Pokec - Miesto, kde mi môžete napísať čokoľvek, vrátane dlhých príspevkov (vaše odkazy, návrhy, pripomienky), na ktoré je možné okamžite odpovedať. 

Veronika:
ICQ: 417156473
E-mail: nikafu93@azet.sk
Twitter:
Skype: veronika.fufalova 
Tumblr: Weronika3

Black:
ICQ: 471695655
E-mail: nicolasblack@azet.sk
FB:
Skype: npc.black

Harry Potter a Cesta porozumení - 2. časť

„Protego horribilis,“ zvedl svou hůlkou a pomocí levé ruky to kouzlo roztáhl do slušného maxima, aby žádné kouzlo neprošlo za něj. Samozřejmě to ale bylo strašně vysilující. Člověk může mít jakoukoliv hůlku, ale bránit se štítem desítce kouzel je vždy únavné.

„Kde jsou!“ zakřičel na něj jeden z lovců. Toho také jako jediného poznal, bývalý smrtijed Rudolf Lestrange, starý idiot, který byl vždy na tom místě, kde se dalo škodit.

„Odešli,“ řekl klidně, neměl chuť si hrát na blbečka.

„Ty hajzle!“

„Musíte se jít bavit třeba hraním kuliček, lov dneska odpadá,“ řekl s úšklebkem. Jen je tu zdrží a pak zmizí.

„A ty si jako myslíš, že za to nezaplatíš?“ zeptal se další z lovců.

„Kdybych měl za to platit, tak jsem už třicet let mrtvý, ale to nejsem, takže ani dnes vám nedám nic natož sebe samotného.“

„Tak si vyzkoušíme, jak dlouho to vydržíš!“ vykřikl Lestrange, ale nikdo nic neposlal. Znenadání se za něj někdo přemístil a všichni čekali, co se to k němu přidalo za posily, ale když se i on otočil a uviděl jen jednoho člověka, který naprosto nechápe celou situaci, začalo to být ještě horší.

„Útok!“ vykřikl ihned Lestrange a na něj mířila salva kouzel. Věděl, že plošný štít by znovu nedokázal a tak zamířil hůlkou do země a jedním kouzlem pozvedl půdu, tak až je zakryla.

„Pozor obr!“ vykřikl jeden z lovců.

„Akramantule!“ ozval se další.

„Kentauři!“ bylo slyšet dál a pak už jen byly slyšet hrozné zvuky plné trápení, křiků a naříkání. On se podíval na sebe, konkrétně na své břicho a uviděl v něm obrovskou díru, z které se mu tlačily ven vnitřnosti. Dopadl na kolena a celý svět se mu zatočil. „Nebyl dost rychlý,“ to byla jediná myšlenka, která mu prošla hlavou, pak už se mu jen a jen více točila hlava a jeho jediný reflex bylo snažit se držet za břicho, aby tu na místě nevykrvácel.

V dálce slyšel zpěv a to mu připomínalo konec, jakousi ukolébavku a zároveň píseň k jeho smrti. Divné, že poslední věc, která mu projela myslí, byla, jestli na epitafu bude vepsáno, že ho zradila vlastní rychlost nebo to že si příliš věřil.

***

Probral se. Všude kolem byla tma a klid, jen v dáli slyšel šumět les a zurčet potok. Došlo mu, co se stalo. Rukou si šáhnul na břicho, které jako by necítil. Měl ho obvázané.

„Být tebou, tak si na něj moc nešahám, protože se to ještě zcela nezahojilo.“

Teprve teď si uvědomil, že tu není sám. Na vedlejší posteli se zvedala ta osoba, která se nečekaně objevila i na bojišti.

„Victoire?“ teprve teď si uvědomil, kdo to je.

„Ano Harry Pottere, jsem to já, ale na vysvětlování bude čas jindy,“ řekla, načež její rysy trochu ztvrdli. „Teď vypij tyhle lektvary a za pár dní už budeš moci možná chodit.“

„Jak…?“ ani tu otázku nedokázal vyslovit.

Byl zmatený a nevěděl co říct. Tato situace se mu vůbec nelíbila. Nemohl jí odpovědět, protože nechápal, jak ho mohla odhalit. Jak mu mozek pracoval na plné obrátky, tak ani nezaregistroval, že vypil všechny lektvary, které mu dala, aniž by je zkontroloval. Pozdě litovat, maximálně budu přiotráven nebo vypovídat pod veritasérem budoucí mrtvole. To bylo poslední, na co pomyslel, než zase usnul.

***

Podruhé když se probral, byl už den a u jeho lůžka pobýval konečně někdo, koho i chtěl vidět a věděl, že s ním se mu nic nestane.

„Dobré poledne příteli,“ pozdravil ho Firenze.

„I tobě Firenzi, i když pro mě asi tak dobré nebude. Mohl bys mi vysvětlit, co se stalo a kde to jsem?“ zeptal se ho hned.

„Dočkej času, všechno má svůj řád, ale teď je čas na jídlo, takže svojí zvědavost budeš muset ukojit až později,“ s tím mu podal zeleninovou mísu, která stála na stolku kousek od vstupu do tohoto typicky kentauřího obydlí. Věděl, že nemá jinou možnost, a tak začal jíst. Tato lehká strava ho zcela nasytila, a když Firenze viděl, že už dojedl, pustil se do vyprávění.

„Abych se zbytečně neopakoval, co si naposledy pamatuješ?“ zeptal se ho.

„To poslední, co vím je, že mě zasáhlo kouzlo, vyvalily se ze mě střeva a ty s kentaury jste zaútočili na ty bývalé Smrtijedy,“ shrnul to.

„Takže když jsme tě viděli, že díky rozptýlení od Vicoire jsi nedával pozor a zasáhlo tě kouzlo, tak bylo jasné, že tentokrát sám tuto hrozbu neodvrátíš. Proto nám nezbývalo nic jiného, než na ně též zaútočit a pomoci ti. Naštěstí bitva netrvala dlouho, hned náš první útok nadobro zneškodnil tři z nich a další tři lehce zranil. Když to viděl Lestrange, tak zavelel k ústupu a byl klid. Následně jsme ti poskytli první pomoc a dovezli tě spolu s Victoirií sem do tohoto příbytku v naší vesnici,“ ve zkratce mu pověděl vše, co se stalo. V hlavě se mu začínalo rojit plno dalších myšlenek, které mu nebyly příjemné.

„Odkud se znáte s Victoirií, a jak se dozvěděla, kdo jsem?“

„Tak jak může vědět, kdo jsi mě také překvapilo, stejně jako jí to, že i my víme, kdo jsi ty. Jinak s ní se známe také nějakou dobu. Před pár lety jsme ji zajali na našem území a dovlekli ji až sem. Vyslýchali jsme ji. Přece jen jsme nevěděli, co kříženec jako ona pohledává na našem území. Lidi sem chodí tak maximálně nás zabít a s vílami nám také není zrovna do řeči. Dozvěděli jsme se, že pracuje ve francouzské škole pro kouzelné bytosti a zároveň se snaží prosadit zákon o rovnoprávnosti všech kouzelných bytostí. Dokonce nám i pod neporušitelným slibem řekla, že nám nechce vědomě ublížit, ale stejně jsme byli stále nedůvěřiví. Tedy dokud se jí nepovedlo zcela uzdravit díky vílímu zpěvu nebezpečné zranění jednoho našeho hříběte. Od té doby s ní udržujeme kontakt a přátelství,“ dovyprávěl.

„Ještě mám poslední dotaz. Proč jsi mi o ní neřekl? Od té doby jsme se přece několikrát viděli,“ zeptal se ho na další z věcí, která mu přišla divná.

„To by mě také zajímalo Firenze, proč jsi mi o něm neřekl,“ ozvalo se od vstupu a dovnitř vešla Victoire s nečitelným výrazem.

„Protože jsme vám oběma slíbili, že mimo členy naší vesnice o našem přátelství nebude nikdo vědět a i když jsem se snažil, abyste se zde potkali, tak hvězdy tomu nebyly donedávna nakloněny,“ pověděl dál trpělivě Firenze. Na to oba dva jen kývli, že toto jednání bylo pochopitelné.

„Tak a teď by mě ještě zajímal tvůj příběh, Harry Pottere, můj jistě znáš už více než dobře,“ prohlásila chladně jeho směrem.

„Ne tady a ne teď,“ odpověděl jí stejným tónem. Nemohl jí všechno vysvětlit sám bez pár důkazů navíc. Kromě toho doufal, že najde i jiné řešení, pro něj výhodnější a na to potřebuje jiný čas i místo.

„Jaké místo a jaký čas máš na mysli a nemysli si, že mě nějak podvedeš, protože máš v sobě lektvar na spoutání magie a také mám všechny tvoje věci včetně hůlky,“ bylo vidět, že se jí nechce na nic přistupovat. Ovšem sama si myslela, že na něj bude stačit, když se takto pojistila, ale naneštěstí pro ni nevěděla, čeho všeho je on schopen, když chce dosáhnout svého.

„Na ostrově, odejít můžeme kdykoliv.“

„V tom případě se obleč, já počkám venku,“ a s tím odešla.

„Jsi si jistý Firenze, že jí můžu věřit? Nezradí mě, když jí řeknu pravdu?“ zeptal se svého dlouholetého přítele.

„Může se stát mnoho, ale nemyslím si, že potom co tě tu celý týden opečovávala, by chtěla …“

„Já tu ležel celý týden?“ skočil mu Harry nevěřícně do řeči.

„Ano, ale také by si měl mít trochu úcty a nechat mě domluvit,“ zamračil se na něj kentaur, „zkrátka po týdnu stráveném tvým léčením by těžko chtěla tě zase znovu dostat do postele. Zároveň si myslím, že je dost inteligentní, aby pochopila tvoje důvody, proč si hraješ na mrtvolu a mám ještě jednu dobrou zprávu, snažil jsem se přečíst z nebes, co tě čeká a překvapilo mě, že venuše byla daleko jasnější než mars, tudíž to vypadá, že tě žádné velké nebezpečí v nejbližších dnech nečeká.“

„To je sice hezké, ale chápu to dobře, že bohyně moudrosti mi dá nějaký nápad, jak se vyhnout bohu války,“ zeptal se ho sarkasticky.

„Harry Pottere, nezapomínej, že nebesa nám ukazují cestu ne konkrétní věci a i tu cestu je těžké si správně vyložit, ovšem to co jsi si vyložil ty je velmi nepravděpodobné. Je vidět, že i po tolika letech se máš ještě hodně co učit. V každém případě se s tebou už musím rozloučit, mám ještě něco na práci. Takže ať tvá cesta skončí dobře příteli, zasloužíš si to.“

„Ty se taky měj dobře,“ následně Firenze odešel a nechal ho velmi zmateného. Neměl rád, když mu říkal něco, co vyčetl z oblohy. Pomalu vylezl z postele a oblékl se. Nelíbila se mu situace, že má Victoire takhle na vrch. Doufal, že ho alespoň Severus nezklame a až dorazí na ostrov, tak přijde a zpacifikuje jí dříve, než jí stačí cokoliv říct, protože jí nechtěl měnit paměť. S touto myšlenkou vylezl z kentauřího příbytku.

„Konečně, už jsem si myslela, že ti budu muset pomoci i s oblíkáním,“ přivítala ho sarkasticky s namířenou hůlkou na jeho maličkost.

On se jen ušklíbl a odpověděl jí stejně, jako kdyby na jeho místě byl jeho kmotr: „Tak to se omlouvám, že jsem byl tak rychlý, ale jestli máš zájem, tak můžu jít zpět a zase se svléci,“ asi na něj začíná mít Sirius opravdu špatný vliv.

„Na tady ty puberťácký žvásty nemám čas, buď mě hned odneseš na ostrov a řekneš mi, to co chci nebo odcházím a budu se ptát jinde,“ začala vyhrožovat.

„Dobrá, Dobrá hlavně klid,“ dostal ze sebe rychle, možná až moc rychle, čehož si všimla a bylo na ní vidět, že si je vědoma, že má navrch, „souhlasíš s tím, že nás přenese fénix?“

„Souhlasím.“

 Poprosil ho tedy ve své mysli, jestli by je nepřenesl na ostrov. Souhlasil. Čekal tedy, že se objeví na jeho rameni, ale nestalo se tak. K jeho překvapení se zjevil na Victoire. Ta se na něj usmála a pohladila ho po peří, načež zatrylkoval a zmizeli v plamenech.

„Ten zrádce, to si s ním ještě vyřídím,“ ulevil si potichu. Za chvíli se fénix vrátil i pro něho. 

„To si říkáš kamarád, takhle mě zradit jen co je možnost být pohlazen od nějaké polovíly,“ spustil na něj hned, co dosedl na jeho rameno.

„Náhodou, to by člověk neřekl, jak se s ní dá povídat a jak umí krásně načechrat peří,“ ozvalo se mu v hlavě.

„To snad není možný, on mě takhle zradí kvůli nějaké tuctové polovíle, po tolika letech přátelství a bojů a celé tohle přijde v niveč jen co se ukáže nějaká ženská, která mu načechrá peří,“ kroutil hlavou, jak to nemohl pochopit, „ale teď mě prosím odnes rychle za ní, než nám doma zase něco provede.“ 

Fawkes jen vesele zatrylkoval a odnesl ho za ní na ostrov.

