil.

„Jo… meč Harryho Pottera, tady je,“ řekl skřet naštvaně a pak jen bylo slyšet zvuk meče, který je vytahován z pochvy.

„Ne Griphooku, tenhle si nech, meč musí být po generace ztracen, aby byl zase nalezen a mohl tak být slavný a považován za artefakt, vezmu si zpět ten Godrikův, s tím jsem se nějak sžil, než si mu teda nechal udělat kopii.“

„Kopii? Kopii?!“ rozčílil se Griphook, „tohle je hotové mistrovské dílo, žádná kopie, meč jako žádný jiný, ukován mistry svého oboru, kteří jich museli udělat stovky a neustále je roztavovat, aby přišli na to, jak udělat jen jeden nejlepší! Prý kopie!“

„Tak už se nezlob,“ otočil se s povzdechem, „tohle mistrovské dílo je prozatím tvoje, nech si ho, pak ho předej nějakému hrdinovi, aby s ním pobil nějakou velkou obludu, či porazil stovky kouzelníků, aby meč měl svou legendu, a pak to možná bude něco unikátního a ne jen meč, byť třeba nejlepší na světě.“

„Jako já si ho rád nechám, protože tolik peněz, který z něj dostanu-.“

„Griphooku!“

„Dobrá, dobrá… nebudu ho roztavovat…“

„Ještě něco, Griphooku.“

„Slibuji,“ zavrčel skřet.

„Tak je tvůj a můj je tenhle,“ řekl a natáhl ruku k druhému meči, než mu byl nabízen a po pár vteřinách ho měl připevněn k hábitu, „už je to dlouhá doba.“

„Dlouhá doba to jistě, kdo by si kdy před kolika… pětadvaceti lety, představil, že z národního hrdiny a všemi oblíbeného Harryho Pottera se stane samotář, jehož jediný přítel je skřet?“ zašklebil se pobaveně Griphook a druhý meč si odložil na jeho stůl.

„Jen asi věštec, můj příteli, jen asi věštec,“ prozradil a natáhl si na hlavu kapuci, která mu celou hlavu zahalila stínem, jen jeho vousy byly částečně vidět a tak to mělo být.

„Radši půjdeme nebo se z téhle dojemné chvíle asi rozbrečím,“ pověděl ironicky Griphook a pak už jen oba počkali, až je Fawkes svým plamenem oba dopraví na místo určení, kde to bylo, to skoro ani pořádně nevěděl.

„Takže tohle je ono? Představoval jsem si to… větší,“ řekl dolů ke skřetovi, když Fawkes zmizel.

„Zkus si v dnešní době za učitelský plat postavit hrad,“ řekl Griphook a pokračoval dál k malé škole. Vlastně škola to byla dost vysoká, ale připomínala velikostně asi tak tři třídy Bradavického hradu vedle sebe. Aspoň, že tam bylo místo i pro obra a neničil by jim střechu.

„Tak si mohla vzít od vás půjčku ne?“ zeptal se a zrychlil trochu krok.

„Který šílenec by si od nás bral dobrovolně půjčku?“ zeptal se překvapeně Griphook, „Okrademe každého a většina lidí, kteří si od nás půjčí, skončí na ulici nebo ve vězení.“

„Víš, že se bavíš o své práci,“ řekl mu pobaveně.

„A sakra se mi v ní daří,“ pousmál se Griphook a radostně si promnul ruce.

Zakroutil jen nad tím hlavou a s úsměvem mu podržel dveře, protože klika byla dost vysoko na to, aby si to bez kouzel otevřel sám.

„Přejete si?“ ozval se někdo podezřívavě, když kráčeli mlčky chodbou.

„Jdeme za ředitelkou,“ oznámil Griphook.

„Naše ředitelka má teď schůzku a-.“

„Fajn, tak mi počkáme tady, až se dobaví, tím ji narostou úroky a pak ji vy vysvětlujte, že se dostala do Azkabanu jenom protože se dostatečně brzo nedozvěděla své dluhy,“ řekl skřet a aby posilnil svá slova, zastrčil si ruce do kapes, vytáhl si kapesní hodinky a začal si pískat.

„Promiňte, netušil jsem… tudy pojďte… rychle prosím,“ pověděl vystrašeně ten člověk a velmi rychlou chůzí je vedl až ke kanceláři.

„To bylo ošklivé,“ dostal ze sebe skrz maskovaný smích.

„Ale účinné… už dávno jsem se naučil, jak se s lidmi bavit, aby mi bylo vždy vyhověno,“ pověděl vychloubačně Griphook, ale jelikož mu to věřil, nepřipadalo mu to ani tak, že se nějak hodně chlubí.

Jejich krátkodobý průvodce bez ťukání otevřel dveře a k němu tak mohli dojít slova z ředitelny. „Proto musím odjet do Anglie, postarej se mi tady o to.“

„Paní ředitelko, je tady zástupce banky,“ dostal ze sebe ten mladý muž a on jen pobaveně zakroutil hlavou.

„Jeremy?“ podívala se Victoire na člověka, který přišel, „dobrá, Gabriello, víš, co máš udělat? Musím vyřídit tohle,“ povzdechla si dále a pak jim jen bylo ukázáno, že mohou vstoupit. Vydrželi v tichosti do té doby, než byli v celé ředitelně sami.

„Dobré jitro, paní ředitelko, mé jméno je Griphook a tohle je můj lidský sluha-,“ začal s představováním Griphook a on jen temně zavrčel, takže se Griphook opravil, „omlouvám se… měl jsem na mysli můj lidský pomocník, jsme zástupci Gringootovic banky na Příčné ulici.“

„Ano? Ale já u ní nejsem klientem,“ zeptala se zmateně Victoire.

„Jsme tu proto, abych vás upozornil, že cesta do Anglie je hloupost, kterou ohrožujete svůj život,“ vzal si on své slovo.

„Vyhrožujete mi?“ zamračila se.

„Ne… ale dle mého dojmu, je jen v této kanceláři tak pět výhrůžných či zastrašovacích dopisů, nemám pravdu?“ zeptal se, a když v jejích překvapených očích uviděl jakýsi souhlas, pokračoval dál, „Začalo se o vás příliš bavit a bohužel pro vás v tom špatném. Takoví lidé končí rychle a špatně.“

„A proč bych neměla jet do Anglie?“

„Protože to tam vede imbecilní ministr, který vám nepomůže, a ještě se více zviditelníte a případný konec si zrychlíte,“ pověděl klidně naprosto bez všech emocí.

„Můj strýc je dobrý ministr!“ rozčílila se Victoire.

„Já viděl úřední dokumenty, i za Voldemorta Anglie prosperovala víc a to neprosperovala vůbec,“ pověděl výsměšně, „ale nejsem tu proto, abychom se tu bavili o lidech, přišel jsem vás varovat. Zabalte tuhle práci, je to sice od vás milé, že se staráte, ale svět není připraven přijmout jakékoliv pokrokové myšlenky a už vůbec ne ty, které se týkají rovnoprávnosti.“

„Nikdo přede mnou nebude urážet mého strýce! Pokud nemáte nic, co se mnou potřebujete probrat, cestu zpět jistě najdete,“ pověděla naštvaně a ukázala na dveře.

„V tom případě ať je k vám štěstí nakloněno, drahá ředitelko, budete ho potřebovat opravdu hodně, na shledanou,“ lehce se uklonil a otočil se ke dveřím.

„Preferuji sbohem!“

„Tak teda sbohem,“ řekl něco poprvé Griphook a taktéž se vydal pryč. Chvíli kráčeli v tichosti, teprve až vyšli před budovu školy, tak Griphook pokračoval, „to jsem tady mohl být sám, jestli by vyhodila jen mě nebo nás oba je celkem dost jedno.“

„Je paličatá,“ usmál se.

„Tobě to přijde k smíchu?“

„Většina mých přátel byla takových,“ pokrčil rameny, „a abych řekl pravdu, už dlouho mě někdo odněkud nevyhodil, docela si to užívám.“

„To by se jistě změnilo, kdyby sis sundal tu kápi, dost možná by ti padla i k nohám,“ zamračil se Griphook.

„Mluvili jsme o tom, jen ty máš to výsadní postavení vidět mou tvář, nikdo jiný. Nechce pomoci a to je její právo, můj úkol je pomocnou ruku nabídnout ne ji vnucovat.“

„Snad jí to tvé přání štěstí pomůže,“ řekl ironicky Griphook a zastavil se.

„Snad ano,“ souhlasil a pak jen potichu tleskl a za pár vteřin je oba pohltil oheň.

**

 Zrovna obědval, když se před ním objevil Fawkes a to bylo znamení, že další člověk potřebuje pomoc. Nevěděl, kde tyhle informace pořád bere, ale znamenalo to jediné, přestat dělat to, co dělá a jít pomoci.

„Ale to stehýnko bylo opravdu dobrý,“ povzdechl si směrem k obědu a natáhl si kápi, kterou měl přidělanou na každém oblečení, „Jo vím, že tě to nezajímá,“ odtušil, co by mu fénix asi řekl a vytáhl si hůlku, pak už od stolu zmizel v záblesku ohně.

Objevil se na nějakém náměstí, kde pár metrů zády od kašny stál nějaký chlap a svou hůlku měl namířenou na krk nějakého kluka, kterého měl jako rukojmí. Za tímto šílencem i za ním samotným stálo dost přihlížejících ať už s hůlkami nebo bez hůlek a nevěděli, co dělat. Svým přemístěním způsobil menší rozruch, ale tomuhle magorovi byl nejblíž ze všech lidí.

„Nepřibližuj se nebo ho zapíchnu!“ vykřikl ten chlap a víc zabodl hůlku brečícímu klukovi do krku.

„Koho zapíchneš?“ zeptal se zmateně, protože se objevil záblesk ohně a chlapec s fénixem zmizeli, nyní tam stál jen ten šílenec sám a mířil hůlkou do vzduchu.

„Co? Zabiju tě, ty hajzle! Avada kedav-,“ rozkřikl se ten člověk.

„A komu říkáš tohle?“ ptal se dál jak blbec, protože na tom místě, na kterém si myslel, že stojí, nikdy nestál, bylo to jen kouzlo na zmatení, ve skutečnosti ho fénix přemístil do kašny a on se potichu za něj přesunul v době, kdy Fawkes zachránil toho chlapce.

„Ty!“ otočil se na něj, a když už hůlka byla skoro u něj, ruka, která ji držela, najednou přestala mít stisk a hůlka mu dopadla k nohám. „T-ty,“ dostala ze sebe jeho oběť a podívala se směrem dolů a on se tam podíval taky. Meč zabodnutý v břiše mu propíchl žaludek. Z rány vytékalo jen málo krve, smrtelný jed baziliška působil rychle.

„Lidé jako ty si zaslouží jen smrt,“ řekl vyrovnaně a vytáhl meč z rány a chytl jeho pomalu ochabující tělo a pomalu ho položil na zem, „je konec tvé bídné existence a na světě je zase o něco lépe,“ řekl a když přestal cítit poslední pohyby, tak mrtvé tělo nechal na místě, „Není už zde nic k vidění, rozejděte se domů,“ pověděl nakonec. Tleskl a zmizel. Na jeho místě se objevil ten chlapec a všechna jeho zranění byla zacelena, kromě těch psychických, ale s těma si už musejí poradit jiní.

**

„A teď se konečně najím,“ pověděl si pro sebe utrápeně. Ničilo ho to, že stále musel někomu mařit plány a ve většině případů ukončovat jejich životy. Nikdy mu nic neudělali, neznal je jménem a stejně musel být ten, kdo je zabije či uvězní, ale věznit nešlo do nekonečna, ne dokud zlato dokáže obměkčit kde jaké srdce, které pak náhodou ztrácí klíče od cel a ty se náhodou dostanou k obyvateli té cely.

„Tenhle život si vybrat tebe, můj chlapče, neuděláš s tím už nic,“ promluvil vážně Albus.

„Vím… já vím, ale stejně, když jsem musel zachraňovat svět, tak mi stačilo Expeliarumus, teď už mi nestačí ani Avada kedavra,“ povzdechl si a sedl si ke stolu.

„Tak to prostě chodí, milý hochu, čím je člověk starší, tím jsou na něj větší nároky, ale vedeš si skvěle.“

„Přesně tak, svět je pokaždé krásnějším místem pro život, i když to stojí tak velkou cenu,“ řekl ženský hlas za ním a on ucítil jakýsi dotek na svém ramenu.

„Mami,“ povzdechl si usměvavě, „to že mám všechny tři Relikvie smrti, tudíž je cesta mezi vaším a tímto světem otevřená, neznamená, že mě musíte strašit pokaždé, když vás nečekám.“

„Přece by si své nejmilejší mamince neodpíral tu možnost, kdykoliv vidět svého milovaného synka.“

„Mami… když to vezmeme na náš čas, tak v tuhle chvíli jsem jednou tolik starší než ty,“ řekl a dál se nenechal rušit a zakousl se do jídla.

„Přece by si nechtěl vidět svou maminku se šedinami.“

„Jen si volte, jakou podobu chcete, třeba mi tu po domě běhejte jako šestiletý, i když Sirius se tak chová pořád,“ podotkl, když spolkl své sousto.

„Cítím se uražen,“ objevil se na židli na druhé straně stolu Sirius, „ale odpustím ti to, protože ten tvůj proslov nad tím magorem, byl velmi dobrý, ještě si mohl říct ‚Odpočívej v pokoji,‘ a zavřít mu oči, to by bylo teprve to pravé ořechové.“

„Jsi sadista,“ osopila se na něj, Lily.

„Ale krásnej sadista, v téhle podobě vypadám opravdu sexy,“ pochválil se Sirius a on jen pokýval hlavou.

„Přátelé moji, nechte Harryho v klidu nabrat síly, jeden nikdy neví, kdy bude muset znovu zasáhnout,“ řekl vesele obraz Brumbála, a když ucítil jakýsi dotek úst na své tváři a to, že Sirius prošel skrz stůl a prohrábl mu vlasy, zůstal v této místnosti zase sám.

„Díky, nikdy bych se nenajedl,“ pousmál se na svého bývalého ředitele.

„Mají tě jen rádi,“ řekl Brumbál za rámem obrazu.

„A já je taky, ale mohli by respektovat návštěvní hodiny,“ povzdechl si unaveně a odstrčil jídlo, sundal si kápy a vydal se ke svému pokoji.

„Budu jim to tlumočit,“ zasmál se dobrácky ředitel, a když procházel kolem obrazu ke dveřím, už byl prázdný.

 

**

 

Tvé slavné štěstí nepomohlo, ta žena zmizela a nikdo o ní neví, je dokonce vyhlášeno celostátní pátrání.

Griphook

Pár slov a jak mu zkazili náladu, naštvaně hodil skleničkou o zeď, naštěstí byly začarovány proti rozbití, vlastně je začaroval sám, protože jich už zničil dost. Proč jsou všichni lidé tak paličatí a umínění, stejně jako byl on. Kdyby jen tam nešla nebo prostě zahodila svůj fádní sen o spravedlnosti, dobru a dalších povídačkách, který se vypráví jako příběhy před spaním, tak by měl teď o starost míň.

Sejdeme se u Severuse

--

Napsal ve zkratce a tak jak už bylo zvykem, tlesknul a počkal si, až se mu na ramenou objeví Fawkes, který stejně jako on už musel být tímto způsobem života unaven.

„Mrzí mě, že nemáš žádnou dovolenou, ale potřebuji k Severusovi a tohle dát Griphookovi,“ řekl a pohladil fénixe. Odpovědí mu byl jakýsi zpěv a pak to, že se propadl znovu do ohně a objevil se zase někde jinde.

„Harry?“ uslyšel hlas z obývacího pokoje a tak tam vešel.

„Severusi,“ pozdravil krátce.

„Co tě sem přivádí?“

„Problémy.“

„To je mi jasné, nikdy jindy by si ani nepřišel,“ řekl suše Snape, „ tak jaké jsou to tentokrát?“

I Snape se za ty roky změnil. Čas k němu nebyl zrovna nejpřívětivější a jediné, co se nikdy nezměnilo, byl jeho sarkasmus, ironie, výsměch a záliba v lektvarech.

„Jeden člověk byl unesen pro špatné názory, kde bych ho měl hledat?“ zeptal se přímo, nějaké hry se slovy tu byly zbytečné.

„Zkus Munduguse, stále toho ví dost, i když je z něj skoro dědek… nebo Percy Weasleyho, mohl by mít informace z ministerstva… fotograf pro Věštce Colin Creevey by mohl také něco vědět či přinejhorším zkus Marrietu Edgecombeovou, vede na ministerstvu oddělení kouzelnické přepravy a všichni vědí, že je velká drbna,“ řekl výsměšně všechny jména, která ho momentálně napadla.

„To mám jako za nimi dojít a říct něco ve stylu, já vím, že mě neznáte, ale neporadíte mi, kde by mohli mít nějací bastardi úkryt?“ pověděl sarkasticky.

„Mundugus ti řekne i oblíbenou polohu své mámy, když mu dáš peníze, takže to nebude problém… tomu fotografovi dej nějaké slušné téma a myslím, že ti taktéž vyhoví a tu ženskou? Mám tu Amorentii, snad víš jak to použít nebo když nic nezabere, tak tu mám i Veritasérum.“

„Zkusím tu Marrietu,“ povzdechl si, „ženská mi zní jako nejlehčí oběť a zároveň jako největší zdroj informací.“

„Jak myslíš, kde najdeš lektvary, víš,“ řekl krátce Severus a začetl se opět do nějaké knihy.

Vzal tedy oba zmiňované lektvary a sám se přemístil pryč, snad Griphook s Fawkesem počkají u Severuse, než to vyřeší. Objevil se na ministerstvu a pokračoval klidně dál. Od té doby, co tu byla jen hlídka a žádná vstupní prohlídka, nebyl problém se sem dostat. Vstoupil do zmodernizovaných výtahů a za chvíli byl v tom patře, ve kterém potřeboval. Šesté patro bylo asi jedno z největších, protože se v něm nacházela spousta kanceláří. Kanceláře pro přepravu košťaty, přenášedly, auty, helikoptérami, krby a kdo ví čím dalším, on ale zamířil přímo do kanceláře ředitelky.

Po výzvě vstoupil a uctivě se uklonil. Pamatoval si dost dobře na Marrietu. Ve škole byla jedna z těch, co zradila Brumbálovu armádu, ale tohle bylo už dávno pryč, teď před ním seděla krásná dáma.

„Madam, odpusťte mi, že vyrušuji váš drahocenný čas, ale docházejí ke mně znepokojující informace, které byste mi mohla objasnit,“ řekl svým charismatickým hlasem.

„Drahocenný čas? Ale kdeže, prosím posaďte se, dáte si něco?“ zeptala se příjemně Marrieta.

„Čaj pokud mohu,“ pověděl a sundal si kápy z hlavy, věděl, že jí stejně vymaže paměť na toto setkání a pokud má zapůsobit na ženu, musí to udělat všemi prostředky.

„Samozřejmě,“ pověděla mile, „o čem jste chtěl teda mluvit?“

„Ve svém postavení musíte mít neskutečně informace o přepravách všech druhů,“ řekl trochu podlézavě, ale ne moc, aby bylo poznat, že přišel informace získat a ne si je vyprosit nebo je dostat jako nějaký patolízal.

„Ano, to je pravda, stalo se něco?“ řekla a postavila před něj šálek čaje a posadila se naproti němu.

„Nepocházím z této země, ale ve Francii mám celkem slušné postavení a pěkně rozjetý obchod ve spolupráci s Anglií, na kterém pracuje mnoho lidí, kteří mi tu dělají prostředníky,“ začal s vymýšlením.

„A v čem je problém, pane?“

„Omlouvám se madam, jmenuji se Dominik Jacotey a má firma zastupuje vyjednávání se skřety a snaží se, aby jejich ceny byli přijatelnější pro lidi a služby aby končili méně tragicky,“ představil se a nabízenou ruku políbil, „můj problém… tahle práce se nelíbí některým lidem, což je samozřejmě pochopitelné, nikdy se člověk nezavděčí, ale když mi začali unášet mé prostředníky, už jsem to nemohl vydržet a chci zasáhnout.“

„To je nemilé, pane Jacotey, ale jak vám mohu pomoci já, tohle je spíše pro bystrozorské oddělení.“

„Řekněme, že nemohu ani bystrozorům věřit. Kdo ví, co se snaží nevidět, ale unést někoho tím, že ho přemístíte je těžké a špatně proveditelné, tak mi došlo, že se musí použít přenášedlo a to v dnešní době není nikterak používané, takže mě napadlo, jestli se nedá vyhledat nějak přenášedlo, které nese tak tři lidi a více, někam kde to není zmapované nebo je to pod bariérami.“

„Chápejte, pane Jacotey, to co po mě chcete, je velice složité a těžké-.“

„Drahá madam, nechci nic takového zadarmo, má firma není chudá, ráda vymění peníze za ztracené zaměstnance, a komu bych raději daroval peníze, než takové půvabné ženě, jako jste vy?“

„Vy lichotníku, jistě pokud bych se snažila, našla bych to v této kartotéce,“ pověděla, vstala a ukázala na kartotéku.

„A byla byste ochotná se tam podívat?“ řekl a poté, co vstal, přistoupil blíž.

„Že jste to vy,“ usmála se koketně a přistoupila ke kartotéce a vytáhla si první část spisů, vyndal si z hábitu náhrdelník a zezadu jí ho pověsil na krk, „doufám, že váš manžel nebude naštvaný, že vám něco takového dávám, ale někdo tak krásný jako vy, si to opravdu zaslouží,“ řekl a dýchnul ji na holý krk. Věděl, co si může dovolit, aby dosáhl svého.