Objevili se v salónku. Victoire už seděla v křesle a bylo na ní vidět, že čeká nějaké problémy. Nedivil se jí, však i on měl jeden plán v záloze. Respektivě jednoho člověka. Severuse. Doufal, že když se tu konečně objevil po tak dlouhé době, tak se přijde zeptat, co se stalo a vysvobodí ho od ní. Fawkes ihned zase zmizel a on začal trošku zdržovat.

„Nedáš si víno nebo něco jiného?“ zahrál si na zdvořilého hostitele.

„Raději ne, nemohl bys přejít spíš k vypravování, nemám na tebe celý den,“ odsekla a dopívala se ustaraně ke vchodu. A tehdy mu to došlo.

„Ty mi čteš myšlenky!“ vyjel na ní. Něco nebylo v pořádku, po probuzení si myslel, že je jeho nitroobrana zapnutá a tak ji už více nekontroloval, což byla chyba. Zapnutá nebyla, jen něco mu našeptávalo, že ohledně toho je všechno v pořádku. Naštěstí po tomto zjištění neměl problém povolat skutečnou nitroobranu.

„Ano, doteď jsem ti četla myšlenky, ale jen ty povrchové, kdybych pronikla dál do tvé mysli, tak bys to poznal a má výhoda by zmizela,“ prohodila.

„Jak si to dokázala?“

„To ti neřeknu, ale ty mi pověz, kdo je ten Severus, kterého čekáš?“

Nestačil ani odpovědět a od dveří se ozvalo: „To jsem já.“

„No konečně, rychle ji zneškodni. Ví, kdo jsem,“ ozval se rychle Harry. To už se vzpamatovala i Victoire a zamířila na Severuse. Ten jí jen máchnutím ruky odzbrojil.

„Tak snadné to mít nebudeš. Až spolu skončíte to tlachání, tak vás zvu na kávu, mám také pár otázek a nějaké věci na probrání,“ úplně ho touto větou odzbrojil, dneska má opravdu den na nic, „takže omlouvám se za neomalenost, slečno Weasleyová a budu rád, když přijdete,“ trošku se poklonil a přemístil se pryč. Nezdvořák. Zrovna když se nadechoval, že mu na to něco řekne. Nechápal, jak ho mohl v tom nechat i on.

„Tak myslím, že tvoje vysněná záchrana tě nechala celého jen pro mě,“ rýpla si Victoire a bylo na ní poznat, že je vývojem této situace spokojená, i když z ní byla pravděpodobně stejně zmatená jako on.

„Tak v tom případě se hezky uveleb a nevyrušuj mě, tohle bude velmi dlouhý příběh,“ rezignoval a pustil se do vyprávění.

Začal od začátku svého života. Mnoho věcí nejdříve vynechával. Soustředil se především na Voldemorta a postupem času, jak příběh plynul, se dostal až na své povinnosti Pána Smrti a příběh ukončil posledními událostmi. Byl rád, že ho celou dobu nevyrušuje a to i když na ní bylo vidět, že se staví k jeho životnímu příběhu až moc skepticky.

„A kdo mi potvrdí, že celý tvůj příběh je pravdivý?“ jak očekával, nevěřila mu.

„To můžeme třeba my. Tedy jestli uvěříte pár podobiznám v obraze, slečno Weasleyová,“ usmál se na ní z obrazu přímo za Harrym, Albus Brumbál spolu se svými přáteli.

„Vy jste Albus Brumbál, pokud mě mysl neklame, ale vás ostatní neznám,“ celý tento den byl pro ni až moc unavující a to k jejímu údivu už byla skoro tma.

„Sirius Black, k vašim službám krásná vílo,“ svůdně se na ni usmál a poklonil se jí. Ovšem když už se skoro narovnal, tak mu spadly kalhoty a James se mezitím nenápadně vytratil pryč. Sirius se samozřejmě hned, jak odhalil viníka, za ním s nadávkami rozeběhl. Čemuž se všichni včetně Harryho a Victoire od srdce zasmály.

„Já jsem Lily Potterová a ten pošuk, co ho nahání Sirius, je můj drahý manžel,“ pokračovala v představování Harryho matka.

„A já se jmenuji Aberforth Brumbál, vždy brán pouze jako mladší bratr nejznámějšího ředitele Bradavické školy,“ mírně se poklonil Aberforth, „a mezi touto skupinu brán jako ten, kdo ukončil zlo, které sem přinesl samozvaný Lord Voldemort.“

„Ale-,“ začala Victoire ale nenechal ji domluvit.

„Aberforthe, to že ji mám říct vše, neznamená, že jí i vy musíte říct vše,“ zamračil se, chtěl se vyhnout tomu, že tu budu zmiňované jméno hloupého Ronalda více, než je zdrávo.

„Teď už jste na jedné lodi,“ řekl Aberforth s úsměvem.

„To teda nejsme!“ vykřikli oba najednou a překvapeně se na sebe podívali.

„Chlapče, vím, že by sis na jejím místě přál jinou dámu, o které sníš celou dobu, ale musíš si uvědomit, že život jde dál a lidé, co o tobě ví a nechtějí tě zabít je velice poskromnu. Neodmítej člověka se stejnými cíli a ideály,“ řekl moudře Albus a on jen pokýval hlavou, měl ho přečteného jak knihu, taky se mu už tolikrát svěřil, že to nebylo nic překvapujícího.

„Dobrá Victoire, ptej se dál, na co chceš, sama sis svým postavením a řešením jednotlivých situací vybrala cestu, a i když jsem si slíbil, že po tom tvém výstupu tady už s tebou nebudu chtít mít nic společného, asi mi nezbývá nic jiného, než další ze slibů jen hloupě zahodit za hlavu,“ povzdechl si.

„Já nechci ale s tebou spolupracovat!“ pověděla nepříjemně a překřížila si ruce na prsou a on si vzpomněl, že stejné gesto dělala její máma a musel se tomu usmát.

 „Nechceš? Prosím tedy, zabij mě,“ pověděl klidně a roztáhl ruce, „jsem bez sil, neozbrojen, nechráněn a jenom v tvé moci. Pokud nechceš spolupracovat, zabij mě, protože v téhle zemi nemůžou být lidé, kteří se mnou nespolupracují, vědí o mně a žijí. Buď mě teď odstraníš a odejdeš nebo později odstraním já tebe, třetí možnost je už jen spolupráce,“ řekl tak nejvíc vyrovnaně jak jen dokázal a párkrát mávnul rukou, ať tak udělá, ale byla jeho slovy tak překvapená a možná i vystrašená, že nedokázala ani zvednout svou druhou hůlku, „není to tak lehké že? Jsi příliš až po své matce, ta by také nedokázala ublížit tomu, kdo jí zachránil život a také život její sestry, není lehké vrazit kudlu do zad někomu, kdo ti zachránil kolikrát život, že?“ ptal se dál a zjistil, že už jsou tu sami, všichni z obrazů zmizeli, „kdyby si mi chtěla ublížit, tak to uděláš ve chvíli, kdy jsem tam před tebou ležel se střevy venku, mohla jsi, ale neudělala jsi to. Oba dva si přejeme, aby na místě toho druhého stál někdo jiný, já mám jasnou představu a ty si možná jen představuješ prince na bílém koni, každopádně nemohl jsem si vybírat nikdy, tyto ruce ukončili život stovkám lidí a ani jednou jsem si nemohl vybrat ani teď nemám na výběr.“

„Proč?“ zeptala se nevýrazně.

„Proč co? Proč to dělám?“ zeptal se a když viděl její souhlas pokračoval, „není na výběr, pokud bych to nedělal, celý ten svět by byl zničen, nemáš ani ponětí co za zrůdy jsem musel udolat, aby si ty a vy všichni ostatní mohli spát bez strachu, že vám někdo v noci podřízne hrdlo, nemáš ani ponětí, kolikrát jsem musel zrovna tvůj život chránit,“ řekl a opřel se o stůl a díval se jí přímo do očí, „mnohokrát jsem na tvém stole nechal dopis, aby si skončila s bojem, který nechceš bojovat, jednou jsem ti to i přímo řekl a stejně jsi neposlouchala, tohle není boj, který chceš bojovat! Prostě není! Odejdi, zamiluj se, založ si rodinu a žij šťastně a nech tuhle odpornou práci lidem, kteří nemají nic, a tudíž nemají co ztratit,“ řekl tvrdě, zvedl své ruce od stolu a otočil se pryč, udělal pár kroků směrem k vchodu, když ho zastavili její slova.

„Neuteču!“ pověděla pevně.

„V tom případě pojď, máme toho co na práci,“ řekl a pokračoval dál v chůzi pryč ze salónku.

„Nepůjdeme za tou tvou záchranou?“ zeptala se poté, co ho dohnala na schodech.

„Počká,“ odmávl to rukou, „jsou důležitější věci na práci.“

„Jako například?“ zeptala se, ale odezvy od něj se nedočkala, „odpovíš mi?“

„Fawkesi,“ řekl nahlas, když viděl svého fénixe na bidýlku, „mohl by si prosím tě dojít pro Griphooka? A když bude plně zaměstnán říct mu, že jsem v pořádku a že potřebuji informace za celý ten hloupý týden, kdy jsem byl mimo?“ Fawkes mu jen vesele zazpíval a zmizel, nevěděl, jak se ti dva spolu domlouvají, ale bylo mu to jedno.

„Stalo se teda něco?“ zeptala se znovu.

„Victoire, nikdy jsem neměl více než jeden nebo dva dny volna a v době, kdy nám tu hrozí válka, jsem ležel týden a minimálně ještě nějakou dobu se z toho budu léčit, za tu dobu se toho stalo mnoho a já nevím co všechno, pokud se nedozvím vše potřebné, musím počítat s tím, že i někteří lidé z té knihy můžou být mrtvý,“ řekl zpříma.

„Omlouvám se za to, že jsem ti ji vzala, já…“

„To je jedno, na jejím místě je ta samá, jen to chtělo pár kouzel,“ odmávl to a zaměřil pohled na mapu celého světa, „budeme muset zjistit nějaké informace.“

„Budeme?“ zeptala se nechápavě.

„Nemůžeš se mnou spolupracovat a přitom se opalovat na pláži!“

„Nejsem žádná panička zalíbená ve svém vzhledu, tohle bych ani nedělala!“

„V tom případě je to vyřešené, dám ti přenášedlo do Francie a zjisti jakékoliv informace, jistě poznáš, co se nás týká a co jsou žvásty, nejpozději zítra ráno musíme jednat a já nechci chodit dům od domu a kontrolovat jestli se něco děje.“

„Jasný a ty mi utečeš,“ pověděl sarkasticky a překřížila si znovu ruce na prsou.

„Victoire,“ povzdechl si a položil ji ruku na rameno, „vypadá to, že si v mém věku chci hrát nějakou mudlovskou hru na honěnou? Delší dobu než ty žiješ, lovím lidi a jiné zrůdy, myslíš, že kvůli tobě se začnu schovávat?“ pověděl výsměšně, „čekám tě tu nejpozději ve tři ráno, pokud do té doby nepřijdeš, budeš mít příště domácí vězení, nespolehlivé lidi ve svém týmu nechci,“ řekl a otočil se znovu na mapu a podrbal se na svém delším vousu.

„Kde budeš ty?“ zeptala se, ale vypadalo to, že ji přesvědčil.

„Stavím se pro tvou hůlku u Severuse, nakopu ho do prdele za to, že mě tu nechal na holičkách, zeptám se na informace, pak se setkám s Griphookem a pak ještě znám jednu dámu, která se ráda se mnou podělí o nějaké informace, když to nepomůže, použiji na někoho z ministerstva Impérius nebo mu jenom nahlédnu do vzpomínek.“

„Kde je to přenášedlo a kam mě donese?“ zeptala se s povzdychem.

„V té krabici támhle na skříni, měla by tam být napsáno Francie,“ řekl, aniž by se otočil a stále zadumaně sledoval mapu, pak už jen slyšel a cítil, že zmizela.

„Věříš ji?“ objevil se za ním ihned Sirius.

„Firenze mi říkal, že právě na tohle jsou mi hvězdy nakloněné, jestli mě ona zradí, tak mu ty jeho posraný hvězdy a planety nějakým kouzlem zničím,“ řekl klidně a nechal se od pobaveného kmotra, poplácal po ramenu.

**

Když měl vše, co potřeboval nebo aspoň to, co se za ten čas dalo zjistit, seděl s otevřenou knihou všech důležitých lidí na kolenou ve svém pokoji a v ústech jen tak povaloval jednu z nejdražších whisky, dělal to už takhle pěkně dlouho a vždy tak přicházeli nejlepší nápady nebo to možná nebylo tím, ale jelikož to dělal furt, neměl to jak porovnat. Malé stolní hodiny zrovna začínali odbíjet třetí hodinu, když uslyšel přemístění.

„Jdeš pozdě,“ odtušil, aniž by zvedl svůj pohled.

„Ještě třikrát neodbyli,“ dostalo se mu odpovědi.