„Žádný manžel neexistuje,“ zasmála se a dál se přehrabovala v přihrádkách, až nakonec vytáhla jeden spis.

„Použitá přenášedla odkud kam za celé tři poslední dny,“ řekla a přistoupila blíž k němu a políbila ho. Nevadilo mu to a rád si ten pocit užíval, společnost mu opravdu chyběla a tak si možná několik minut užíval ten slastný pocit blízkosti někoho krásného. Až když se od sebe trochu odtrhli, tak vyndal poslepu měšec s penězi a strčil ho do jejího společenského hábitu.

„Děkuji vám za pomoc,“ usmál se a dal ji poslední polibek, po kterém ji lehce uspal, pak už jí jen položil na její židli a lehce zahladil stopy na svou tvář. Nechal jí vzpomínky na vše, jen místo tváře měl vždy kápy. Usmál se nakonec, pohladil ji po tváři a pak mu stačilo jen tlesknout a za chvíli byl pryč, jak pára nad hrncem.

**

Objevil se zpátky u Severuse, kde první čeho si všiml bylo, jak si Griphook cvrnká s jedním galeonem. Než se stačili na něco zeptat, natáhl ruku s pergamenem.

„Tady máš zpět své lektvary,“ řekl a položil na stůl oba lektvary.

„Nepotřeboval jsi je?“

„Můj přirozený šarm zapůsobil,“ zasmál se výrazu obou jeho společníků, „byl to dobrý nápad, díky za něj, Severusi.“

„Zkopíruj to i pro mě, pomůžu vám s hledáním, stejně dokud to neuděláte, nevypadnete odsud,“ řekl Snape, když si kopírovacím kouzlem udělal kopii a hodlal si sednout a pročítat si to. Pokýval hlavou na ten příkaz a udělal kopii navíc, pak už se jen všichni usadili a začali hledat při písničce, kterou si Fawkes rozhodl prozpěvovat.

 

„Myslím, že by to mohlo být tohle místo. Za války to byla jedna ze skrýší smrtijedů a má to dostatek ochran, vězení i tajných chodeb. Prostě vše, co by mohli potřebovat a to přenášedlo vede z Příčné ulice, kde by se ta tvá hledaná, klidně mohla pohybovat,“ řekl Severus po pár minutách.

„Řádek?“ zeptal se.

„Třiačtyřicátý.“

„Kdo na tom místě bydlel?“

„Antonin Dolohov, znáš to jméno?“ zeptal se Severus.

Pokýval souhlasně hlavou. „Mé zápisky o něm říkají, že po smrti Voldemorta se několik let ukrýval a někdy zhruba před deseti lety byl zabit partou lovců odměn, nebyl to ani nějak těžký souboj, přece jenom mu bylo kolem sedmdesáti a byl to souboj čtyři proti jednomu. Každopádně myslíš si, že jeho sídlo někdo obsadil jako svou základnu?“

„Jednu z mnoha, řekl bych. Dneska se už každý umí poučit z minulosti a udělat si více skrýší, mezi kterými se dá lehce přesouvat.“

„A co jako plánuješ vůbec udělat?“ zeptal se Griphook.

„To, co dělám obvykle, přijdu tam a ukončím to,“ řekl vyrovnaně, necítil potřebu se skrývat za slovy, „možná jednoho odvedu, abych z něj mohl získat nějaké informace, přece jenom tahle parta vypadá, že chystá něco většího, než jen kazit vzduch svými plícemi.“

„Budu tady, kdyby se to tam posralo, a pro jistotu přichystám i nějakou rychlou pomoc,“ povzdechl si Severus a vstal z křesla.

„Díky, Severusi,“ řekl, ale nevypadalo to, že to vnímal nebo chtěl vnímat, tak se otočil na Griphooka, „co ty, kde budeš?“

„Půjdu tam s tebou, někdo ti musí krýt záda a navíc tihle hajzlíci mají vždy slušný movitý majetek, který mám radši na svém účtu nebo ve svém trezoru.“

„Že mě to stále překvapuje,“ pokýval nevěřícně hlavou a tleskl.

„Ty tam jdeš za tou ženskou, já tam jdu za majetkem a nestěžuj si, vždy si z těchto akcí měl určité procento,“ zamračil se uraženě Griphook.

„Já si nestěžuju, kdyby nebylo tebe, žil bych nejspíš na ulici.“

„To bych řekl,“ pověděl Griphook nafoukaně.

„Pojď radši nebo nám to zlato uteče,“ usmál se.

„Spíš zbytky té ženské by mohli protéct kanalizací,“ zašklebil se Griphook a on radši dělal, že to neslyší a šeptem řekl adresu, na kterou chtěl, aby ho Fawkes přemístil.

 

„Má to výhodu, mít takového ptáka. Můžeš se dostat přes bariéry, aniž by si tě někdo všiml,“ řekl Griphook, když Fawkes zmizel a on notnou chvíli přemýšlel, jak ta věta měla být myšlena, než ji pochopil správně.

„Je to Fawkes, za tolik let, by si to měl vědět.“

„Mně stačí, že znám deset tisíc kouzelníků, kteří si chodí ukládat peníze k nám do banky.“

„Jedno jméno ‚ptáka‘ navíc by tě asi nezabilo.“

„Až si přijde ten tvůj fénix půjčit peníze, rád si jeho jméno zapamatuji, do té doby to bude vždy jen pták,“ zamručel starý skřet a on už radši nic neříkal.

„Dostaneš nás tam?“ zeptal se narovinu.

„Dej mi chvíli,“ řekl Griphook a jenom pohybem prstů ničil veškeré ochrany. Ať už to chtěl říct nebo ne, věděl, že spojenectví se skřetem je v tomhle ohledu nenahraditelné, protože málokdo si dělá ochrany proti skřetům, kdyby jo, musel by teď tu práci dělat sám. On ale takový hlupák nebyl. Svůj ostrov si zajistil hlavně proti skřetům, lidem a pro jistotu i proti zvěromágům, či jiným i třeba létajícím bestiím.

„Je docela super, že jsme oba neviditelný,“ promluvil Griphook uprostřed práce.

„Jo, má to svou výhodu být ty víš co,“ řekl tišeji než obvykle, protože jedna věc je neviditelnost a druhá neslyšitelnost.

„Ještě, že nechceš, abych tě držel za ruku, to bych tu radši běhal viditelný, ale takhle když je to plošný,“ zamlaskal si potěšeně Griphook a pak rukou seknul a bariéry popadaly jak domečky ze slámy. „Jaký je plán?“ zeptal se po chvíli.

„Využij stínu a dostaň se na nějaké výhodné místo, aby kdyby…“

„Jo, chápu, zase ti budu dělat chůvu,“ promluvil Griphook a otevřel dveře do sídla.

„Morous,“ zašeptal s povzdechem a vydal se za ním, aby byl co nejdéle neviditelný, protože dosah kouzla pláště nebyl nijak převratný, ale pořád lepší než ho mít přes sebe přehozený, takhle ho mohl mít jen na sobě a ovládat to.

Kráčeli po chodbě a nikoho nepotkávali, párkrát použil nějaké lokalizační kouzlo a Griphook taky, ale místo bylo kompletně prázdné.

„Nikdo,“ řekl očividné Griphook.

„Tak když někoho vězníš je docela očividné, že ho nebudeš mít přivázaného ke kuchyňské lince,“ odpověděl mu a snažil se orientovat v tomto sídle.

„Měli jsme si dát na čas a zeptat se Snape, kde by mohla být nějaká cesta,“ odpověděl mu Griphook.

„Ty by si věděl, kde byla tajná chodba do sklepení třicet let poté, co jsi tu byl naposledy?“

„Ach já zapomněl, váš lidský mozeček. Dost často zapomíná, že ano?“

„Griphooku!“

„Jen říkám pravdu a teď se pozorně dívej a sleduj, jak tu tajnou chodbu najdu,“ pověděl pyšně skřet a oběma rukama něco začal provádět a jím projela malá vrstva magie, až mu po těle naskočila husí kůže.

„Támhleta zeď je dutá a vede za ní nějaká chodba,“ ukázal Griphook, když došel do obývacího pokoje a zamířil prstem na knihovnu, „takže stačí vytáhnout nějakou knihu… a…“

„Explosio!“ zahřměl on a celou knihovnu proboural do tajné chodby, vlastně ta chodba neměla ani metr a hned za ní bylo vidět vězení. Knihy a třísky s knihovny narazili do lidí, kteří nic netušili a seděli u stolu a asi něco hráli.

„Zabijte tu děvk-.“

Neměl to ale šanci doříct, protože se mu k nohám dokutálela bomba, kterou dovnitř hodil Griphook a pak jen krátký výbuch, z kterého se vynořilo ohromné světlo a oslepilo jistě všechny uvnitř. On se naštěstí zrovna koukal jinam, takže mohl vlítnout dovnitř a zamířit na prvního hajzla. „Avada kedavra,“ zahřměl a jeho oběť padla na zem. Pokud mohl, zabíjel takhle. Bylo to milosrdné a bezbolestné. Další ale nebyli tak nehybní a podle hlasu na něj namířili hůlky a chtěli něco říct, ale stůl, u kterého stáli, se najednou zvedl a šílenou rychlostí se začal točit, takže všechny pomlátil a odhodil pryč.

Podíval se po všech a pak mu pohled padl na už viditelného Griphooka s prstem zvednutým ve vzduchu. Následně už jen cítil, jak stůl prolétl kolem něj a dopadl na druhého násilníka. Třetí se snažil z posledních sil zvednout hůlku, ale on místo toho, aby namířil na něj, zamířil na pochodeň nad ním. „Inferno,“ zamumlal a mocný výbuch ohně spálil třetího hajzla. Neměl to tak rychlé, ale zná i pomalejší způsoby smrti než uškvaření člověka zaživa pekelným plamenem.

„Dolů,“ objevil se před ním Sirius a on rychle skrčil hlavu. Pravou nohou udělal otočku. Jako kočka otočil své tělo o sto osmdesát stupňů a ještě než byl čelem k poslednímu protivníkovi, už měl v ruce dýku, kterou okamžitě hodil. Než stačila dolétnout, tak na něj spadl lustr a ten šílenec se pod jeho náporem skrčil tak, že místo do srdce dostal vrhací dýkou přímo do temena hlavy. Výsledek byl ovšem stejný, tento člověk dopadl na zem mrtev.

„Díky Siriusi,“ poděkoval, aniž by se na něj otočil.

„Kdykoliv,“ poplácal ho po ramenou jeho kmotr a vydal se k cele, „jo tahle za to stála, teda až nebude vypadat jak oživlá mrtvola.“

„Siriusi,“ povzdechl si a přistoupil k tomu hajzlovi, kterého jen omráčil stůl, „díky Griphooku, až tohohle hajzla odvedeš do mého vězení, odnes si z tohoto domu, co uneseš,“ řekl a usmál se na skřeta. Byl to ale nucený úsměv. Stále nedokázal přijmout tolik smrtí v jednu chvíli a povětšinou jeho rukou, „doufám, že tohle rodiče neuvidí.“

„Ze mě nic nedostanou,“ promluvil jeho kmotr a otočil se na něj, „docela paseka co? Že nikdy ty věci, nedopadnou podle plánů.“

„Já ale tohle nechtěl,“ řekl a pohled mu spadl na upálené tělo.