„Porovnávat skutečný čas s hodinami, který jsem dostal od Griphooka je hloupost, ani bych se nedivil, kdyby ukazovali vždy takový čas, jako si dotyčný přeje,“ odfrkl si, „zatracené skřetí vynálezy.“

„Přišla jsem přesně na čas,“ stála si za svým.

„Tím mě neoslníš,“ řekl a podíval se na ní přes knihu, „spíš mi řekni, co jsi zjistila.“

„A co jsi zjistil ty? Ty jeden chytráku!“ rozčílila se.

„Nic moc… jo díky, Siriusi,“ chtěl začít vyprávět, ale byl přerušen kmotrem a tak si hábitem přejel po tváři.

„Cože?“ nechápala.

„Sirius mi říkal, že mám rtěnku na tváři, že si to mám utřít,“ vysvětlil a dobře se touto situací bavil a jeho kmotr samozřejmě taky, „no a kromě toho pěkného večera jsem zjistil, že všichni se schovali, upíři i vlkodlaci a nikdo nic nedělá, což zatím znamená, že je klid ale ne moc dlouho, myslím, že jestli někdy vystrčí nos, bude tam i Lestrange a jeho parta.“

„Všichni muži jste jen odporné zrůdy!“ pověděla tvrdě a přistoupila k němu, „pošleš mě hledat informace a sám si někde děláš dobře,“ vyjela na něj.

„Každý má své způsoby,“ řekl a sklonil knihu, aby na ní lépe viděl, „já ti nemluvím do tvých, ty mi nemluv do mých, základ naší spolupráce, bereš to?“ zeptal se a projel si trochu vlasy, tak jak to dělal před každou ženou.

„Idioti poháněný pudy, nic jiného nejste,“ odfrkla si.

„Děkuj tomu pudu, který mi říkal, abych tě dvacet pět let chránil,“ řekl a zamlaskal si pro sebe a otočil si další stránku, „co jsi zjistila ty?“ zeptal se a zněl tak, jakoby ho to nijak nezajímalo a jelikož na téhle stránce, na které byl, nebyly žádné důležité osoby, otočil dál.

„Francouzské ministerstvo chce odstoupit od smlouvy, kterou podepsala s Anglií po poražení Voldemorta, protože v té smlouvě je, že nebudou lovit žádné humanoidy, které pocházejí z jejich území bez důvodů, které se mohou opřít o zákony a jelikož unesli mě, ještě jednu polovílu a několik vlkodlaků zabili, tak se ministerstvo pochopitelně bouří.“

„Někdy si říkám, že kdyby všechny ministerstva byly jak ty ve Francii, tak bych měl mnohem méně práce,“ řekl s povzdechem, „ale je to spíše špatné, než dobré, teď vzniknou rozepře mezi kouzelnickou Anglií a Francií a to je to poslední, co potřebujeme.“

„Co to znamená?“ zeptala se zaujetím a po vzteku na něj nebyla ani památka, jak mu ona připomínala Hermionu, jak se asi má? Je šťastná? Rychle zaklepal hlavou, aby tyto myšlenky zahnal, nevěděl, jestli stále platí to, že mu může číst myšlenky.

„Znamená to jediné, budeme se muset více zaměřit na hlídání vaší země, protože až se tohle rozkřikne – jestli se tak už nestalo – tak všichni, co se tady bojí o život, budou utíkat tam a vzniknou z toho rozepře a útok Lestrangeho a jeho skupiny nebude nakonec tady, ale ve Francii.“

„Měla bych někoho varovat?“ zeptala se.

„Co by si jim řekla ‚dobrý den, dozvěděla jsem se, že se možná něco stane od Pána Smrti?‘ Kdo by ti asi tak věřil, to je prostě mé – naše – prokletí, že ti nikdo nebude věřit, ani ty jsi mi nevěřila, když jsem ti říkal, co nemáš dělat, tak už to prostě bude, na nás je hlídat a polehku ukazovat, jestli lidé otevřou oči nebo zůstanou zaslepení lží, to už je jejich rozhodnutí.“

„Tohle je nefér.“

„Taky jsem si to říkal v tvém věku nebo spíš když jsem byl mladší,“ pověděl popravdě, „teď už si jen občas povzdychnu a jdu znova pracovat, ale máš jednu výhodu, tohle všechno skončí velmi brzo, pak budeš mít klid a pokud si to budeš přát, nikdy si to nebudeš pamatovat,“ snažil se znít klidně i když věděl, že možná i když chtít nebude, tak to stejně udělá, všichni v této knize musí zůstat v bezpečí a bezpečí znamená to, že on bude jen člověk s kápí na hlavě.

„A-,“ nestihla říct ani jedno slovo, protože se kousek od nich přemístil Severus.

„Jsem rád, že jsem vás tu zastihl oba, potřeboval bych si promluvit zde se slečnou Weasleyovou,“ řekl, aniž by ztrácel jakýkoliv čas, jenom nad tím mávnul rukou, bylo mu to jedno, nezáleželo mu nijak na ní, ať si ji třeba unese. A za to, že přerušil tenhle divný rozhovor, mu bude muset pak i poděkovat.

„Victoire, tady máš hůlku,“ řekl a hodil po ní její hůlku, kterou chytla s přesností, škola její rodiny byla vidět hlavně v tomto. Pak měl konečně chvilku klid a mohl se věnovat dál prohlížením svých záznamům, třeba ho něco napadne.

„Chlapče?“

„Ano Albusi?“ ani nemusel zvedat pohled, aby poznal lidi podle hlasu.

„Měl bych na tebe jedno přání.“

„Poslouchám,“ pověděl a zavřel knihu a soustředil se na obraz.

„Hlídej i Krasnohůlky, v této době i víly mohou být v nebezpečí a já nechci, aby kdokoliv z mladých lidí a dětí trpěl jen kvůli tomu, že je něco jiného, než ostatní.“

„To je samozřejmost, ty jsi ochraňoval Remuse, já se postarám o ně,“ řekl s úsměvem.

„Možná si mladej kvůli tomu šplhneš i u téhle nádhery,“ řekl kdo jiný než Sirius.

„Siriusi, víš, jak to bylo a je, mé srdce patří Hermioně,“ řekl tiše.

„Tak něco udělej, je to kolik plus mínus třicet let? Jediné, co děláš, je že sleduješ, jak se směje, jak se stará o děti a jak spí v jedné posteli s tvým největším nepřítelem!“ vyjel na něj Sirius.

„Je tak šťastná, miluju jí, mám ji rád, ale je s někým jiným, a pokud je tak šťastná, nebudu dělat vůbec nic, každý má na vybranou, vybrala si jeho a já její výběr budu respektovat.“

„V tom případě buď šťastný i ty sakra, chceš skončit jak Severus? Je mistr ve svém oboru, to mu neupírám, ale jeho život stojí za ho…houby, pokud miluješ Hermionu, běž za ní, pokud ne, vykašli se na to, jsem tvůj kmotr, byl jsem zvolen za tvého kmotra proto, abych dbal na to, že budeš šťastný a budeš se moct o koho opřít, tak mě sakra jednou poslechni… máš mnoho času na to, aby si zapomněl a ještě více času na to, aby sis našel někoho, kdo s tebou bude chtít zůstat, jen prosím tě svůj život neskonči nějakou platonickou láskou k osobě, která si třicet let myslí, že jsi mrtvý,“ řekl Sirius a jelikož byl jediný na tomto místě pomocí kamene, tak se mohl chovat jako normální člověk a tak mu položil ruku na rameno a zvedl mu hlavu, „rozumíš mi, kmotřenče?“

„Pokusím se něco se svým životem udělat, ale ne teď a ne tady, ale pokusím si i tuhle část svého života vyřešit.“

„Tak se mi líbíš,“ poplácal ho vesele po ramenou Sirius, tohle gesto mu vždy dodávalo sílu, „a teď šup do práce, ještě je na tomhle světě dost lidí, co si zaslouží nakopat prdel a na to jsi mistr zase ty,“ usmál se a zmizel jak pára nad hrncem.

„Tobě se to říká, Siriusi, kdyby bylo všechno tak jednoduchý, tak bych nedělal nic jiného, než popíjel whisky,“ povzdechl si a podíval se po obrazech, ale nebyl tam nikdo a tak se zase pustil do čtení, protože někdo tu práci udělat musí a když ne on, tak nikdo.

**

Bylo to devět dní. Devět dlouhých dní, kdy hlídal dvě země, přežíval celou dobu na lektvarech a spal velmi málo, protože jakoby někdo věděl, že si chtěl dát delší spánek, tak se u něj zastavil Griphook nebo Fawkes a přenesli ho do centra dění. Blázen, co chtěl vyvraždit celou svou rodinu, upír útočící na nevinného člověka a podobně. Vždy tu byl někdo, kdo se staral o to, aby si v tomto chvilkovém bezvětří nemohl pořádně odpočinout a to ani nepočítal to, že celých těch devět dní musel prožít s Victoirií. Její otázky, dotazy a všechno ostatní ho unavovalo více než dlouhé souboje s humanoidy a kouzelníky. Mohl jí toho sice už říct víc, ale ona jakoby se ptala přesně na ty témata, na který odpovědět nechtěl.  Překvapivě to ale začínalo mezi nimi být snesitelnější a za to byl rád.

„Harry?“ nakoukla dovnitř pokoje. Věděl, že očekávat od ní, že zaklepe je jako doufat, že se to naučí pes.

„Ano?“ podíval se jí unaveně.

„Jsem pozvaná na ministerský bál ve Francii a-.“

„Gratuluji,“ řekl nezaujatě.

„A bude tam celá smetánka a všechny důležité osoby,“ pokračovala a vypadala, že jí ani jeho nezájem nezhorší náladu.

„Strašně super,“ řekl ironicky.

„Ty to nechápeš? Budou tam všichni! Ministr, velitel bystrozorů, novináři… stále nic? Tobě to nedochází? Budou tam víly, Lordi, Baroni, Baronky,“ přidávala další a další a on se stále nechytal, „polovina Baronů ve Francii jsou upíři! Chtěl jsi co největší setkání ‚míšenců,‘ kde budou všichni a tady ho máš.“

„Útok na ministerstvo? To by byla odvaha i na Lestrange, ten na tohle nemá dle mého, ale když tam budeš ty, bude to přece jenom jistota,“ říkal si sám pro sebe a pak se na ni podíval, „dobrá, pokusím se zjistit nějaké informace, jestli o tom některý z těch šílenců uvažuje a pak ti je pohlídám, aby se tam nic nestalo, a ty jsi měla nerušený večer.“

„Nepůjdu tam sama,“ řekla a překřížila si ruce na prsou.

„Řekni tátovi,“ podotkl.

„Ten jde s mámou,“ viděl její naštvání v jejich očích.

„U Merlina, Morgany a všech ostatních, je ti pětadvacet, jsi svobodná, víla a zkušená čarodějka, budeš sama tak dvě sekundy, poté co otevřeš dveře na ten bál.“

„A co když se něco semele no?“

„Proč chceš, abych tam šel s tebou?“ rezignoval a podal tuhle otázku.

„Aby rodiče a všichni viděli, že opravdu celý čas netrávím někde v hostinci nebo tak, že opravdu bydlím u někoho a… a…“

„A?“ zeptal se pobaveně.

„Nechci tam být prostě sama nebo čekat na to, že mi bude máma dohazovat nějaké aristokraty,“ dostala ze sebe, „a teď víš všechno, jsi spokojený?!“

„To jsou opravdu u vás všichni muži slepí? Na co tam u vás muži čekají, když ne na někoho, jako jsi ty?“ zeptal se nechápavě a pak si povzdechl, „půjdu teda s tebou, co kdyby se tam něco semlelo a navíc, aspoň se podívám, jak mí drazí upírští přátelé drží slovo.“

„Děkuji.“

„Jsem rád, že po deseti dnech jsem tohle slovo uslyšel,“ zašklebil se, „ale pravidla jsou jasně daná, mám na sobě kápi a ty nevíš, kdo vlastně pod tou kápí je, jsem jen pan neznámý nebo něco takového.“

„Samozřejmě,“ odkývala to.

„V tom případě bych měl vyrazit se podívat na ty smrtijedy,“ povzdechl si.

„Můj dojem je ten, že by ses měl pořádně vyspat,“ podívala se na něj skepticky.

„Povinnosti mě nenechají spát,“ odbyl její dojem.

„Lehké problémy snad zvládnu i já.“

Teď to byl on, kdo se na ní podíval skepticky. „A ty těžké?“

„Na ty tě vzbudím,“ pokrčila rameny.

„Přísaháš?“ pověděl klidně a vyrovnaně.

„Pořád máš dojem, že tě chci zradit?“ podala další otázku, aniž by dala odpověď.

„Divíš se mi?“ udělal to samé.

„Důvěřuj mi,“ požádala.

„Možná časem,“ řekl s povzdychem, „jsme na jedné lodi, ale dokud nebudeš mít důvod, proč mě chránit a proč tu být se mnou, kromě toho, že bojujeme za stejnou věc, nemůžeme si vzájemně důvěřovat, ale dobrá půjdu se vyspat a budu doufat, že se nic nesemele.“

„Lehni si, pomůžu ti pomocí magie, ať i ten krátký spánek ti co nejvíc pomůže, jinak mi přitom bále usneš a já budu mít ostudu do konce života,“ usmála se a on po dlouhé době uviděl její úsměv.