„To doufám. Nechci, aby můj kmotřenec byl zrůda,“ zašklebil se Sirius, „běž jí radši pomoc, ať se nevzbudí a neuvidí tuhle spoušť, protože kdybych já byl v její kůži, asi bych ti neuvěřil, že je přepadl stůl, pochodeň, lustr a asi ti ani nevěřil, že jsi hodný kluk.“

„Bod pro tebe,“ zamumlal a hůlkou jednoduše otevřel dveře cely, dalším kouzlem jí přesekl řetězy. Došel k ní a překročil misku s vodou, která náramně připomínala vodu z bažiny, do které se ještě někdo navíc vymočil. „Kdyby si jen holka poslechla, mohl jsem si ušetřit každé své problémy, ty by si nemusela být zraněná a ponížená a ze mě se nemusel stát větší vrah, než už jsem. To by byla nádhera.“

„Dělání strašidelné atmosféry jí zranění nevyléčí, zrychli ten proces,“ pověděl za ním kmotr a on s povzdechem, že to nebylo dělání jakékoliv atmosféry, ale jen suché konstatování, potichu tlesknul a pak beze slov požádal Fawkese o její přemístění. Tímto způsobem bude cesta o hodně příjemnější, než kdyby jí přemístil sám.

Když tu zůstal sám s kmotrem, který stál přesně ve výhledu na tajnou chodbu, vystřelil skrz něj výbušnou kletbu, která tuhle místnost zasypala, a pak použil několik iluzorních kleteb, aby to zvenku vypadalo tak, jak to bylo před jeho příchodem.

„Není hezké vysmívat se duchům, že jimi dokážou kouzla procházet.“

„Nemáš stát v cestě paprsku,“ zašklebil se a pak se s prásknutím zmizel. Čekalo ho ještě spoustu práce

***

Fawkes jí přenesl ihned do pokoje pro hosty v jeho domě. Přestože jí našel velmi brzy, byla už ve velmi špatném stavu. Celý den mučení jí sebral mnoho sil. Severus na ní, jen co dorazil, začal sesílat diagnostická kouzla.

„Má zlomená tři žebra, z toho jedno zapříčinilo vnitřní krvácení. Dále má slabší otřes mozku a plno pohmožděnin, ještě jsou na ní znát stopy po Cruciatech, ale naštěstí nebyli moc silné, takže by mozek měl být v pořádku, ale to ukáže čas.“

Nalil do ní všechny vhodné lektvary a nakonec i na spánek beze snů.

„Tak a teď by od ní měl být na chvíli klid,“ ušklíbl se Griphook.

„Nedali byste si ještě sklenku elfího vína u mě v salónku, potřebuji s vámi něco probrat,“ prohlásil Harry.

„Proč by ne, něco tak lahodného se neodmítá, když je to zadarmo,“ ušklíbl se potěšeně skřet.

„To každopádně,“ přitakal Severus.

Odešli tedy do nedaleké místnosti, kde se usadili do pohodlných křesel a Harry rozlil svým přátelům to nejlepší víno, co tu měl, vlastně i jediné. Počkal, až se všichni napijí a pak promluvil.

„Nejdříve by mě zajímalo, proč nebyla znásilněna, ne že by mi to vadilo, ale u těchto individuí bych to i očekával, zvlášť když vypadá, tak jak vypadá,“ pronesl, to co ho zarazilo už u diagnostiky.

„Tak jedna z možností je, že jim to někdo výslovně zakázal,“ promluvil Severus.

„Pche, to já bych spíš řekl, že věřili těm povídačkám, že když někdo chce znásilnit vílu, tak přijde nejdříve o moc a pokud by to včas neukončil, tak o duši a následně i o život, copak ani jeden neznáte kouzelnické báchorky?“ na což mu ani jeden nedokázal odpovědět.

„Tak o tomhle nic nevím a je to vůbec pravda?“ zeptal se Harry, když viděl, že i Severus se tvářil zmateně, přestože se to snažil nedat najevo.

„Tak jistě to říct nemohu, sám jsem to nezkoušel,“ ušklíbl se Griphook, „ale kdyby se někdo pokusil znásilnit mě nebo nějakou naší skřítku, tak by měl trauma do konce svého velmi krátkého života,“ při té představě se všichni rozesmáli, dokonce se mu i slzy vetřely do očí.

„Ale teď vážně, je všeobecně známo, co dokáže naštvaná víla, tudíž by mě něco takového vůbec nepřekvapilo, protože zneuctění je pro ně to nejhorší, co by se jim mohlo stát. Otázkou je, jestli tu moc mají i míšenci, v každém případě já osobně bych to nezkoušel, ovšem jestli to chceš zkusit ty, tak máš snad nejlepší příležitost, jakou sis mohl přát,“ zachechtal se.

„Věř mi, že zrovna tohle nemám v plánu, ale teď k další věci. Proč ji bystrozoři nenašli dřív než já, když to bylo víceméně tak jednoduché. Člověk by řekl, že kontrola přenášedel bude jedna z prvních věcí, kterou udělají a oni si jen běhají po Příčný a vyslýchají rodinu a známé. Jako by ji ani najít nechtěli,“ přednesl jim daleko závažnější myšlenku, kterou se jeho mozek zabýval.

„Tak je jasné, že někdo z vyšších kruhů, nejspíše nějaký čistokrevný, tahá za nitky a tudíž mě ani nepřekvapuje, že má pod kontrolou i někoho z ministerstva, je jen otázkou koho všeho a jak,“ připojil se konečně ke konverzaci Severus.

„To já se spíš obávám, aby to nebylo na nějakých vyšších místech, přece jen jedno je nezjistit data o přenášedlech, ale to jakým je vedeno už po několikáté vyšetřování, to už je velmi podezřelé,“ pověděl zadumaně Griphook.

„Takže myslíš, že za to může sám ministr Weasley?“ zeptal se narovinu Harry.

„Už několikrát jsem ti říkal, zahoď ten odpor k němu, momentálně jsem měl na mysli spíš vedoucího bystrozorů. Přece si nemyslíš, že by ohrozil svou neteř, svou krev, mysli trochu, sám ministr nemůže hatit celé vyšetřování, tohle je pravděpodobně práce šéfa oddělení, tam hledej stopu dál a nepředbíhej,“

„Griphook má pravdu, u něj bych také začal. Po stopě jdi pomalu, mohl bys přeskočit místo, kde by se mohla ztratit. Máš ještě nějaké otázky nebo už mohu jít, vaří se mi lektvar a nechci zase uklízet po nějakém výbuchu,“ ušklíbl se Severus.

„Ne, už nic důležitého na probrání nemám. Díky, že jste zůstali.“

„V tom případě se loučím a za pár dní přijdu na kontrolu, teda jestli se jí do té doby nepřitíží,“ a s tím se přemístil.

„Já ještě než odejdu, tak bych chtěl s tebou uskutečnit jeden menší obchod,“ pravil Griphook.

„Tak jen povídej, mistře skřete,“ řekl Harry a uklonil se mu, jak se patří při vedení obchodů mezi Gringotty.

„Docela by se mi hodilo, pár lahvinek tohoto lahodného moku, přece jen mezi skřety ho už moc není a čarodějové se o něj neradi dělí a ty si ho zdědil docela velké množství, které ani za svůj dlouhý život nevypiješ. Byl bys tak hodný a podělil by ses o něj se svým přítelem?“ začal.

„Bohužel mistře Griphooku nepodělil, ale že jste to vy, tak bych vám mohl dvě lahvinky darovat za to, že jste mi takový dobrý společník, co vy na to?“ odpověděl, i když ho urazilo, jak slabomyslně ho chtěl ten skřet podvést, jako kdyby on byl nějaký neznalý kouzelník. Nebo že by Griphook stárnul.

„Není to sice tolik, kolik jsem žádal, ale prozatím jsem spokojen,“ mávl rukou a hned měl u sebe dvě lahve elfského vína, „tak ať vám zlato kapsy plní, já se taktéž loučím s vaší milou společností.“

Zmizel a konečně měl zase klid.  Šel se zpět podívat za svojí návštěvou. Bylo vidět, že lektvary začínají pomalu působit. Stále sice byla mrtvolně bledá, ale jizvy a pohmožděniny jí začaly z tváře pomalu mizet. Věděl, že ještě dva dny bude díky Severusovo vylepšeným lektvarům spát, tudíž měl dostatek času na vyzpovídání velitele anglických bystrozorů.

***

O veliteli anglických bystrozorů toho věděl málo. Jmenuje se John Francis a byl povolán z USA, kde prý patřil mezi špičky ve svém oboru. To se mu zdálo velmi divné, protože od té doby, co nastoupil na své místo to šlo s oddělením bystrozorů z kopce. Tedy co se vyšetřování týče, ovšem neustále probíhá vylepšování vybavení, bohužel byly i schváleny menší požadavky k přijímání mezi bystrozory, takže se k nim mohl dostat i průměrný kouzelník. Nejdůležitější věcí, kterou o něm věděl, však bylo, že miluje jídlo z rychlého občerstvení a jeho oblíbený podnik KFC je v centru Londýna. Několikrát do týdne se o polední pauze vydává sem na oběd. A pro něj není nic snazšího, než si počkat, až se přemístí do jedné blízké uličky.

Čekal tady na něj už druhý den. Včera mu bohužel štěstí nepřálo, ale dnes určitě dorazí, nestávalo se totiž, že by vynechal návštěvu svého oblíbeného podniku dva dny po sobě.

Stál schovaný pod neviditelným pláštěm. Zvony na nedalekém kostele zrovna začínali oznamovat, že je poledne. Každou chvíli by tu měl být. I když byl velmi teplý den, tak se díky osvěžujícímu kouzlu cítil příjemně. Pomalu si začínal říkat, že už asi zase nedorazí, když v tom se ozval zvuk značící přemístění.

Jeho sádelnatá postava vyšla zpoza popelnic. Už od pohledu bylo vidět, že tento tlouštík by vám mohl pomoci leda jako nedobrovolný živý štít. Úplně bezstarostně si kráčel uličkou. Počkal, než ho minul.

„Petrificus totalus,“ vyslal mu kouzlo do zad.

„Legilimens,“ naboural se mu hned do hlavy.  Vůbec se mu nedokázal ubránit. Jasně poznal, že ví, že se mu někdo snaží číst myšlenky, ale naneštěstí pro něj se tomu nedokáže bránit. Jen co začal prozkoumávat jeho mysl, tak si všimnul, že na ní bylo použito kouzlo imperius. Prozkoumával jeho mysl kousek po kousku, ale nic důležitého nezjistil, jen to, že je jeho mysl už párkrát upravovaná a to nenávratně, tudíž někým velmi zkušeným. Zbývaly mu dvě možnosti, buď ho osvobodí, za cenu toho, že ten, kdo to na něj vyslal, bude vědět, že po něm někdo jde nebo že bude vyčkávat, až ten dotyčný udělá chybu a on ho dostane. Vybral si tedy tu druhou možnost i za cenu toho, že může napáchat mnoho škody.