Neřekl na to nic, ale poslechl a z křesla udělal těch pár kroků a zapadl i v oblečení do postele.

„Zavři oči,“ pověděla tiše a on tak udělal, převalil se na záda a se zavřenýma očima čekal. Nezapomněl, ale pohladit kámen, aby měl jistotu, že ho někdo probudí, kdyby se stalo něco nečekaného nebo chtěla něco zkoušet, pak už jen cítil, jak si kleká obkročmo nad něj a něco tiše zpívá, v tu chvíli usnul.

**

„Baví tě číst mé poznámky?“ řekl, když se probudil, ale nemusel otevírat oči, její vůni a ten zvuk obracející stránky, by poznal vždy.

„To se opravdu o nás všechny staráš?“ zeptala se překvapeně, asi nečekala, že se vzbudí.

„Starají se o vás rodiče, sourozenci, přátelé nebo vaši manželé a manželky, já jsem jen muž v kápi, který kontroluje dění,“ řekl se stále zavřenýma očima, tak mu to vyhovovalo.

„Mazal jsi nám někdy paměť?“ pokračovala v otázkách, ale teď věděl, že plné soustředění věnuje jemu, skoro by tipoval, že ho probodává pohledem.

„Tobě osobně ne,“ odpověděl jen to, co chtěl odpovědět, některé věci nemusí vědět.

„Ale ostatním ano… proč?“

„Před třiceti lety jsem umřel a to se nezmění, nebudu lidem, kteří na mě zapomněli znovu ničit jejich srdce.“

„Proč pořád říkáš, že jsi umřel, když…“

„Já opravdu zemřel, Victoire, jestli si někdy něco slyšela o mých rodičích, respektive o mé milované matce, tak víš, jak zemřela ona. Já udělal to samé, jen jsem svou ochranou dal jiným a možná toho teď i lituju,“ pověděl s pálivou a odpornou příchutí na jazyku, vzpomínka na Rona, kterého chránil svou ochranou, mu vždy přinášeli jen nehezké vzpomínky.

„Jsi opravdu zvláštní člověk Harry. Všechno je kolem tebe ukryto záhadami a já nevím, jestli to, co mi říkáš, může být vůbec pravda,“ řekla velice tiše, ale stejně mu neuniklo ani jedno slovo. Jeho smysly byli velmi vycvičené.

„Jsem ze stejného masa a krve jako ty, ale přesto je mezi námi takový rozdíl, že si nemůžeme nikdy pořádně rozumět. Podívej se na mě, a co vidíš, čaroděje na vrcholu sil? Ale pro ostatní jsem legenda nebo zrůda, proto vyřešíme tuhle zatracenou válku a ty odejdeš, tak jako si tvůj strýc vzal zásluhy za Voldemorta, tak ty si vezmeš zásluhy za poražení těchto idiotů a dohody této smlouvy,“ ukázal někam na stěnu, kde tušil kopii dohody, „všichni si tě budou vážit a budeš si moct dělat, co chceš, bude to jako mé díky za to, že jsi mě nenechala ležet na zemi v tom lese a nepřihlížela mé skoro jisté smrti.“

„Nechceš mě tu, protože si tu přeješ tu jinou že?“ řekla smutně, smutně? Mohlo to být opravdu to, co slyšel.

„Victoire, pochop, já nevím, co chci. Jediné, co bych si opravdu přál je konec, ale i když Pán Smrti by měl obejmout Smrt jako svého dlouholetého přítele, bojím se toho setkání, ale ať už jsi to ty, tvá matka, otec, Ginny, Hermiona, Fred, George, Nevill, Lenka či kdokoliv jiný, jste v bezpečí tam v tom světě a ne tady. Na kraji života jsem byl minimálně třistakrát a zachraňovalo mě jen štěstí, Griphook, Severus, Fawkes nebo někdo z mých příbuzných. Neptej se tedy na důvod, proč tě tu nechci a pak prostě odejdi, dám ti pak lektvar, který vymyslel Severus a zapomeneš na mě. Budeš si ho moct vypít kdykoliv, dobrá?“ řekl a otevřel oči a podíval se na ni tím svým pohledem plné zelené barvy.

„Teta Hermiona měla pravdu, jsi zvláštní a přeháníš tu svou ochranu,“ řekla uštěpačně, vstala a velmi rychlou chůzí odešla.

„Jo, Hermiona měla pravdu celý náš společný život,“ usmál se při té představě a znovu zavřel oči, „jen si mě Victoire zhnus, pak nebude problém odejít a ten lektvar vypiješ dobrovolně, a když ne… nikdo se nemůže divit, že mé stařecké ruce se s tím lektvarem zatřesou nad tvou sklenicí.“

 **

Stál ve své pracovně a prohlížel si svou výstroj, o všechno se pečlivě staral a všechno vypadalo jako nové, několik toulců stříbrných šípů, několik šípů, jejichž ostří bylo namočené v baziliškově jedu, kterého měl mnoho, když se se Severusem postarali o to, aby bazilišek z Tajemné komnaty patřil jenom jim. Dále tu byly také šípy namočeny v dehtu, dvě kuše, několik vrhacích i normálních dýk a především obě hůlky z jádra Fénixe, postaral se o to, aby tu Voldemortovu Ronald někde ztratil, takže měl vše, co potřeboval.

Jeho počítání a rozmýšlení vyrušilo až přemístění. Jak sakra mohl Griphook vědět, kde zrovna bude, že se přemístil zrovna sem?

„Nějak vyfešákovanej, někam se chystáš nebo je to kvůli mé maličkosti?“ zeptal se okamžitě.

„Na ten bál, kam jinam,“ pověděl Griphook jako kdyby to bylo jasné.

„Poslali tě tam z vedení?“

„Ne, já jsem přemluvil vedení, že je dobré tam být,“ zazubil se skřet.

„Dostal jsi pozvánku?“

„Já? Až mě uvidí a spustím na ně svůj proslov, tak mi daj klidně všechny pozvánky…“

„…jenom aby si zmlknul, chápu,“ usmál se, „dobrá taktika.“

„Už tě někdy zmlátil skřet?“ zavrčel Griphook a on se rozesmál.

„Proč tam chceš jít?“ zeptal se, ale nepřestával se přihlouple usmívat.

„Tolik vína, whisky, všemožný laskominy a hlavně čarodějů s penězi a ty se ptáš proč?“ odpověděl otázku a opravdu to znělo, jako kdyby chtěl z něj Griphook udělat hlupáka.

„Říkal jsem ti, že tam očekávám přepadení.“

„Myslíš, že mě zlomí pár šílenců s hůlkami, když jsme ve dvou zastavili desítku trolů, draka a podobně?“

„Tak aspoň dávej pozor, ať tě tam nikdo nezašlápne,“ neodpustil si.

„Dneska nějak sršíš vtipem, co se stalo, konečně si někam zavřel tu holku?“

„Victoirii? Ta se někde toulá nebo se obléká či kdo ví co, nějak je mi to i jedno,“ odpověděl.

„Vy lidi jste jediná rasa, která si dokáže lhát sama sobě a přitom tomu ještě věřit,“ pokýval nevěřícně hlavou Griphook a položil mu na židli Nebelvírský meč, „je poté akci znova v naprostém pořádku.“

„Díky, příteli, dneska si ho vezmu sebou.“

„To bych ti dopouručoval, vezmi si i samostříl, francouzští bystrozoři se budou starat jen o to, aby všichni bohatí utekli z nebezpečí, a budeme jediní, kdo se bude starat i o ostatní,“ pověděl Griphook až příliš vážně na jeho povahu.

„Rozumím, mistře,“ usmál se na svého dlouholetého přítele.

„Najdeš mě tam někde na pohodlném místě s dobrým pitím, kdyby se něco stalo předtím, víš jak mě kontaktovat,“ řekl a když on pokýval hlavou na souhlas, Griphook zmizel.

Aspoň bude nějaká legrace. Představa, že tam přijde s dvěma meči u pasu a samostřílem skoro větším než on na zádech mu přišla více než komická, jestli ho tam vůbec pustí, tak bude víc zajímavý než sám ministr. Musel se té představě usmát, všichni v drahém oblečení a on tam přijde jako lovec hlav nebo nájemný vrah, ale co, člověk by se neměl stydět za to, co je. Otočil se tedy od svého vybavení a jednoduchým pohybem hůlky si nechal otevřít všechny skříně s oblečením. Nebyl nějak zahleděný do svého vzhledu, ale kvůli vystupování měl mnoho oblečení různých kvalit a ceny, takže nebyl problém tu najít oblečení, které by stálo víc než mudlovské auto nebo jachta.

Nakonec si vybral sametově bílé oblečení, do které byla vnořena safírově modrá barva, byl to jeden z jeho bojovějších obleků, protože od loktů až po zápěstí byl chráněn velmi pevným materiálem, který byl uvnitř této látky a měl by chránit i před přímým nárazem jakéhokoliv ostří. Nebyl nikterak velký problém se do toho obléct, tento oblek stál velmi mnoho a dělalo na něm taktéž mnoho čarodějů a tak nebylo nikterak zvláštní, že se přizpůsoboval jeho momentální velikostí. Přehodil si přes sebe kápi a kouzlo obsažené v ní mu zakrylo vše kromě úst a brady a tak mu to vyhovovalo. Došel zpět ke své výbavě a přivázal si k bokům obě pouzdra s meči, na jedné straně jeho meč a na druhé meč Godrika Nebelvíra. Pak už mu stačilo vzít si toulec s kombinacemi různých šipek a samozřejmě samostříl. Doplnil si zásoby vrhacích dýk a po lehkém zkontrolování v zrcadle zkonstatoval, že je připraven na všechno a na všechny. Nepotřeboval nic jiného, protože vše ostatní důležité věci měl ve svém nekonečném vaku na krku, ať už se jednalo o spisy, lektvary, bylinky či věci, které by mu v nejhorších chvílích mohli zachránit život. Nyní už stačili jen maličkosti a na ty mu pomohla ta jedna speciální hůlka. Nebylo s ní těžké trochu prodloužit strniště, pozměnit velikost a barvu vlasů a pomocí jednoho šikovného iluzorního kouzla i barvu očí.

„Už jsi připrav- U Merlina,“ vydechla Victoire, když ho spatřila, „řekl ti někdo, že jdeme na bál a ne na lov draků do Rumunska?“

„Jistě, že ano, když jsem byl nedávno v Rumunsku, neměl jsem na sobě bílou, tento samet se nehodí pro příležitosti, kdy se musí létat na dracích.“

„Takovéto oblečení se nosilo tak… tak… já ani nevím! V tomhle tě dovnitř nemohou pustit!“ dostala ze sebe.

„Lépe pro mě aspoň tam nebudu muset být,“ usmál se vesele a přistoupil k ní a obešel ji, „za to ty nejsi připravená na žádný extra boj,“ zkonstatoval, „ale zase ti to sluší.“

„Nejsem?“ řekla a vytáhla odněkud dýku, která se mu ocitla vedle krku, „nejsem?“ zopakovala a on se snažil nepolknout, aby neukázal, že ho překvapila.

„Já nevím, jsi s tím připravená něco udělat?“ řekl a tlačil svým krkem na její dýku a svou hlavu přibližoval co nejblíž k ní, ale jelikož se nezapřela, tak se ani neškrábnul a ocitl se svým nosem asi tak pět centimetrů od toho jejího, „jsi připravená s tím zabít?“ zašeptal ji zblízka a vydýchl na její tváře veškerý vzduch, co měl v plicích.

Viděl, jak udělala několik kroků dozadu a svou dýku sklonila, usmál se nad tím jejím gestem.

„Proč jsi to dělal, mohla jsem tě říznout!“

„Kdybych věděl, že ano, nedělal bych to, poznám lidi podle očí a tvé prozrazují až přílišné dobro, lásku a nevinnost,“ pověděl s úsměvem a jednoduchým pohybem hůlky na svých zádech ukryl samostříl i toulec se šípy, další pohyb hůlky a jeho meče byly dokonale skryté, pak už jen ležérní pohyb a vrstva drahého společenského oblečení skryla jeho bojový oblek „takhle snad už budu na tom bále snesitelnější, ne?“ zeptal se.

„Co? Jo…“ dostala ze sebe překvapeně a on se znovu jen usmál, bavil se touto situací, „jsi šílenec,“ dostala se po chvíli do své nálady a svého rozpoložení.

„Hlavně, že ty jsi v pořádku, když si přeješ, abych na ten bál šel s tebou,“ vrátil jí to a lépe si upravil oblečení a pomocí dlouhých vlasů skryl svou jizvu, nikdo ho už nemohl poznat.

„Nemám na výběr,“ odsekla.

„Victoire, jsem v takovém věku, kdy si to tam chci užít, jestli máš v plánu si tam hrát na žárlivou manželku po třiceti letech vztahu, běž tam beze mě, já radši svůj den strávím v boji,“ podíval se jí přímo do očí.