Ukončil jejich spojení, upravil mu paměť a jen co zmizel za rohem, tak se přemístil na ostrov, aby mohl být u toho, až se jeho host probudí.

***

 Seděl v křesle u postele, kde ležela Victoire. Pro ukrácení času si četl jednu knihu o gryfinech. Už dlouho přemýšlel, že by si na ostrov jedno nebo dvě mláďata pořídil. Tihle tvorové ho kdysi uchvátili, hlavně možná proto, že se o nich mnoho nevědělo, protože chov je prakticky nemožný a od dob Godrika Nebelvíra bylo jen sotva deset takových odvážlivců, kteří to zkoušeli, ale zaznamenaných úspěchů moc nebylo.

 Ze čtení ho vyrušil pohyb v posteli. Jen co si její oči přivykly na světlo, tak se začala rozhlížet po místnosti, až se její pohled zastavil na něm.

„Kdo jste a kde to jsem?“ zeptala se unaveně muže v kápi.

„Mé jméno není důležité, ale pokud si vzpomínáte, tak jsme se setkali těsně před vaším odjezdem do Anglie. K otázce, kde jste, tak bych si jen dovolil říci, že v bezpečí,“ odpověděl jí neurčitě.

„To jste mi toho teda moc neřekl.“

„Víte všechno, co potřebujete vědět, ale teď byste se měla najíst, protože jste slabá a potřebujete odpočívat. Udělal jsem vám vývar, takže by nebylo špatné trochu se nasytit. Bohužel nic těžkého jíst v tomto stavu nemůžete,“ řekl jí a začal ji krmit, protože s rukami nemohla skoro pohnout.

Když už měla všechno snědeno, tak jí pomohl se uvelebit v posteli v té správné poloze.

„Tak ještě lektvar na spaní a bude to pro dnešek všechno,“ řekl a podal jí lahvičku, „máte ještě nějaký důležitý dotaz?“

„Byl jste to vy, kdo mě odtamtud dostal?“ zeptala se na tu otázku, která jí dlouho pálila na jazyku a nebylo jí dopřáno ji vyslovit.

„Ano, společně s tím skřetem, se kterým jsem vás byl navštívit.“

„Tak v tom případě vám děkuji.“

Na to jen zareagoval menším pokývnutím hlavy, načež jí dal vypít svůj lektvar na spaní.

Takto to víceméně probíhalo obden ještě osm dní, ovšem už jí nemusel krmit. Také se snažila s ním zavést nějaký rozhovor při jídle, ale on jí odpovídal jen velmi neurčitě, což jí trošku štvalo. Chtěla se toho o svém zachránci dozvědět co nejvíce. Severus za ní přišel po týdnu a jeho diagnóza byla jasná, už není potřeba, aby dál tolik prospávala. Všechna její zranění se úspěšně hojí, ovšem bude si muset ještě alespoň týden poležet. To pro něj bohužel znamenalo změnu režimu, bude si muset dávat více pozor a zároveň se o ní i více starat. Navíc udržovat svůj obličej neustále přeměněný také není nejjednodušší.

Další dva týdny pro něj byli hororem. Nechtěl jí nechat v pokoji a tak jí dovolil se volně pohybovat po ostrově. V té době naštěstí neměl žádné povinnosti a tak ji mohl v klidu hlídat. Doufal, že to s ní nebude tak nesnesitelné, že se bude chodit koupat do moře, číst si nebo se opalovat, ale to se nestalo. Neustále vyhledávala jeho společnost a ptala se hlavně na něj, a když poznala, že už byl hodně mrzutý z přívalů dotazů, tak chvíli mluvila o sobě a pak když se dostal zpátky do normálu, tak na něj vytasila další pro něj nepříjemný dotaz. Nechtěl, aby z něj cokoliv vytáhla. Jasně dával najevo, že jakýkoliv dotaz, který bude směřovat na jeho soukromí, nebude zodpovězen. Sice by si rád s ní promluvil o všem, ale takové si nastavil hranice a ty neporušil. Bohužel někdo, s kým by si mohl promluvit o úplně obyčejných věcech, mu chyběl. Přece jen Severus, i když se trochu změnil, tyto témata nevyhledával a nepovažoval za důležité je probírat a když nějaké nadhodil, tak to skončilo tak, že ho vykopnul z domu, že na tyto bláboly nemá čas a radši půjde dělat něco konstruktivnějšího. Prostě Zmijozel. S Griphookem to také jednou zkusil. Bohužel to dopadlo daleko hůř. Nějak se mu podařilo, aby mu nevědomky věnoval jeden cenný šperk ze svého dědictví. Skřetí práce. Od té doby se tlachání o neurčitých věcech s ním vyhýbá, neboť by to určitě neskončilo o nic líp. Před skřety si i Pán Smrti musí dávat pozor na pusu.

***

Neměl rád, když ho někdo budil uprostřed noci. V hlavě se mu ozval poplašný signál, což znamenalo jediné, někdo se přemístil k němu na ostrov.  Griphook. Nevěděl, kdy se u něj tato schopnost objevila, ale vždy dokázal nějak vycítit, když se někde blízko objevil někdo jemu známý. Byl to skoro ten samí případ, jako když on přišel mezi kouzelné bytosti. Oni také dokázali vycítit něco a klidili se mu většinou z cesty. Tenkrát se na to ptal Griphooka a Severuse. Potvrdili mu, že od té doby, co se z něj stal Pán Smrti, tak se u něj objevila divná aura, ale naštěstí pro něj, průměrní kouzelníci ji vycítit nedokázali a těch, kdo jsou dostatečně mocní, tak těch je málo, což ovšem neplatilo u bytostí. Ty ho vycítili vždycky.

Griphook vtrhl k němu do pokoje.

„Vstávej, ty ospalče, povinnosti volají.“

„Ty volají vždycky, když je člověk nečeká,“ řekl a začal se kouzlem oblíkat a brát si věci.

„Jenže pokud si vaše idiotstvo neráčilo všimnout, tak dneska je úplněk a mělo být vše připraveno,“ ozval se sarkasticky Griphook.

„Sakra, kde zase útočí nějaký vlkodlak?“ zbledl, úplně zapomněl, že je úplněk. Ta holka mu přidělává jen samé problémy.

„Tak snadný to tentokrát mít nebudeš, je jich celá smečka a jsou pěkně krvežíznivý, vede je pravděpodobně ten, který ti už jednou zvládnul utéct, tak se snaž to zase nezbabrat jako minule nebo jich za chvíli bude tolik, že tě zvládnou zabít, až se za nimi příště vydáš. Jinak útočí na tuhle vesnici v Rusku,“ řekl a ukázal mu jí na mapě.

„Další název, který nepřečtu a zase další větší vesnička uprostřed lesů a bažin. Vůbec nechápu, proč někteří lidé bydlí tak daleko od civilizace,“ povzdechl si, „mohl bys mi jí na chvíli pohlídat, než to vyřídím?“

„Tak chůvu by sis ze mě chtěl ještě udělat, tak to teda ne, já nemám čas, musím zpět, než si někdo všimne, že jsem zdrhnul a je mi jedno, jak si s ní poradíš. Nazdar.“ A už byl pryč.

Rychle si vzal kuši se stříbrnými šipkami a Nebelvírův meč. Zamkl Victoirii a zabezpečil dveře kouzlem.

„Snad to bude stačit,“ povzdychl si a doufal, že to bude dostatečné opatření, „Fawkesi, přemístíš mě tam, kamaráde?“ Fénix jen zatrylkoval a už tam nebyli.

 

Objevil se přímo na určeném místě, v tuto chvíli nebyl naprosto žádný čas objevovat se několik kilometrů jinde a dojít tam po svých a zvlášť, když by ho stejně odhalili dřív, než on je.

Byl neviditelný, ale věděl, že mu to nijak nepomůže, rychle si vzal meč do jedné ruky a hůlku do druhé, aby měl tu svou jistotu, ten pocit, že má stále navrch, i když to tak občas nevypadalo.

Z dáli uslyšel vlkodlačí řev a ihned poté i z velké blízkosti. Měli ho obklíčeného nebo spíše se přemístil do obklíčení. Věděl, že fénix na jeho rameni má o hodně lepší smysly a tak se nebál nějakého přepadení, i když byl tu dost na ráně, to musel přiznat.

„Oreins,“ zamířil hůlkou nad sebe a ohromné světlo se začalo nad ním zjevovat a kupit se dohromady. Za pár vteřin měl nad sebou zmenšeninu slunce, která osvětlovalo všechno, kam dohlédl. „Pojďte si pro mě!“ zavolal vyzývavě a okamžitě se natočil k místu, odkud něco zaslechl. Meč na chvíli před sebe zabodl do země a vytáhl si kuši, kterou jen v rychlosti očaroval a pak když ji pustil z ruky, zůstala sama viset ve vzduchu. Pak už si jen vzal meč zpátky do svého vlastnictví a pečlivě nastražil uši.

„Vrr,“ ozvalo se najednou za ním a nastejno začal zpívat fénix, což donutilo oba přibíhající vlkodlaky zpomalit.

„Erupto!“ zvolal a zamířil hůlkou jejich směrem, ale do země. Od jeho nohou až k oběma vlkodlakům začala praskat země a tvořit se krátká trhlina, „Pumex,“ zvolal a zamířil do míst, kde díra byla nejblíž ochromených vlkodlaků. To místo najednou vybuchlo a z děr vyvřela láva a dopadla na nejbližší stromy a pochopitelně i vlkodlaky, kteří začali šíleně křičet, až mu skoro praskaly uši, jen melodie fénixe ho chránila.

Najednou uslyšel zvuk výstřelu z kuše, a když se otočil za sebe, dva vlkodlaci s šipkami v sobě padli k zemi. Podíval se ke své kuši, vedle které stál naštvaný Remus a veškerou svou snahu soustředil do toho, aby jeho existence dokázala ten jednoduchý dotek, ke zmáčknutí spoušti a bylo vidět, že se mu to podařilo.

„Tady jsou další tři,“ zakřičel od jednoho stromu jeho otec a tak tam zamířil hůlku.