„Omlouvám se, někdy se chovám-.“

„Jako malá,“ doplnil za ní, „a buď za to ráda,“ řekl, aby to neznělo, že se jí vysmívá, „tyhle chvíle už se nikdy nevrátí, máš naprosto krásný věk, tak si toho všeho užívej,“ dodal a pak natáhl ruku, „pojď, přemístím nás tam, sice tam budeme trochu dříve, ale co, lepší je tam být brzo, než pozdě.“

**

„Už je to pěkně dlouhá doba, co jsem tu byl naposled,“ pověděl a prohlížel si honosnou budovu Francouzského ministerstva.

„Bylo nějaké místo, kde jsi nebyl?“ zeptala se zvědavě.

„V pekle,“ odtušil, „jinak jsem prošel mnohá místa, bohužel ne za účelem rekreace a turismu.“

Zadíval se na vstupní místnost, kde se převažovaly, měřily a hlídaly hůlky. Dneska tam bylo ještě více lidí, holt nikdo nechtěl nepovolané lidi uvnitř, protože i když před samostatným bálem bude minimálně ještě jedna kontrola, nikdo nechtěl problémy na samotném ministerstvu.

„Jméno?“ ozval se jeden z lidí, když se dostali ke vstupu.

„Victoire Weasleyová,“ pověděla charismaticky a aniž by čekala otázku na předložení hůlky, sama od sebe ji podala. Trvalo to pár sekund, než jí byla hůlka zpět vrácena.

„Děkuji, přeji příjemný večer,“ pověděl jako stroj ten samý člověk, „jméno?“ tentokrát otázka padla na něj.

„Nemám jméno,“ odtušil a viděl, jak hlídač poprvé vzhlédnul ze seznamu a prohlédl si ho. Bylo vidět, že zůstal překvapen.

„Každý má jméno,“ dostal ze sebe hlídač a další z hlídačů udělali pohyb směrem k hůlce.

„To je v pořádku, on jen rád žertuje, je to můj doprovod,“ snažila se zachránit situaci Victoire.

„Zapište mě tam třeba jako ochránce této krásné slečny, nic jiného nejsem, jsem tu, abych ochraňoval, nejsou důležitá jména ani ostatní věci, jsem placen za bezpečnost,“ pověděl klidně, dobře se bavil, ale nebylo to naštěstí vidět, dokázal si udržet chladnou masku za všech podmínek.

„Hůlku teda prosím,“ požádal hlídač a on mu dal svou čtvrtou hůlku, která nemohla být nijak spjata s jeho osobou. Byl připraven na všechno, kdyby ne, nedožil by se tohoto pro až skoro požehnaného věku. Hůlku měřili asi tak desetkrát déle, než jeho společnici, ale nedal na sobě znát znudění, může si za to sám, kdyby si tu nehrál na fantoma, mohlo to být jednodušší, ale takhle… aspoň je to zábava, „tady ji máte zpátky a počítejte s tím, že si na vás dáme pozor,“ snažil se ho vystrašit hlídač a on se snažil potlačit smích. Ani všichni dohromady nebyli pro něj soupeři.

„Dělejte svou práci, já dělám tu svou,“ pokrčil rameny a vzal si zpět svou hůlku. Pak už se vydal jen dál a bavil se tím, jak se snaží napsat zprávu na oddělení, že na bál jde nějaký maniak, co nemá jméno.

„Proč tohle děláš?“ nevydržela to ticho Victoire a zeptala se. Věděl, že se tak stane, byla až přespříliš podobná své matce a tetě.

„Co máš na mysli?“ odvětil otázkou a pokračoval dál k výtahu.

„Tyhle hlouposti,“ rozhodila rukama, jako kdyby ji sledoval a měl vědět, co to znamená.

„Jenom kvůli tobě, sám bych to řešil pomocí neviditelnosti, mazání paměti nebo uspáním, dneska jsem se rozhodl pro klidnou cestu,“ řekl klidně a ucítil, jak mu přiložila ruku na pusu.

„Jsi šílenec?! Je to tu všude monitorováno, chceš, aby nás někdo slyšel a zavřel?“ pověděla mu naštvaně a on se jenom usmál a naklonil trochu hlavu, když jeho ruku měla na něm více než pár sekund, pak s ní rychle cukla a dělala, že se nic nestalo.

Ležérně se opřel o zeď, aby nemusel stát jak socha, než přijede výtah. „Ještě se mě nikdo nepokusil zavřít do vězení,“ odpověděl pobaveně.

„Nejsi normální,“ zakroutila hlavou.

„Opakuješ se,“ řekl znuděně tehdy, když výtah přijel do jejich patra a její jakákoliv odpověď zanikla tím, že to nechtěla říct mezi nějakým tím ministerským úředníkem. Byl rád, že na takovéto úrovni ovládá francouzštinu, aspoň rozuměl tomu, co po něm chtěli hlídači i tomu, o čem si povídají tyto dva poskoci.

Vystoupili na nejvyšším patře, které bylo překvapivě postaveno právě pro takovéto události, jako byly konference, schůze, plesy, bály a podobné, jen se vždy ta místnost musela vhodně upravit. Všiml si čtyř francouzských bystrozorů hlídající dveře a to ještě tak, aby kolem nich neprošel v neviditelnosti, škoda, že to nechtěl ani zkusit, měl rád výzvy. Povzdechl si nad tím, že se bude muset hádat s dalšími lidmi.

„Jestli to chceš mít rychlejší, mějme se více k sobě, nedovolím, aby použili nitrozpyt, nikdo nezjistí, že se pomalu ani neznáme,“ pověděl potichu a nabídl své společnici rámě, která ho s mírným povzdychem přijala. Nechal to být, bylo mu to jedno.

„Dobrý večer přeji, mohu vidět vaši pozvánku,“ zeptal se uctivě jeden z bystrozorů, tohle chování bylo konečně na úrovni francouzských vyšších vrstev a ne to, co předváděli tam dole.

„Dobrý večer i vám,“ usmála se na ně Victoire a podala jim pozvánku. Chvilku jim ale trvalo, než si ji od ní převzali, terčem jejich pohledu se stal spíše on. Hloupé předsudky, copak všichni muži byli napohled nebezpečnější než ženy? I když v tuto chvíli to byla pravda, to nepopíral, ale stejně, to, že si změnil vzhled na trochu vyzývavější, neznamená okamžité předsudky.

„Madam Weasleyová a váš společník je?“ zeptal se obezřetně bystrozor.

„Učitel šermu,“ odtušila, když se na něj podívala a sjela ho pohledem. V duchu se usmál.

„Musíme vás upozornit, že na bále nejsou povoleny žádné zbraně,“ pověděl bystrozor.

„Zbraně?“ podivil se nahlas, ale v duchu si říkal, co se tu sakra děje.

„Váš meč za pasem, možná jste se ho snažil skrýt, ale artefakty nám neuniknou,“ dodal bystrozor naštvaně a dost podezřívavě.

„Když vy byste měl takovouto věc, nechal byste ji při takové příležitosti doma?“ přešel rychle na výmluvu, pokud viděli jen jeden meč a to díky mocnému magickému zjevu, tak to bylo stále v pořádku.

„To nevím, pane, ale nyní se nebavíme o mně.“

„Pravda,“ souhlasil a pak se krátce nadechl a začal se z toho vykecávat, „uříznete mi teda i ruce?“ zeptal se klidně, a když viděl nechápající výrazy, dodal, „mé ruce by dokázali porazit kdekoho, jsou to velmi silné ruce, taktéž i mé nohy a to nemluvím ani o mých očích, nejlepší lotroskop a rentgen neodhalí lidskou povahu a slabá místa na lidech, tak jak mé oči. Seberete mi teda všechno? A co hůlky berete i je? Protože jestli ne, tak proč se bojíte mečů? Hůlkou se dá zabít tajně a na dlouhé vzdálenosti, můj meč je oproti hůlce jen hračka, ale tak jako kouzelníka prokazuje jeho hůlka, tak mě prokazuje tento meč, cítil bych se nesvůj nemít ho při sobě.“

„Příkazy jsou příkazy, pane.“

„A jak zní váš příkaz, sebrat lidem meče? Nikdo je v dnešní době nenosí, jistě to ve vašich příkazech nestojí, nikdo by se nezatěžoval vám dávat příkaz na něco, co si s největší pravděpodobností nikdo nepřinese.“

Viděl, jak jeden z bystrozorů něco šeptá tomu, co se s nimi bavil a musel se znovu usmát. Vsadil by se, že Victoire použila něco ze šarmu a nitrozpytu, aby se tak stalo.

„Dobrá, můžete jít dál, jen jej prosím nechte na místě, jinak bychom museli zareagovat,“ řekl mluvčí nebo velitel bystrozorů a pustil je dovnitř, tedy spíše jim otevřel dveře a ukázal, že mohou vstoupit, podle slušnosti poděkovali a rozloučili se. Musel uznat, že to tu bylo báječné, byl tu už na několika konferencích a schůzích, na kterých cítil, že bude potřeba jeho přítomnost, ale na takovémto bále nikdy nebyl. Jistě měli ples ještě ve čtvrtém ročníku v Bradavicích a navštívil několik menších v hostincích či nějakých podnicích, když věděl, že se něco chystá, ale takovouto věc ještě nezažil.

Možná mu z úst vyšlo i nějaké to citoslovce údivu, protože to byla opravdu krása. Bylo vidět, že peníze v těchto chvílích nehrají žádnou roli a jestli ano, tak hodně nízkou. Tolik drahých věcí, výzdoba, osvětlení, fontána, která dle jeho názoru produkovala víno. Stoly plné nejrůznějších pochutin a co musel uznat, tak i obsluha dle „očních“ kvalit byla taktéž více než dobrá.

„Také jsem takhle zírala, když jsem to viděla poprvé, člověk pak odpustí i to, kam všechny ty poplatky jdou, když se něčeho takového může zúčastnit,“ usmála se na něj Victoire.

„Nikdy jsem nebyl extra do luxusu a bohatství, to že plný přístup k mým financím má skřet, už mnohé dokazuje, občas se divím, že ještě nebydlím pod mostem,“ řekl, aby udržel konverzaci, „ale tohle je opravdu úžasné, když člověk vezme v úvahu to, že na tohle platí milióny lidí bez magické moci a nikdy to neuvidí,“ pokrčil rameny, nic na tomhle světě nebylo férové, tak proč se tím trápit.

„Nesmíš o tom takhle přemýšlet, aspoň zde ale mají možnost účastnit se všichni slavní, mocní, bohatí a to i když jsou motáci nebo mudlové, kteří o našem světě ví a to dokonce i různí humanoidi, to se v Anglii už nestane,“ pověděla Victoire a postupně procházeli obřím sálem.

„Zníš, jakoby si mi nevěřila, že tohle zpravím,“ naklonil hlavu a podíval se na ní podezřívavě, „udělal jsem za těch několik let toho dost, aby se i tahle věc jednou vrátila do rovin, kde byla dříve, než jsme si přestali vidět dál na špičku vlastního nosu.“

„Kdybych ti nevěřila, nejsem tu,“ pověděla.

„Naopak, kdyby si mi nevěřila, nejsi tu jen se mnou,“ opravil ji a ušklíbl se, když mu dala úsměvem za pravdu.

„Támhle jsou mí rodiče, nebude ti vadit?“ zeptala se.

„Jistě že ne, běž, někde mě tu najdeš.“

„Tak jsem to nemyslela, chci, aby si mě doprovodil a ‚seznámil‘ se s nimi,“ pověděla a podívala se na něj prosebně.

„Kdybych tohle věděl…“ povzdechl si.

„…Tak by si stejně šel, neodolal by si mému šarmu,“ zasmála se krásným hlasem a on si jen znovu povzdechl.

„Spíš jiným věcem,“ neodpustil si pobaveně, „tak pojď, než si to rozmyslím,“ dodal a vydal se směrem k Billovi a Fleur. Lhal by, kdyby řekl, že si s nimi nechce promluvit, i když to muselo být tímto inkognito způsobem, ale jaké si to udělal, takové to má a popravdě už si na to zvyknul, že jen on ví, kdo jsou ostatní.

„Mami, tati,“ pozdravila Victoire své rodiče a on se trochu držel vzadu.

„Victoire, zlatíčko, skoro bych tě ani v těch šatech nepoznala, vypadáš nádherně,“ usmála se Fleur a ani si moc nevšímala, že tam stojí on, za to Bill naopak věnoval pozornost jenom jemu.

„Taky má být po kom, lásko,“ odpověděl Bill, ale nepřestal ho propalovat pohledem. Být jen obyčejným kouzelníčkem, možná by se zlekl, ale když ho tu propaluje pohledem starý přítel, byla to spíše legrace, než nějaké nebezpečí.

„Nečekala jsem, že tu budete takhle brzo,“ pověděla Victoire a on přistoupil blíž.

„V dnešní době je slušnost chodit dříve, Victoire, tví rodiče to jistě vědí,“ pověděl věcně a přistoupil k Fleur a tak jak byl zvyklý dělat ze sebe neznalého blbce, uklonil se uctivě směrem k ní a dodal, „velice mě těší, že vás poznávám madam, vaše dcera mi o vás mnohé vyprávěla.“

„Doufám, že jen to dobré,“ usmála se na něj a podala mu ruku, na kterou, jak si žádala etiketa v těchto kruzích, naznačil polibek.