„Rhiza dominatio,“ zavolal první kouzlo a zpod stromu vytryskly kořeny a začali mlátit, svazovat a ničit vše co tam bylo, ať tam bylo cokoliv, pak se jen kvůli dalšímu výkřiku otočil a spatřil, že na něj běží asi sedm vlkodlaků a z toho tam byl jeden z těch, který byl slušně popálen. Viděl, jak dva z nich běží těmi prasklinami, které se postupně zvětšovali, „Finite erupto,“ stihl ještě křiknout a díra se okamžitě zacelila a jednomu vlkodlakovi odštípla obě nohy a druhému celé tělo. Pak už sotva stihl pozvednout meč a zapřít své tělo, než na něj naskočil vlkodlak s úmyslem ukousnout mu hlavu či jinou část těla. Ucítil, jak ho mohutná tíha svalila na zem, a byl rád, že Fawkes stačil vzlétnout dřív, než byl povalen. Další štěstí bylo to, že meč se zapíchl přesně do oblastí, které byly smrtelné, takže vlkodlak měl sotva sílu zavrčet. Pak už jen periferně viděl, jak na něj naskakují další vlkodlaci, ale to ho najednou popadl oheň, který se objevil ve vzduchu. Věděl, že ho fénix svými drápy drží a visel asi tak čtyři metry nad zemí. Celou svou sílu zapřel do toho, aby z meče sundal umírajícího vlkodlaka, který padl na jednoho z dalších, kteří na něj vrčeli ze země.

„Accio kuše,“ zavolal si kuši, když meč strčil do pochvy, pak už mu stačilo jen v rychlosti schovat i hůlku a mohl tak další stříbrnou šipkou nabít samostříl. „Dobrou chuť!“ zařval a šipka se zabodla přímo do lebky jednoho z vlkodlaků. Její síla byla tak veliká, že ten šíp mu prošel celou hlavou a skončil kdoví kde v těle. Rychle znovu šáhnul do toulce pro další, ale vlkodlaci se okamžitě začali rozutíkat do všech směrů a jeden z nich by dokonce sejmul Remuse, kdyby ovšem nebyl něco jako duch. Zůstal viset ve vzduchu ještě několik sekund, než ho Fawkes přenesl na zem.

„Díky příteli,“ poděkoval a již nabitou šipku vyslal do trpícího vlkodlaka bez nohou. Podíval se kolem sebe a uviděl jen mrtvá těla či zbytky mrtvých těl. Otočil se na místo, kde stál jeho otec a ten jen zakroutil hlavou. Nikdo nepřežil, to znamenala ta zpráva, kořeny je udusily či jiným způsobem zneškodnily.

„Harry, pozor!“ uslyšel mocný výkřik od jeho kmotra a najednou uviděl ohromného vlkodlaka mířit přímo na něj. Jeho skoky byli ohromně rychlé a on sotva stačil šáhnout pro další šipku a to vzdálenost mezi nimi byla už smrtící.

„Sakr-,“ nestačil ani zaklít a co největší silou po šéfovi vlkodlaků hodil kuší a snažíc se trefit hlavu. Nevnímal, jestli se mu to podařilo, protože s co největším odrazem odskočil pryč před sprintujícím vlkodlakem. Náraz s ním by byl asi stejně katastrofický jako s mudlovskou lokomotivou. Věděl, že tady by mu hůlka nepomohla a tak v rychlosti vytáhl meč a sledoval, jak se vlkodlak otáčí a znovu na něj běží, teď ale byla vzdálenost menší, takže mohl udělat sotva tři kroky a ihned skočit. Byl rád, že ho napadlo si meč připnout k hrudi a odkutálet se pryč, jinak by už teď nebyl mezi živými.

Vlkodlak se na něj ale ihned otočil a jemu nezbývalo nic jiného, než trochu roztáhnout nohy kvůli přesnosti a vrhnout oběma rukama meč, který držel za hlavou, jakoby to byla nějaká vrhací sekera. Nebylo to zase tak zbytečné, vlkodlak zařval bolestí a snažil se vytrhnout si tu věc, která pro něj byla jak tříska, ale skřetí věci byli pevné, za což mohl děkovat bohu. Vytáhnul hůlku v tu chvíli, kdy vlkodlak ztratil zájem o meč, tak s napřaženými drápy se odrazil a letěl na něj.

Jenže dopadl jen na sotva stvořený štít, který byl vytvořen právě proti těmto přímým nárazům ohromné tíhy, ale o tom, že ho jen tenhle jeden náraz vyčerpal, nebyla ani řeč. Vlkodlak do štítu sekal a kousal jak šílený a on nestačil ani před sebou držet hůlku, jak ho to vyčerpávalo, pak se nad ním najednou objevil oheň a uviděl Fawkese, jak drží něco malého za kabát.

„Kryj se dobře!“ zařval někdo ze shora a on rozpoznal hlas Griphooka a tak dal veškerou svou sílu do štítu a jen ucítil, jak na jeho štít, který byl prakticky do kopule, dopadá kulatá věc, která okamžitě explodovala a do každého směru, vyletěli malé jehly. Podle výkřiku, který uslyšel, poznal, že byly stříbrné. Pustil hůlku a ze sedu vyskočil. Udělal ten krok k ochromenému vlkodlakovi a vytrhl mu meč z břicha a než se stačil někdo vzpamatovat, v rychlosti se otočil a poslednímu vlkodlakovi setnul hlavu. Pak jen zůstal v pokleku, kam se dostal a cítil dopadat kapky krve na zem. Vlkodlakovo bezhlavé tělo padlo.

 „Koho to sem fénixové nesou,“ řekl unaveně, když Fawkes i se zavazadlem přistál před ním. Současně ucítil, jak se všichni ti, co tu byli za pomoci kamenu, k němu přibližují.

„Když jsem říkal, že té ženské chůvu dělat nebudu, neříkal jsem nic o tom, že tobě ji dělat také nechci,“ zamumlal Griphook a zamračeně se podíval na meč, „podívej se, jak dopadl, chudák.“

„Zasloužil si to,“ řekl rozčileně a podíval se mrtvého vlkodlaka.

„Ne ten prašivý čokl, meč! Godrikův meč! A ty s ním zacházíš jak s nějakou kraksnou,“ odvětil mu naštvaně Griphook.

„Mám nejsilnější hůlku na světě! Jeho případná oprava je otázka jednoho kouzla!“

„Stejně s ním nemusíš dělat obludnosti!“

„Jinak bych umřel!“

„Jo,“ už odpověděl mírně Griphook, „to je taky pravda, meče se opraví, lidi ne,“ povzdechl si skřet a natáhl malou ručku a on mu do ní rád vložil meč, on se o jeho případnou opravu a vyleštění postará lépe než on.

„Jsi v pohodě, synu?“ řekl James a vypadalo to, jako by ho chtěl obejmout, ale zastavil se, protože asi dost dobře věděl, že to objetí by skončilo dřív, než by začalo.

„Vyčerpán, jinak fajn,“ dostal ze sebe a podíval se na hlavu vlkodlaka.

„Byla by dobrá na výstavu,“ řekl Sirius.

„Siriusi!“ zamračil se na něj.

„Sirius má pro jednou pravdu, Harry, hlava takhle postaveného vlkodlaka by mohla dokonce světa ochraňovat tvé obydlí, když si ho do něj pověsíš, vlkodlaci dokážou uznávat silnější, než jsou oni sami.“

„Dobrá,“ povzdechl si unaveně a zamířil na hlavu vlkodlaka, „Petrificus totalus,“ použil kouzlo, aby hlava zůstala taková, jaká měla, a nezbyl z ní jen odpad.

„Opravdu jsi v pořádku?“ zeptal se jeho otec.

„Jo, tati, měl jsem štěstí,“ řekl, a když uslyšel zakašlání, s úsměvem dodal, „a vás všechny okolo sebe.“

„Stejně dobrý výkon, i když s naší ohromnou pomocí,“ řekl Griphook a sehnul se pro kuši, pro kterou mezitím došel, „Postarám se o obě tyhle věci, až budu mít volno, prozatím používej náhradní kuši a tvůj meč, stejně jsem ho nechal v tvé pracovně.“

„Samozřejmě, Griphooku,“ řekl a pak jen uslyšel prásknutí, jak se starý morous přemístil.

„Snad abychom taky šli,“ řekl jeho kmotr, a když se mu na rameno posadil i Fawkes, tak mu zbývala jen jedna věc, tuhle ohromnou a odpornou hlavu zmenšit a nastrkat do nekonečného vaku. Pak už mu nic nebránilo v tom, aby si navlékl kápi, trochu se očistil a upravil hábit a s přáním přemístění zmizel.

***

Po přemístění kdy se objevil v obývacím pokoji, kde chtěl ukojit svou žízeň na něčem, co se dalo nalézt v baru. Zjistil ovšem, že vše není tak, jak má být. Prvních pár desetin sekund to přisuzoval vyčerpání či slabosti z boje, ale když za sebou ucítil něčí přítomnost, věděl, co bylo jinak.

„Nehýbej se, ty zatracený úchyle!“ vykřikla na něj nepříčetně a on se rozhodl neodpovídat, jen trochu pohodil levým ramenem, na kterém mu seděl fénix a ten zmizel v ohni, nechtěl, aby se mu něco stalo. „Říkala jsem si, že jsi nějakej divnej, už když jsi byl ve Francii, ale tohle…“

„Měl jsem schovat ty desítky mrtvol. Mohlo mě napadnout, že budeš slídit,“ řekl s naprostou vážností, i když mu cukaly koutky, ale to ona nemohla vidět, byl otočen zády k ní.

„C-co…“ dostala ze sebe a on se otočil a podíval se na ní zkoumavým pohledem. Když se ujistil, že je dostatečně v pořádku, tak v mysli ušklíbl, ale nedal to na sobě znát. Stále si s námahou držel ledově klidný obličej. Zpětně musel v takovýchto situacích uznat, že Severus byl opravdu mistr v oboru.

„Humor,“ řekl suše, „co jste našla tak úžasného v sídle, že na mě míříte hůlku, s kterou byste akorát tak zranila sama sebe?“ řekl výsměšně. Byla ještě dost slabá, aby zvládla s ním provést souboj byť jen na pět sekund.

„Jsi jen zatracenej úchylák… tam v té knize… sleduješ mě… víš o mě vše… o mých kamarádech, rodině… musím tě zneškodnit… taková zrůda nebude sledovat mě ani mé známé!“ vykřikla naštvaně a zpevnila držení své hůlky.

„Tebe a tvé známé?!“ zasmál se a jeho smích nebral konce, „vaše sebevědomí bych chtěl mít, prý mé známé,“ zopakoval znova a pokračoval ve smíchu. Jste v mém ‚úchyláckém seznamu‘ na jedné z posledních příček, takže věřte, že to opravdu není o vás a vašich přátelích. Kdybych vás měl zájem sledovat, měl bych tam barvu vašeho spodního prádla a ne, že se snažíte svým životem zabít,“ ušklíbl se, což bohužel nemohlo být viděno.

„Jste jen bestie, jak já mohla jen někdy věřit!“ dostala ze sebe zničeně, ale vztek byl stále jasně a zřetelně znát.

„Vypadněte z mého sídla,“ řekl stručně, pak ale dodal, „strkáte nos, kam nemáte, dvakrát jste byla varována, jestliže neuposlechnete, je to vaše věc, já nejsem nějaký hej a počkej, nebudu vás zachraňovat jen proto, že je vaše jméno v té knize, každý má právo vybrat si dobrovolnou smrt.“

„Myslíte si, že odejdu?! Nejdřív vás dostanu! Nikdo takový nebude ohrožovat lidi, na kterých mi záleží!“

„Lidi, na kterých mi záleží,“ napodobil její hlas a snažil se, aby to znělo hodně uštěpačně, „jsem zvědav, jak se ti lidé budou tvářit, až vám půjdou s rakví, protože jste skončila znásilněná, umučená a ubitá v nějaké kobce, odkud jsem vás už nezachránil,“ dodal tvrdě a bez nějakých okolků. „Zmizte, nikdo si nebude dovolat takhle se mnou mluvit a už vůbec ne v mém vlastním domě.“

Viděl nechápání v jejích očích a tak přišel blíž o dva kroky a hlasitě tlesknul, v tu chvíli přiletěl fénix a ona i s Fawkesem zmizeli.

„Zatracená povaha víly, ještě že se nemusím domlouvat se stoprocentníma, tyhle míšenci jsou dostatečně hrozný,“ řekl si pro sebe a zrychlenou chůzí se vydal do pracovny, jestli mu něco ukradla nebo zničila, bude to problém.

„Harry, to rozhodnutí bylo opravdu neuvážené,“ uslyšel ihned poté, co otevřel dveře do své pracovny.

„Co se ztratilo?“ zeptal se bez nějakých řečí kolem.

„Ukradla tu knihu a vypadala značně naštvaně, kdybych se neschoval a poznala mě, byl by problém asi ještě větší, takhle jsi prý hajzl, úchylák a ostatní jsem radši neposlouchal,“ pokračoval Aberforth.

„Tu na stole?“ položil okamžitě další otázku.

„Přesně tu,“ dostalo se mu odpovědi.

Přidal do kroku a ocitl se ihned vedle stolu. Byla to pravda, kniha tam nebyla.  Když zjistil, že nic jiného nezmizelo. Tak si hlasitě oddechl a úlevně si sedl do křesla.

„V pohodě? Kniha nebyla důležitá?“ nechápala Aberforth.

„Byla, ale je očarovaná tak, že po půlhodině, když se jí dotkne někdo jiný než já, tak se rozpadne v prach,“ řekl a když viděl otázku v očích Aberfortha zodpověděl tu nevyřčenou otázku, „půl hodina proto, že kdybych se mi něco stalo, tak aby Severus, Griphook nebo někdo jiný mohli použít ty informace, ale když člověk nezná inkantaci na zrušení samo destrukčního kouzla, tak si najde jen to málo a pak mu nezbyde nic.“

„Ale když je to zničené, tak jak budeš vědět co tam je a dopisovat další věci?“

„Přinejhorším bych použil myslánku, abych uviděl sám sebe, jak listuji, tím bych se to také dozvěděl, ale inteligentnější řešení napadlo až moji mámu.“

„Přesně tak, hodná maminka si všechny spisy a důležité věci zapisuje, opisuje či pamatuje, aby to pro každého dalšího s prstenem bylo odhaleno nebo pro takovýto důvod,“ řekla Lily, která se tu objevila ihned poté, co dořekl větu.

„Chytré,“ poznamenal Aberforth.

„Výhoda nás mudlovských šprtek,“ zasmála se uvolněně jeho máma. Bylo vidět, že když je tam, kde je, je šťastná a bez vzteku, které by jí tohle oslovení jistě normálně přineslo.

„A co s tou ženskou?“ změnil téma Aberforth, který se taktéž usmíval.

„Co by,“ pokrčil rameny, „nemá šanci mě jakkoliv odhalit či mi nějak znepříjemnit bytí. Když se bude snažit s někým promluvit, budou to přisuzovat mentální poruše, která jí vznikla po hrozném traumatu ve vězení. Nyní je v tom sama, mé pomoci skončili, je spousta dalších lidí, o které se musím starat a bohužel nejsem všemohoucí.“

„Musela asi překročit hranice, jinak by si takový nebyl,“ řekl Aberforth a máma po jeho pravici zase zmizela.

„To udělala,“ potvrdil mu jeho myšlenku, „hodila mi mou pomoct do chřtánu a já nejsem kouzelný dědeček,“ řekl ale, když se podíval do zrcadla a uviděl svůj odraz, zašklebil se nad svou předchozí větou, „kdo chce kam…“

„…pomozme mu tam,“ dopověděl za něj Aberforth, „chápu, ale ještě by si měl vědět, že se do našeho světa dostal nějaký magor, který prohlašuje, že v blízkých dobách budou vyhubeni všichni vlkodlaci a upíři najednou a na jednom místě. Kontroluj si, jestli se nechystá nějaký ohromný boj mezi nimi či nějaké setkání, prostě něco, kde by mohli být, aby mohlo něco takového nastat. Úplněk už skončil, vlkodlaci jsou jen normální lidé, nezaslouží si zemřít. Nikdo si to nezaslouží.“

„Beru na vědomí, díky za informace,“ řekl se smutným úsměvem a pak že den nemůže být ještě horší. Vzteklé ženské, naštvaní vlkodlaci, mrzutý Griphook a teď ještě hlídat místa, kde by se mohlo něco stát. Kdy bude ten klidný život, který mu byl slibován?

***

Stál před velkou nástěnnou mapou, ve kterém měl snad celou Evropu se všemi místy kouzelnického světa, kde by se mohlo něco dít. Velitel bystrozorů v hlavě nic o šarvátce mezi vlkodlaky a upíry neměl. Marrieta Edgecombeová mu pomohla jen trochu zúžit pátrání, ale její myšlenky pocházely z domněnek a rádoby drbů, které putovali po ministerstvu. Každý věděl, že má něco přijít, ale nikdo nevěděl co. Byl to alespoň pro něj nádherný večer, kdy si mohl užít trochu té společnosti, emocí či touhy, kterou jeho tělo potřebovalo dostat.

„Neměla bych synáčku do mé knihy zapsat i tu dámu, se kterou si včera trávil večer a noc?“ zeptala se jeho máma vesele, když tu stáli všichni a snažili se přijít na něco, co by se mohlo stát.

„Panáček měl rande jo?“ chytil se ihned toho Sirius a snažil se ho poplácat po ramenou.

„Co říkáte na Zapovězený les, když to vezmu kolem a kolem, tak je tam velká koncentrace obou skupin a od určitých dob tam nikdo nechodí Žádné tresty tam nejsou. Školník ani hajný tam také nechodí a už se tam neodváží chodit ani lektvaristé, když nepočítám Severuse teda,“ řekl, aniž by nějak bral to, co si za ním říkají.

„Měla by to být Anglie, to máš pravdu, chlapče, ale zrovna Zapovězený les?“ podrbal se na svém vousu Albus, když shlížel na něj ze svého obrazu.

„Pane řediteli, mi tu ale řešíme důležitější věc, on měl Harry včera vášnivou noc, víte?“ řekl Sirius jako naprostý puberťák a bylo vidět, že se nemusí ani snažit, aby to tak řekl, jenže rozesmálo to naprosto všechny, což ho donutilo si povzdechnout.

„Co chceš vědět, aby ses soustředil a věnoval se tomu méně důležitému, čímž je atentát na spousty nevinných či částečně vinných lidí?“ řekl sarkasticky a otočil se na něj.

Sirius se na něj celou dobu šklebil a všichni napjatě čekali, co z toho blba vypadne.

„Jaké to je, když na sobě musíš mít oblečené tohle roucho, plášť, kápi, hůlku musíš mít v kapse a všelijaké tyhle kraviny?“

„Kdybych měl na sobě oblečené tyto věci, tak bych dosáhl akorát toho, že byste všichni stáli u postele a čuměli na to, co nemůžete více jak třicet let dělat,“ odsekl a vzal tohle téma za vyřešené.

„Mé srdce je raněné, jak jsi mohl takovéto věci říkat svému kmotrovi, jak jsi mohl…“ smál se Sirius jak pošuk a všichni puberťáci ho následovali, jako kdyby se vrátili do šestého ročníku.

Chtěl něco skoro až zakřičet, aby se začali soustředit, ale slova z jeho úst nevyšla, protože se ozvalo přemístění a on poznal Griphooka.

„Kde sakra jsi?“ ozval se ihned a on nebral ohled na své přátele a prošel jimi jako duch až ke schodům, odkud ho mohl spatřit.

„Co se děje?“ zeptal se ihned.

„Kentauři-.“

„Co je s nimi?“

„Bouří se, běhá jim v lese spousty upírů a vlkodlaků a všichni čekají, kdy se sežerou zaživa, začíná to tam být sakra vyhrocený.“

„Ale-.“

„Musíš tam jít, mám problém vůbec udržet skřety klidné. Vypadá to, že se všichni budou bouřit a jestli se do toho přidají i skřeti, budeme všichni slušně v prdeli! Udělej, co musíš, ale rychle. Věřím ti, příteli a nenech se tam zabít,“ řekl poslední slova potichu, částečně se uklonil a zase rychle zmizel.

Natáhl ruku s hůlkou a nechal si přivolat naprosto celý obsah jedné skříňky, kde byli lektvary, vrhací dýky, obvazy a prostě všechny věci, které potřeboval na takovéto akce.

„Hodně štěstí, synáčku, nebudeme tě tam rušit, ale kdyby něco, zavolej nás,“ řekla ustrašeně jeho mamka a padla mu do náruče, jen mu chybělo, že to nemohlo být opravdově.

„Pánové smrti neumírají,“ řekl odlehčeně, ale sám tomu nevěřil. Jednou ho někdo stejně dostane, ale ne dnes…

„Fawkesi?“ zavolal svého zvířecího společníka, který mu slétnul na rameno z místa, kde doteď odpočíval a sledoval jeho počínání, „musíme jít na to. Jestli se tam sežerou sami, nebudeme muset sice ani řešit ten hloupý atentát, ale rád bych, kdyby to dopadlo lépe, než tímto řešením.“

Odpovědí mu byl pouze zpěv, který mohl značit cokoliv, ale lhal by, kdyby řekl, že ho nezahřál na srdci. Pak už si jen pořádným nadechnutím vehnal do plic více kyslíku a přemístil se. Věděl jen o jednom místě, kde by se tohle všechno mohlo stát.

„Hvězdy nám předpověděli, že dnes přijdeš, Harry Pottere,“ řekl jeden z kentaurů, aniž by se na něj vůbec otočil.

„Vždy jsem bránil zájmy všech, to víš,“ nenechal se nijak urazit nebo něco podobného.

„Pravda, jsi zvláštní druh v lidském vývoji nebo je to jenom tím, jaký titul sis na sebe vzal?“

„Pochybuji, že to má něco společného s tím, že jsem pán smrti.“

„Kdo ví, ani Mars nám na tohle neodpověděl a to se s námi dělil vždy o svá moudra. Možná je to tajemství a možná to asi sám neví, co se skrývá v tvé hlavě a tvém srdci.“

„Je to potřeba dělat tak dramatické? Jen se snažím udržet tuhle společnost na nohou.“

„A proto dnes budeme tvými šípy, Harry Pottere. Dnes i kdykoliv jindy, kdy budeš ochraňovat naše zájmy a budeš nás brát jako sobě rovné,“ promluvil za ním další kentaur a on poznal Firenzeho. Nebyl sice vedoucím tohoto kmene, ale velitel armády mu dle jeho stejně seděl více.