„Jenom to nejlepší, madam, jenom to nejlepší,“ odvětil a podal ruku Billovi, „i rád vás poznávám, pane Weasley, je mi ctí.“

„Mám dojem, že není nutné si vykat,“ pověděl už trochu méně nebezpečně Bill a stiskl mu ruku, „vaše angličtina je velmi dobrá, pocházíte taktéž z Anglie?“

„Rád souhlasím,“ pousmál se, „v tom případě jsem Regulus,“ řekl, když ještě jejich ruce drželi pevný stisk.

„Bill,“ dostalo se mu odpovědi a každý si dal zpět ruku k pasu, „nemáte něco společného s rodinou Blacků? Tam se jméno Regulus taktéž vyskytovalo.“

„S rodinou Blacků?“ zasmál se, „to opravdu ne, má rodina se skládala z velké části z mudlů, rodina Blacků by to asi nepřipustila,“ pověděl, ale Bill to trefil více než dobře. Tohle jméno si vybral z úcty k tomuto člověku. Byl to on, kdo mu pomohl zničit medailon, který byl jedním z viteálů, za to mu byl více než vděčný.

„Nejspíše ne, ale vše se poslední dobou mění,“ řekl Bill a pohlédl zpět na svoji manželku a dceru.

„To jistě,“ odsouhlasil a ušklíbl se, když si všiml, kdo k němu přichází. Poznal ho ihned, tohoto člověka si jen tak někdo nesplete, to bylo více než jisté.

„Barone,“ pověděl s úctou a s tou samou úctou se i uklonil.

„Lorde,“ odvětil nejstarší upír, kterého potkal a s kterým se bavil o smlouvě, a taktéž se uklonil, což bylo celkem nezvyklé. To poznal podle toho, že cítil nečekané výrazy na tvářích rodiny Weasleyových, „co vás sem přivádí?“

„Vždyť to znáte, práce a zábava zároveň,“ odmávl to, jakoby to bylo to, co dělá, „a navíc je to dobré místo na udržení kontaktů s různými lidmi a hlavně v dnešní době, ale sám to jistě znáte více než dobře.“

„Máte pravdu jako vždy, posadíte se se mnou ke stolu? Rád bych probral nějaké obchodní věci,“ pověděl starý upír a dal mu výrazem na tváři na vědomí, že to bude více než obchodní jednání.

„Pokud madame dovolí,“ usmál se a lehce sklonil hlavu, „Victoire, budu rád, když se pak k nám přidáš, ale teď vás nebudu vyrušovat,“ pověděl, „rád jsem vás poznal, kdyby se už později nenašel čas,“

„I my vás, Regulusi,“ pověděla Fleur a on se teda vydal s upírem k jednomu ze stolů, kde už seděl Nikolaj, věrný rádce Barona. Když mu bylo ukázáno, aby se posadil, učinil tak.

„Nikolaji, dojdi nám pro něco k pití, něco ale na úrovni, ať vědí, koho hostí,“ odehnal svého sluhu a otočil se přímo na něj, „doufám, že nevadí, že jsem vás odtud vytáhl, ale opravdu mě překvapilo, že jsem na vás tady narazil.

„Mě překvapilo, že jste mě poznal i přes tohle maskování.“

„Příliš nás podceňujete,“ řekl upíří stařešina.

„Možná,“ protáhl to jediné slovo, „vraťme se ale k tématu, myslím, že oba máme stejné podezření, tak je zbytečné ptát se, proč tu jsem,“ řekl pravdivě a pohodlně se opřel, „jistě tu nejste jen kvůli tomu, abyste ukazoval své postavení.“

„Z větší části ano, ale dle posledních událostí jsem se přišel podívat, co se tu děje… nechci, aby se na takovýchto událostí rozhodovalo o nás bez nás, jestli mě chápete.“

„Více než dobře.“

„Kde jste vůbec sehnal pozvánku? Kdybych věděl, že sem chcete jít, mohl jsem vám ji poslat.“

„V pořádku, jsem tu se slečnou Weasleyovou,“ odmávl to.

„Myslel jsem, že je to ona. Jedna z mála z vašeho druhu, která ještě má hlavu na něco jiného, než proto, aby ji nepršelo do krku,“ odtušil upír.

„Vaše mrazivá upřímnost je úsměvná,“ pousmál se, „bohužel máte ale pravdu, slečna Weasleyová je jedna z mála, která ještě bojuje za vás a vám podobným, což je i divné, přes to všechno, co se jí stalo a nikdo z vás jí nepomohl.“

„Není našeho druhu a i přesto, že k ní necítím odpor jako k ostatním z vaší rasy, neznamená to, že jsme na stejné lodi.“

„Pokud spolupracujete se mnou, v tuto chvíli spolupracuje i s ní, je to má pomocnice jako pro vás Nikolaj a pokud chcete, aby naše smlouva nabyla platnosti, měl byste dostatečně spolupracovat,“ pověděl varovně.

„Barone, zde je vaše pití,“ pověděl uctivě Nikolaj a podal jim dvě skleničky a láhev, nemusel dlouho poznávat, jak drahá taková láhev musela být.

„V pořádku, běž se bavit,“ řekl a znovu ho vyhodil a podíval se na něj, „doufám, že tahle naše sklenička bude začátkem našeho obchodního partnerství, Lorde Pottere,“ pověděl tiše.

„Nejsem žádný Lord, sám to víte více než dobře, barone,“ neodpustil si a vzal si skleničku do ruky.

„Myslím, že tento titul je více než zasloužený. To čím jste, se neprozrazuje na veřejnosti a Lord je vlastně to samé,“ pověděl upír a pozvedl skleničku, „na lepší budoucnost.“

„Na lepší budoucnost,“ zopakoval a napil se. Toto bylo přání, na které se pokaždé rád napije, o nic jiného mu nikdy ani nešlo. Jen, aby na tomhle světě byl alespoň na chvíli zasloužený klid, nic jiného. Jen je škoda, že to nebylo tak jednoduché, už ho všelijaké boje a konflikty zmáhali, byl sice na vrcholu svých fyzických sil, ale představa, že vedete válku s jedním skřetem proti celému světu, nebyla nikterak úsměvná.

Podíval se na upířího staršího a marně přemýšlel, jestli vůbec slyšel jeho jméno, ale nenapadalo ho vůbec nic, asi to ani nebylo důležité.

„Jestli mě omluvíte Lorde, půjdu si ještě promluvit s ostatními barony, pak se tu za vámi ještě zastavím, buďte mým hostem, přejte si, co chcete a bavte se.“

„Děkuji, ještě se určitě setkáme,“ poděkoval a počkal, až baron zmizí z dohledu, pořádně se natáhl a příležitostně pozoroval, jestli nenajde někoho známého a to tak známého, že zná jeho skrytou identitu. Ale nikoho nenašel, Victoire se dál bavila s rodiči, Griphook ještě nepřišel a další upírské barony nepoznával. Pokrčil nad tím jen rameny a nalil si další víno do skleničky. Nechápal, jak něco skoro bezalkoholu může být tak dobré.

„Můžu si přisednout?“ ozvalo se krásným hlasem nalevo od něj, a když se tam otočil, spatřil velmi krásnou slečnu, dle jeho odhadů polovílu.

Naznačil rukou nalevo od sebe, následně i napravo a pak odpověděl. „Nikdo neviditelný tu nesedí, takže můžete.“

Odpovědí mu byl jen líbezný smích a to, že si sedla vedle něj. „Nebude vadit, vašemu příteli, že tu sedím?“ zeptala se znova.

„Pochybuji, že se sem vrátí,“ odtušil, „a jestli ano, stejně už tu nebudu, neplánuji celý večer sedět,“ pokrčil rameny.

„Váš hlas je mi povědomý, neviděla jsem vás už někde?“ položila další otázku a lehkým nakloněním hlavy se snažila z jeho obličeje spatřit více, jeho vlasy asi byly až příliš dlouhé. Musel se nad tím usmát, i jemu přišla tahle slečna povědomá, ale jelikož viděl, už tolik dívek i žen, už mu to dost splývalo.

„U mě je dost možné, že i ano, ale musíte mi prominout, že si vás příliš nepamatuji, už mám nějaký ten věk,“ pousmál se.

„Ve vašem věku?“ zasmála se koketně, „máte nejkrásnější léta,“ dodala a pak jakoby si uvědomila, že to nebylo to, co chtěla říct, pokračovala, „opravdu se mi znáte známý, vaše anglická francouzština, záhadnost, galantnost, vše nasvědčuje tomu, že jsem vás někde potkala.“

„Takových záhadných lidí, co neumí pořádně francouzsky, po světě chodí,“ odmávl to, „dáte si se mnou víno?“ zeptal se a aniž by čekal na souhlas, lehkým pohybem ruky očistil druhou sklenku a nalil do ní víno.

„Moc ráda, když mi řeknete své jméno,“ pousmála se a on rád přistoupil na její hru. Takováto společnost mu nikdy nebyla nepříjemná.

„Pochybuji, že jsem se vám dříve představil, takže vám mé jméno stejně nic neřekne,“ neodpověděl přímo a podal jí skleničku.

„Tak mi ho řeknete teď, příště už si vás na sto procent nespletu,“ mrkla na něj s úsměvem.

„Jak si slečna přeje, Regulus k vašim službám,“ a rukou naznačil uctivý pozdrav sundání klobouku, který ale samozřejmě nemohl mít na hlavě.

„Óh,“ zasmála se, „a ruku mi nepolíbíte?“ zeptala se.

„Co bych pro váš úsměv neudělal,“ pousmál se a její přání splnil.

„Nyní mě můžeš nazývat Clémence, pokud si to teda přeješ,“ přešla plynule na tykání a jemu to nějak nevadilo, „na co si chceš připít Regulusi?“

„Ani nevím, není mnoho věcí, které by mi v tuto chvíli chyběly,“ prozradil a vlastně ani nijak nelhal, na lepší budoucnost už přípitek měl a ostatní mu tak nějak nechybělo.

„Čo takto na krásny večer?“ usmiala sa Clémence a Harry jej úsmev vrátil.

„Si tu bez doprovodu?“ vyzvedala víla a pohadzovala striebristými vlasmi, od ktorých sa v jemných odleskoch odrážalo svetlo z tisícky sviečok, ktoré zdobili celú sálu. „Okrem tvojho priateľa som si pri tebe nikoho nevšimla.“

Harry sa opäť len pousmial a naklonil hlavu na stranu, „Mňa viac prekvapuje to, ako je možné, že okolo teba nepoletuje kŕdeľ nápadníkov.“

Clémence sa zachichotala a venovala mu zmyselný pohľad, „Víly majú schopnosť nie len chlapov priťahovať, ale aj odplašiť ich. Je to veľmi užitočné, najmä vtedy, keď si neprajeme nechať sa rušiť pri nejakom rozhovore alebo krásnom stretnutí.“

„Samozrejme, to si viem úplne predstaviť,“ odvetil Harry a kútikom oka zahliadol Victoire, ktorá teraz stála so skupinkou mladých ľudí na druhom konci sály a niečo im horlivo vysvetľovala. Musel uznať, že jej to dnes mimoriadne pristane, hoci on si nikdy nepotrpel na krásne šaty či očarujúci make-up. Avšak tie bledomodré šaty, ktoré jej tesne obopínali štíhle telo, pohľad priam priťahovali. Svetlé vlasy, ktoré nosila bežne zviazané gumičkou mala voľne rozpustené na pleciach a vzadu na chrbte jej dopadali až k pásu. Z úvah ho vytrhol hlas netrpezlivej Clémence, ktorá sa ho práve pýtala na jeho povolanie.

„Nevyzeráš na to, že by si deň čo deň vysedával niekde v kancelárii na ministerstve,“ poznamenala a prezrela si jeho dobre stavané a rokmi neustálych bojov aj pekne vypracované telo. „Auror?“

„Len to nie,“ zasmial sa Harry a znova sa zahľadel na Clémence. „Polovicu náplne práce Aurora tvorí nezmyselné papierovanie. A okrem toho, na ministerstve nie je mnoho ľudí, ktorým by som dôveroval dosť na to, aby som im doslova zveril svoj život. Keď tak nad tým premýšľam, taký tam nie je asi nikto.“

Clémence si ho chvíľu bez slov prezerala a potom zavrtela hlavou, „Si zvláštny človek, Regulus. Plný záhad a zahalený v tajomstvách,“ povedala, pretože si uvedomila, že nemá zmysel vypytovať sa na jeho súkromie, keď každej jej otázke sa vyhne ďalšou otázkou, alebo to len nenápadne zahovorí. No čo, ešte nie je nič stratené, prehodila nohu cez nohu Clémence.

Nasledujúcu pol hodinu, ktorú strávil Harry vo vcelku príjemnom rozhovore s mladou vílou, ukončila Victoire svojim náhlym príchodom.

„Ahoj, bavíte sa?“ spýtala sa veselo, avšak na Harryho spoločníčku vrhla nepríjemný pohľad. Harry sa už už nadychoval k odpovedi, keď ho prerušila Clémence.

„Áno, práve sme sa rozprávali o otravných ľuďoch, ktorí sa vždy vedia objaviť v nevhodnej chvíli,“ odsekla nepriateľsky Clémence.