„Nemůžeme jít všichni,“ začal ten, se kterým se bavil celou dobu, „někdo musí chránit naše děti a naše obydlí, deset našich nejlepších střelců ti ale dám, budeš tak lépe chráněn a tvá vážnost na tom hloupém setkání vzroste. Využij toho, aby dnešek skončil bez krveprolití.“

„Snad se příště setkáme v lepšíc situaci,“ řekl stále vůdci do zad a otočil se na své kentauří přátele. Uklonil se jim jako díky za podporu.

„Naskoč si, Harry Pottere, už jsem si tak nějak zvykl, že tvé místo je na mém hřbetu,“ usmál se na něj Firenze a on tak učinil. Někteří se sice stále tvářili divně, a že tohle není na místě, ale každý z nich věděl, že je pán smrti a tak neřekl nikdo nic na hlas.

„Vyrazme přátelé, veďte mě tam, kde je má přítomnost zapotřebí,“ řekl a pak už jen slyšel bojový pokřik, dusot kopyt, praskání větví a vše co patřilo k rychlé cestě v doprovodu kentaurů.

Běželi velkou rychlostí ale zase tak, aby se nikdo z nich neunavil. Cestou míjeli mnoho tvorů, akramantule, pohybující se stíny, skvořejše dokonce i jednoho jednorožce, který jim nevěnoval vůbec žádnou pozornost až teprve když doběhli na místo, kde stálo spousty lidí ve dvou skupinách. Poznal, že jsou na místě.

Zastavili kousek od tohoto ‚srazu‘ tak aby utvořili řadu a zamezili tak nějakým hloupostem, které mohli přijít od upírů, vlkodlaků nebo kohokoliv na tomto místě.

„Co tu chcete, vy hloupé koně s lidskými hlavami!“ zařval vztekle jeden z upírů a vystrčil na ně své tesáky. Cítil, jak se kentauři ošívají a chtějí něco udělat, ale zůstali klidní. To on pro tuto chvíli rozhodoval, co kentauři udělají a byl jim za to vděčný, že to dodržují.

Seskočil z hřbetu svého přítele a pomalou aristokratickou chůzí se vydal blíž. Všichni jenom vrčeli, nadávali, ale neopovažovali se něco udělat.

„V čem je tu problém? Co chcete tímhle tím divadlem dokázat? Ukázat světu, že jste blbečci, kteří nedokáží řešit problémy hlavou, ale musí používat jen ruce a zbraně? Jste na místě, kde vás tolik být nemá, podepsali jste na to smlouvy za dávných dob. Jestli se nebudete podle nich chovat, budu muset vzít tu povinnost a vyřešit tuhle nesrovnalost sám.“

„Ty? Sám? Nebo s pomocí koních hlav?“ zasmál se ten samý upír, ale když tohle řekl, všichni jeho společníci trochu poodstoupili a on zůstal na tom místě sám.

„Mluvíš jako velitel upírů?“ zeptal se narovinu, „jestli ano, přemůžu tě a bude o jednoho idiota méně a tohle setkání bude moct skončit.“

 „Tak pojď! Jsem nejsilnější a jeden z nejstarších upírů! Přežil jsem větší výzvy než jednoho kouzelníka!“

„Vo tom případě, vybojuješ výhru vopřed se mnou!“ ozvalo se z druhé strany, a když se tam otočil, uviděl se zvednout obra, který jednou ranou pěstí rozpůlil poražený menší stromek a vzal ho jako kyj, „Vodsouhlaseno?!“ zavrčel obr přísným hlasem a on se na Drápa usmál.

„Proč?“ zeptal se zmateně upír.

„Vodemně máš právo, využít tvé zubáky, vokousni si klidně do mé kůže!“ udělal několik kroků, až dorazil blízko k němu a jen tak, že nesrazil ostatní, kteří mu stáli v cestě.

„Vzdávám se práva na duel,“ zavrčel upír a vrátil se ke svým druhům.

„Kdo dál?“ zeptal se klidně a nechal se vyzvednout drápem na jeho rameno. S Drápem se dostatečně skamarádili za tu dobu, co byl jeho život skrytý a inkognito.

„Vlkodlaci vědí, čí hlava se nachází ve vašem vaku, berou vás jako úctyhodného člověka,“ pověděl jeden z těch, kteří trpěli chlupatým problémem.

„Kentauři chtějí jenom to, abyste vypadli z našich prostor,“ odfrknul si Firenze.

„Takže když jsme se dostatečně uklidnili, abychom se dokázali bavit jako humanoidi, vyslechnu si vaše názory a pokusíme se něco udělat,“ řekl klidně a rád viděl, že si Dráp sedá a on si tak mohl sednout doprostřed tohoto kruhu na ramenu Drápa.

„Já se budu jenom opakovat,“ vzal si slovo Firenze, „zvykli jsme si, že jsme tam, kde jsme. Nechceme žádné války. Chceme jen klid. Když nám ho dopřejete a opustíte naše části tohoto lesa, kentauři nebudou dělat nic proti nikomu, dokud někdo neprokáže vůči nám nepřátelský akt.“

„Díky Firenze, kdo dál?“ dal slovo dalším.

„My chceme, aby nás lidé přestali lovit! Chceme mít normální práci! Stejný plat, stejnou úctu a stejné životní prostředí!“ vykřikl jeden z lidí na vlkodlačí straně.

„Jo, kvůli jednomu dnu nechceme být loveni tady těmi tupci i tupci mezi lidmi!“ vykřikl další.

„Každý něco chce,“ řekl dřív, než se stačil ozvat někdo z upírů, „jste připravení proto něco udělat? Nebo je to jen požadavek, abyste měli záminku pro boj?“

„Co máš na mysli, vlastníku tří relikvií,“ zavrčel další z vlkodlaků.

„Pít lektvary, nechat se zavírat na každou přeměnu, uklidňovat svůj vztek, krotit své lovecké potřeby.   Můžete být lidi, ale musíte se jako lidi chovat. Pokud budete stále o přeměně běhat v lesích a zabíjet lidi a já vás budu muset zastavovat, tak se nikdy nemůžete stát lidmi. Zahoďte zvířecí reflexy a přestaňte jednat impulzivně, staňte se bezpeční pro lidi a věřte, že udělám vše proto, abyste byli postupně bráni jako lidi a ne jako dravá zvěř.“

„A co uděláš s námi?“ zasmál se jeden z upírů ironicky, „usekáš nám tesáky? Dáš nám na hlavu pytel nebo nám budeš dávat nějaký lektvar na iluzi člověka? Nebo budeme na sobě nosit cedulky ‚máme lidi rádi?‘“

„Vlastníte panství! Ve vaši moci jsou hrady, na které nikdo nechodí! Máte dostatek lidských služebníků, z kterých se dokážete napít, a krev se doplňuje lektvarem, který je na přípravu jednoduchý! Neříkám, že dokážete být přijati mezi lidi, ale můžete svůj život žít jinak, než se schovávat v temných uličkách a kousat nevinné dívky chodící kolem!“

„Jenže ty jsou právě nejlepší!“ zasmál se jeden z upírů, ale když vysoko nad hlavu zvedl Dráp svoji zbraň, okamžitě zmlkl.

„Dokážu vás respektovat tehdy, když budete žít na svých panstvích a chovat se k lidem stejně jako ke každému jinému. Jste dobří špioni, lovci zvěře, máte spousty známých a také dost obchodních partnerů, žijte jako lordi a ne jako ubozí sběrači krve a já vás nebudu lovit, jestli ne, nikdy se vás nezastanu a jednoho dne celá vaše rasa vyhyne.“

„Dokážeš s námi spolupracovat, když se ukryjeme na svá panství?“ řekl jeden z upírů, který vylezl z řady a všichni na něj koukali s velkou úctou.

„Jistě dokážu.“

„Zapřísáhneš to, Lorde Pottere?“

„A zapřísáhneš se ty, že si ohlídáš všechny upíry a ty co ne, že je budeš lovit sám, abych to nemusel dělat já?“

„A zapřísáhneš se, že když bude od nás nevyprovokovaná bitva proti lidem, že se postavíš na naši stranu?“

„To udělám, jen ale, pokud nebude vyprovokovaná. Postarej se o své upíry, a když se já nepostarám o své lidi, budu stát na vaší straně.“

Odpovědí mu bylo krátké pokývání hlavy. „Nikolaji, přines mi pergamen, tohle chci mít sepsané,“ a opravdu se tak stalo, nějaký upír přinesl pergamen a sepsalo se tam naprosto vše. Každý tam po vyslovení toho svého napsal a podepsal se tam jeden za rasu.

„Jsem zvědav, jak to uděláš za svou rasu,“ řekl uštěpačně upír.

„Podepsal jsem se za pána smrti, nemůžu se podepsat za kouzelníky, kdyby ano, tak by můj podpis byl lživý, ale mám dostatečně velké postavení a jsem zahalen tolika tajemstvími, že udělám cokoliv, abych svým slovům dostál,“ řekl klidně, jak se bavil celou dobu. Tohle k jeho postavení prostě patřilo.

„V tom případě odcházíme, dnes žádná bitva nebude. Každý kdo chce, ať si vezme jednu kopii. Nikolaji, jdeme,“ řekl upír a zmizel jako první.

Postupně začali mizet všichni, vlkodlaci se přemisťovali pryč, Dráp odešel po svých, upíři mizeli pomocí svých kouzel a nakonec tu zůstal jenom on s kentaury.

„Dobrá práce, Harry Pottere, dokázal jsi uklidnit bojové pole. Je jen na tobě, na jak dlouho to bude. „Díky, Bane,“ odpověděl.

„Zvládl si to bravurně, Mars jako symbol mužství a síly dnes bude svítit velmi jasně,“ pokýval Firenze.

„Můžete jít, tady máte originál,“ řekl a podal ho Firenzemu, „vždy jste byli nestranní a mě bude stačit kopie.“

„Vážíme si toho. Na viděnou Harry Pottere,“ vzal do rukou pergamen a chtěl se rozběhnout pryč, když se najednou ozvalo několikanásobné přemístění. Tušil, že to každou chvíli musí přijít, ale očekával, že už tu bude sám.

„Běžte!“ zakřičel na kentaury, a když po chvilce poslechli a začali utíkat, rychle se otočil proti lidem, kteří ihned začali čarovat na utíkající protivníky.


II. časť

24.03.2012 01:09:26
nikafu93
Všetky postavy v poviedkach sú majetkom J. K. Rowlingovej, ostatné postavy sú majetkom autorky. Vyhlasujem, že táto stránka nebola vytvorená za účelom zisku.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one