„Ach tak, dúfam teda, že nikto taký tu nie je. Smiem si prisadnúť?“ odpovedala s úsmevom Victoire a bavila sa výrazom znechutenia, ktorý pohrával na tvári druhej víle. Ani nečakala na odpoveď a posadila sa vedľa Harryho z druhej strany.

„Neviem, kto si, ale prerušila si jeden veľmi dôverný rozhovor,“ opäť sa do Victoire obula Clémence.

„Ale, naozaj?“ nedala sa Victoire a ďalej hrala svoju hru.

„Áno naozaj, takže by sme obaja s drahým Regulusom ocenili, keby si šla otravovať niekoho iného,“ vyprskla vytočená víla a jej inokedy príjemný a jemný hlas začal škrekľavo preskakovať.

„Tak pozri sa, krásavica. Jediný, koho som počula sťažovať sa, si ty. Tvoj drahý Regulus nepovedal ani slovo, takže sklapni,“ vybuchla aj Victoire a začala ju napĺňať zlosť na túto víliu nádheru a aj na Harryho, ktorý tam len sedel a nič nepovedal. „Mimochodom, Regulus je mojím partnerom na dnešný večer.“

Victoire sa sladko usmiala a dívala sa na Clémence, ktorej výraz stratil na jemnosti a z očí jej sršala zlosť. „Vlastne som ti prišla povedať niečo dôležité,“ obrátila sa Victoire k Harrymu, ktorý sa ňu krátko pozrel a prikývol.

„Tak to teda nie,“ zvolala Clémence a na chvíľku sa zatvárila tak, akoby sa na niečo potrebovala sústrediť a vzápätí pohodila vlasmi. Harry cítil akoby slabý závan mágie, ktorý okolo neho krúžil a snažil sa k nemu preniknúť. Bolo to akoby mu myseľ obaľoval svetlofialový oblak niečoho. Čím bol ten oblak bližšie, mal Harry zvláštne nutkanie Clémence pobozkať. Už – už sa k nej chystal vykročiť, keď mu padol pohľad na Victoire. Tá sa tvárila akoby jej niekto dal facku a bez pohybu stála na mieste. Harry v jej očiach videl zmätenie, ktoré sa menilo na chladnú zúrivosť. Harryho akoby ten pohľad prebral a silou vôle potlačil aj posledné zvyšky mágie, ktorou ho chcela Clémence zviesť.

„Ako sa opovažuješ, ty potvora jedna,“ zasyčala nízkym hlasom Victoire a v očiach sa jej blýskalo. „Ako sa opovažuješ zvádzať MȎJHO partnera pomocou vílej moci?! Ty...“

Ďalej však Victoire nedošla, pretože ju Harry chytil za ruku a pohľadom ju umlčal. Victoire najprv chcela protestovať a Clémence minimálne pekne od pľúc povedať, čo si o nej myslí, ale niečo v Harryho pohľade ju prinútilo mlčať.

„Okamžite sa obe upokojte,“ zavrčal, pretože skutočne nestál o to, aby sa mu tu rovno na stole pobili dve rozzúrené víly. Keď sa tak díval na Clémence, už mu neprišla tak sympaticky, ako na začiatku ich rozhovoru. Práve naopak, predtým bledosivé oči jej stvrdli a zožltli a črty tváre sa pomaličky menili. A celé to zavŕšil jej našťastie neúspešný pokus o „získanie si jeho priazne“ pomocou svojej vrodenej mágie, „Victoire, pohovoriť si môžeme neskôr. Určite to nie je také dôležité,“ otočil sa k Victoire, ktorá mu venovala škaredý pohľad. Ten si ho však nevšimol, pretože ďalšie slová adresoval Clémence. „Som veľmi rád, že som ťa spoznal Clémence, ale musím sa ospravedlniť, niekto už na mňa čaká.“

Potom sa otočil chrbtom k obom vílam, ktoré naňho len neveriacky hľadeli a vybral sa smerom ku Griphookovi, ktorý ostrým zrakom sledoval dianie v celej sále a popritom popíjal víno. Mal v pláne sa k nemu na chvíľu pripojiť, aby nemusel odpovedať na Clémencine otázky, ktoré ho pomaly, ale isto začínali otravovať, a ani naťahovať sa s Victoire. Práve zmieňovaná Victoire ho však chytila za ruku a zavrčala niečo v tom zmysle, že chce tancovať.

Harry v duchu len pretáčal očami a nadával si, že sem vôbec šiel. Nič potenciálne nebezpečné sa tu nedialo a aj zábavu na takej nóbl akcii, akou tento ples bol, si predstavoval úplne inak. Dokonca aj pozvanie na tanec si predstavoval inak. Keď sa však nad tým zamyslel, na Victoire sa nemal čo hnevať. Veď v podstate nespravila nič, len trošku nevhodne narušila jeho konverzáciu s Clémence a takmer spôsobila veľkú a nepríjemnú scénu. Ale k ničomu takému nedošlo, takže by mal byť pokojný a prestať sa tak mračiť.

Victoire ho tiahla na tanečný parket a popri tom ňou lomcovala neuveriteľná zlosť, ktorej príčina bola aj jej samotnej neznáma. Vedela len, že nechce, aby sa Harry rozprával s tou vílou. Keď ho videla, ako uvoľnene sa smeje, zamrzelo ju, prečo taký nie je aj v jej spoločnosti. Jej len sotva odpovie, aj to takým tónom, akoby ho to obťažovalo. Bol tu predsa s ňou, tak akým právom flirtoval s tou idiotskou vílou barbie?

Takéto a mnohé podobné myšlienky sa jej preháňali hlavou, keď sa uprostred nalešteného tanečného parketu zastavila a obrátila sa tvárou k Harrymu. Oči mu zvláštne žiarili, avšak identifikovať tú emóciu Victoire nedokázala. Bez slova prijala ponúkanú ruku a hneď na to sa už spolu s Harrym vlnili v rytme rýchlej salsy.

Do tanca a pohybov vložila všetku svoju zlosť a ani si neuvedomovala, ako nádherne vyzerala. Voľne upravené vlasy jej lietali vo víre tanca a svetlomodré šaty akoby sa na nej vznášali. Pri každej otočke z nej vyžarovala energia a jej presné pohyby upútali nejeden pár očí. Victoire cítila, ako sa jej búri krv. Do toho tanca vložila všetky svoje emócie. Prechádzal ňou nespútaný oheň, ktorý rytmická hudba a Harryho dotyky ešte umocňovali. Nič okolo nej už neexistovalo. Vnímala len hudbu, dych berúci rytmus, ktorý sa jej prelieval žilami a potom jeho. Lesklé smaragdové oči, ktoré ju prebodávali tak intenzívne, až ju z toho mrazilo. Na čo teraz Harry myslí?

Jeho tvár neprezrádzala vôbec nič, ani len náznak emócie. Nepreniknuteľná maska, ktorú zvykol počas tých rokov používať, bola stále tam a neprenikol ňou ani pohľad ostrý, ako britva. Prečo to všetko robí? Žije takmer v úplnej izolácii a jeho pravú totožnosť poznajú len dvaja ľudia a jeden škriatok. Plní svoje poslanie, pomyslela si Victoire a v mysli sa jej vybavil obraz knihy plnej mien jeho dávnych priateľov a ich potomkov. Ako sa ich tak ľahko dokázal vzdať? A čo Hermiona? Stále ju miloval, to vedela...

Ako plynuli minúty a tempo piesne sa pomaly zjemňovalo, odchádzala aj Victoirina zlosť. Nechala sa zvierať pevnými rukami a viesť pomalými krokmi v rytme hudby. Kde sa Harry naučil takto tancovať? pomyslela si Victoire pri jednej z obzvlášť vydarených otočiek. Teraz sa na nich dívalo ešte viac ľudí, ako predtým. Obdivovali ich súhru a bezchybné kroky. Ich telá k sebe pasovali akoby boli jeden pre druhého stvorení a popritom si od seba udržiavali mierny odstup. Bolo medzi nimi niečo, čo ich k sebe nepustilo.

„Je mi to ľúto,“ tichým hlasom prehovorila asi po pol hodine Victoire a hlavu natočila mierne doľava, vyhýbajúc sa tak Harryho pohľadu.

„Neospravedlňuj sa,“ odpovedal Harry, „nebol som tým najlepším spoločníkom.“

„Nie, nemala som ťa sem ťahať,“ znova začala Victoire, ale Harry ju prerušil.

„Neľutujem, že som sem prišiel.“

Na chvíľu medzi nimi nastalo príjemné ticho, až kým opäť neprehovorila Victoire, „Kde si sa naučil takto tancovať? Musím uznať, že tak dobre som si nezatancovala už celé veky. Matka ma tancovať učila už od malička, nejaká vília prirodzenosť, ale ľudia sú pri tanci väčšinou celý stŕpnutí.“

„Moja matka síce nie je víla, ale tanec k nej neodmysliteľne patrí, ako vraví otec. Keď som ju raz požiadal, aby ma niečo naučila, takmer okamžite som to oľutoval. Spolu so Siriusom ma doslova mučili, než boli ako-tak spokojní. Valčík a waltz mi problémy nikdy nerobili, ale prečo je pre život dôležitá samba a tango, tak to som doteraz nezistil,“ krátko sa usmial Harry a spomínal na prvé roky prežité spolu so svojou rodinou. Od začiatku boli s ním a pomáhali mu dostať sa cez smútok zo straty svojho života, priateľov a lásky. Sprvu to bolo veľmi zvláštne, mať pri sebe celú svoju rodinu, ale ako čas plynul, zvykol si na to a užíval si spoločné chvíle s nimi strávené. Samozrejme ho niekedy tie Siriusove bláznovstvá privádzali do šialenstva, ale bol rád, že po tom, čo toho v živote stratil tak veľa aj niečo získal.

Victoire ho s miernym úsmevom na tvári pozorovala a hádala, na čo asi myslí.

Hľadeli si s Harrym do očí a nechali sa unášať pomalou hudbou, ktorá končila chvejivým nízkym tónom. Victoire sa od Harryho odvrátila a pustila mu ruku. Harry po chvíľke ticha prehovoril, „Prinesiem niečo na pitie.“

Victoire prikývla a sledovala Harryho, ktorý mieril k pultu s nápojmi. Keď spustila zrak z Harryho vzďaľujúcej siluety, zbadala o niekoľko metrov ďalej svoju dávnu priateľku zo školy. Kedysi si boli veľmi blízke, hoci po tom, čo Victoire odišla do Francúzka ich priateľstvo akosi zaniklo. Vlastne ju veľmi zaujímalo, čo tu Katharina robí.

„Ahoj Kath,“ prihovorila sa jej s úsmevom na tvári, keď prišla až k nej.

Katharina sa otočila a neveriacky si Victoire obzerala, „Victoire, si to ty? Och Merlin, vyzeráš úžasne.“

„To aj ty,“ odvetila Victoire a zahľadela sa na svoju priateľku. Naozaj sa veľmi zmenila, už to nebola tá tmavovlasá divoška s modrými pramienkami vo vlasoch, pre ktorú bol život len jedným veľkým dobrodružstvom. Teraz mala čierne vlasy stiahnuté do elegantného uzla na temene hlavy a tmavofialové šaty jej obopínali štíhlu postavu. „Zmenila si sa. Čo sa stalo s tvojimi úžasnými modrými vlasmi?“

„Ale, to mi ani nepripomínaj. Pierre si zo mňa kvôli nim uťahuje doteraz.“

„Pierre?“

„Áno, môj manžel. Pierre Joseph Lafargue , vedúci francúzskych Aurorov. Poznáš ho?“

„Samozrejme, že áno. On je tvoj manžel? No teda, blahoželám,“ usmiala sa Victoire a v mysli sa jej zjavil obrázok vysokého tmavého muža s orieškovými očami, s ktorým už mala tú česť. Bol to veľmi milý človek. Prísny, ale spravodlivý.

„Ďakujem,“ odpovedala s úsmevom Katharina a tentokrát začala vyzvedať ona, „A čo ty? Niekto, koho poznám?“

„Tak to určite nie,“ smiala sa Victoire. „Vlastne nikto, ak mám byť úprimná. Na manželov, priateľov a celkovo nejaký vzťah nemám vôbec čas. Okrem toho, ešte som nestretla nikoho, kto by za to stál,“ uškrnula sa na priateľku, ale v tom si spomenula na žiarivé smaragdové oči. Úškrn z tváre jej zmizol, avšak Katharina si to nevšimla.

„Počula som, že teraz vedieš školu. Páči sa ti to?“

„A vieš, že áno? Sprvu som si myslela, že to bude nudná práca, ale neverila by si, aký rušný život má obyčajná riaditeľka čarodejníckej školy.“

Victoire bola naozaj rada, že Kath stretla. Musela uznať, že dámsku spoločnosť už vážne potrebovala. Tráviť totiž takmer všetok voľný čas s neprístupným Harrym Potterom, ironickým Severusom Snapeom a tým najškriatkovskejším škriatkom zo všetkých jej dávalo riadne zabrať.

Za ten čas Harry kráčal smerom k pultu s nápojmi, kde si pre seba vzal pohár škótskej a pre Victoire nejaký farebný drink. Potom sa otočil, že sa vráti k Victoire, ale keď ju zbadal, ako sa rozpráva s nejakou čarodejnicou a vyzerá, že si rozhovor užíva, rozhodol sa tu trochu porozhliadnuť a nechať ju chvíľu s priateľkou, alebo kto to vlastne bol.

Najprv si to namieril ke vchodu, keď jeho pozornosť upútala Clémence, ktorá sa zhovárala s nejakým mladým čarodejníkom. Nikdy predtým ho nevidel, ale musel uznať, že aj on ako chlap, ho vníma ako nadmieru príťažlivého a pohľadného. Plavé, rovné vlasy mu trčali na všetky strany, ale vôbec to nepripomínalo jeho hniezdo, ktoré mal na hlave on za svojich mladších čias. Naopak, vyzeralo to, akoby bol každý pramienok presne na svojom mieste. Keďže Clémence k nemu bola otočená chrbtom, videl mladíkovi priamo do tváre. Jeho pohľad upútali bledomodré oči, v ktorých sa zreteľne odrážalo svetlo sviečok a Harry mal problém od nich pohľad odtrhnúť. Takmer sa sám prefackal, kto to dopekla je? A prečo vyzerá, že sa s Clémence na niečom vážne dohaduje? Nemal chuť sa k nim priblížiť a počúvať ich rozhovor, pretože nestál o ďalšiu dávku vílej mágie od Clémence. Nakoniec sa rozhodol nevšímať si to – môže mu byť jedno, s kým sa tentokrát Clémence dohaduje – a otočil sa na druhú stranu. Ešte predtým však kútikom oka zazrel, ako sa Clémence na svojho spoločníka spokojne usmiala, niečo mu pošepkala a ukázala na Victoire, ktorá sa ešte stále zhovárala s Katharinou.

Mladík Clémence úsmev opätoval a prikývol. Potom vzal Clémence za ruku a odviedol ju na tanečný parket, ktorý už opäť plnili tancujúce páry. Harry sa rozhodol mať Victoire na očiach – ani trochu sa mu nepáčil ten pohľad, ktorým si Victoire premeral ten človek. S pohárikom škótskej v ruke sa vybral smerom ku Griphookovi, ktorý ešte stále posedával na tom istom mieste, na ktorom ho zazrel predtým. Podišiel až k nemu a chvíľu sa naňho s pobaveným úsmevom díval. Griphook sa totiž neustále mračil na nejakého ďalšieho škriatka, ktorému robila spoločnosť nejaká mladá čarodejnica a neustále sa chichotala.

„Žiarliš?“ pýtal sa Harry Griphooka, ktorý k nemu obrátil zachmúrenú tvár.

„Pch, že žiarlim,“ nevrlo si odfrkol Griphook a znova začal prepaľovať druhého škriatka pohľadom. „Ten idiot akurát robí hanbu nášmu druhu. Takto sa tu promenádovať s nejakou hlúpou čarodejníckou husou.“

„Tak prečo mu niečo nepovieš?“ doberal si ho Harry. Dobre vedel, že toto je brat škriatka, ktorý má vo vedení Gringottbanky jedno z najvyšších miest.

„Sám dobre vieš, kto to je,“ vrčal Griphook, „keby som to skúsil...“

„Ja viem, ja viem,“ smial sa Harry a sadol si vedľa svojho priateľa.

„Čo tu vlastne chceš? Kde máš svoj očarujúci doprovod?“

„Victoire sa zhovára s nejakou čarodejnicou. Netuším kto to je a pravdu povediac je mi to jedno. Nevšimol si si niečo neobvyklé?“ pýtal sa Harry Griphooka, ktorý so znechuteným úškľabkom znovu odvrátil tvár od blondíny, ktorá sa chichotala naozaj nepríjemne škrekľavým hlasom.

„Nie, a to ma znepokojuje,“ odvetil Griphook a upil si z pohára s vínom, ktoré držal v ruke.

„Znepokojuje?“ povytiahol Harry obočie.

„Áno, znepokojuje. Nepýtaj sa ma prečo, proste mám taký nepríjemný pocit, že o chvíľu na nás spadne niečo veľké,“ akoby nič vyhlásil Griphook.

„Dúfam, že ten tvoj nepríjemný pocit ťa klame. Nemám chuť kaziť si pomerne príjemný večer,“ poznamenal Harry a pohľadom zachytil tancujúcu Clémence s tým očarujúcim mladíkom. „Kto je to?“ spýtal sa Griphooka.

„Kto? Myslíš Clémence a Juliena De Sade? Najčistokrvnejšie víly - dvojičky, aké vo Francúzsku žijú. Ich rodičia patria medzi najbohatších a najvplyvnejších investorov zameraných na elixíry.“

„Takže takto vyzerá víla v mužskom prevedení,“ uviedol Harry a Griphook sa zaškľabil. Už bolo Harrymu jasné, prečo od neho tak ťažko odtŕhal pohľad, hoci nahlas by to nikdy nepriznal.

„Fešák, čo?“

Harry jeho otázku prešiel bez odpovede a vyzvedal ďalej, „Odkiaľ to vlastne všetko vieš?“

„Kde si myslíš, že majú uložené všetky svoje peniaze a iné 'cennosti'?“

„Gringottbanka,“ tichým hlasom odpovedal Harry a s prižmúrenými očami pozoroval Clémence, ktorá sa práve smiala na niečom, čo jej Julien zašepkal do ucha.

„Prečo to chceš vlastne vedieť?“ pýtal sa Griphook Harryho, ktorý nesústredene odpovedal, „Pre nič konkrétne. Len z nich nemám dobrý pocit.“

„Tak preto si s ňou vtedy bez okolkov flirtoval?“

„Ja som s ňou neflirtoval, snažila sa ma zviesť pomocou svojej mágie,“ odsekol Harry. Naozaj nechcel viesť diskusiu na túto tému s Griphookom.

„A ty si odolal? Nemožné,“ škeril sa škriatok a znovu odpil zo svojho vína.

„Samozrejme, že som odolal. Bol som schopný vzoprieť sa Voldemortovmu Imperiusu, snáď si nemyslíš, že ma dostane nejaká víla,“ odfrkol si Harry, ale spomenul si na tú fialovú hmlu, ktorá mu postupne obaľovala myseľ. Možno že by nebolo také jednoduché sa spod toho dostať, keby tam nebola Victoire, pomyslel si Harry.

„Rodová mágia víl je oveľa mocnejšia ako obyčajné kliatby zoslané čarodejníkom. Hoci aj Voldemortom,“ vyviedol ho z mylných myšlienok Griphook a Harry mu venoval prekvapený pohľad.

„To som netušil. Potom som rád, že to dopadlo tak, ako to dopadlo,“ uškrnul sa Harry pri spomienke na Victoirin rozzúrený výraz. Komická predstava – Pán Smrti očarovaný vílou.

Potom sa Harry zadíval na miesto, kde ešte pred chvíľou stála Victoire, avšak teraz tam po nej nebolo ani stopy. Okamžite pohľadom vyhľadal vílie dvojičky a dosť ho vytočilo, keď na tanečnom parkete nevidel ani tie. Znepokojene sa rozhliadal po celej sále a snažil sa pohľadom zachytiť Victoire.

„Čo sa deje?“ pýtal sa Griphook, ktorý si zjavne všimol Harryho nepokoj.

„Problémy,“ odvetil, ani sa na škriatka nepozrel.

„To je mi jasné. Ale aké problémy?“

„Stratil som z dohľadu Victoire.“

„A čo? Tá sa o seba dokáže postarať aj sama. Myslím, že to sám dobre vieš.“

„Áno, ale ani Victoire neostane imúnna voči moci víl. Hoci aj ona má v sebe víliu krv, nebude schopná bojovať so silou čistokrvnej víly. Na to má v sebe príliš veľa ľudskej krvi,“ odpovedal Harry a položil prázdny pohár od škótskej na stôl. „Musím ju nájsť.“

„Má to niečo spoločné s dvojčatami De Sade?“

„Dúfam, že nie.“

„To dúfaj, pretože ak sa s nimi niekto zapletie, nezvykne skončiť príliš dobre,“ vyhlásil Griphook a do pohára si dolial ďalšie víno.

„Ako to myslíš?“

„Dvojčatá sú známe tým, že so svojimi obeťami sa nehrajú.“

„Došľaka,“ zaklial Harry a vkročil do davu ľudí, aby našiel Victoire. Naozaj nechcel, aby sa jej niečo stalo a bol si istý, že Clémence na ňu niečo chystá, ako usúdil z jej pohľadu.

***

„Si tu dnes sama?“ pýtala sa Katharina Victoire.

„Nie, sprevádza ma môj priateľ,“ odvetila Victoire a opäť si v mysli vybavila Harryho tvár. „Keď tak nad tým premýšľam, mal priniesť drink, úplne som na to zabudla.“

„Tak čo tu len tak postávaš, bež za tým svojim 'priateľom', nech nečaká ,“ vševediaco sa usmiala Katharina a potom sa obzrela. „Ja už tiež musím ísť. Pierre mi sľúbil, že sa dnes nezdržíme dlho a už som celkom unavená.“

„Samozrejme. Som veľmi rada, že som ťa tu dnes stretla, Kath,“ usmiala sa Victoire na priateľku a objala ju. „Dúfam, že teraz ostaneme v kontakte, rada by som si stretnutie zopakovala.“

„To aj ja. Neboj sa, pošlem ti sovu,“ vrátila objatie Katharina a obrátila sa na odchod. Victoire za ňou ešte chvíľu hľadela s úsmevom na tvári a práve sa chystala nájsť Harryho, keď sa za ňou ozval hlas, z ktorého jej prešli po chrbte zimomriavky.

„Taká krásna dáma a sama?“

Victoire sa otočila a ocitla sa tvárou v tvár neznámemu mužovi so svetlomodrými očami a strapatými blond vlasmi. Práve sa chystala mu niečo odseknúť, keď sa jej pohľad stretol s jeho a ju akoby zasiahol blesk. Nebola schopná sa pohnúť alebo prehovoriť, akoby mala myseľ úplne mimo kontroly. Len tam stála a hľadela naňho.

„Tuším, že nás ešte nikto nepredstavil. Dovoľ mi to napraviť, drahá,“ na mladíkovej tvári zažiaril úsmev, „som Julien De Sade, možno si o mne už počula. A ty musíš byť Victoire Weasleyová.“

Victoirinou sa hlavou prehnala posledná súvislá myšlienka – mám problém. Potom jej už myseľ obaľovala fialová hmla, ktorá jej vôbec nedovoľovala myslieť.

Julien jej posledných pár sekúnd vnútorného boja pobavene sledoval a keď nakoniec zbadal Victoirin sklený pohľad, zlomyseľne sa uškrnul. Vedel, že proti jeho vílej moci nemá ani najmenšiu šancu. Jednu ruku položil Victoire na pás a pritiahol si ju k sebe. „Teraz, moja drahá, nájdeme si nejaké pokojnejšie miesto, kde nás nebude nikto rušiť.“

Victoire sa nebránila. Nechala sa viesť smerom k východu zo sály a neuvedomovala si, v akom nebezpečenstve je. Vlastne si neuvedomovala nič, iba prítomnosť svojho neodolateľného spoločníka.

Keď už boli takmer pri dverách, stalo sa viac vecí naraz. Do Juliena narazil nejaký tanečný pár, ktorý sa pretancoval až von zo sály nevšímajúc si, že práve takmer zrazil k zemi dvoch idúcich ľudí. Julien to takmer neustál a popri tom, ako sa snažil udržať rovnováhu, poľavil vo svojom sústredení na udržanie Victoire pod kontrolou svojej mágie. Victoire sa trochu vyjasnila myseľ a okamžite si uvedomila, že niečo nie je v poriadku. Pohľad jej padol na Juliana. Vedela kto to je – čistokrvná víla. A pravdepodobne ju omámil svojou mocou, keďže si poriadne nespomínala, ako sa sem dostala. Fyzicky naňho zaútočiť nemôže a útok na jeho myseľ tiež nemá zmysel skúšať, keďže víly majú Oklumenciu a s ňou všetky mentálne bariéry už vrodené. Ostávalo jej jediné – nejako zavolať Harryho. Nestihla sa však ani otočiť, už pred ňou stál Julien a netváril sa príliš nadšene.

„Kam si sa vybrala?“ pýtal sa tichým chladným hlasom. „Hádam, by si ma neodmietla.“

Victoire stihla povedať akurát „Choď do pekla, Julien,“ a hneď po tom už mala myseľ opäť obalenú fialovou hmlou.

„To aj pôjdem, drahá Victoire, ale nie dnes,“ uškrnul sa Julien a pevne ju chytil za ruku. Strhol ju k sebe a vliekol ju k dverám, ktoré boli vzdialené len už len zopár metrov. Čarodejníci, ktorí strážili vchod sa na nich ani poriadne nepozreli a tak Julien tiahol Victoire ďalej ku schodom, ktoré viedli hore na obrovský balkón.

***

Harry prehľadal takmer celú sálu, ale Victoire nenašiel. Jeho znepokojenie sa stupňovalo, pretože naozaj nechcel, aby sa jej niečo stalo. Posledný krát sa okolo seba rozhliadol a rozhodol sa, že pôjde hľadať mimo sálu, keď pohľadom zavadil o Clémence, ktorá stála pri jednom z mnohých stolov a veselo sa bavila s nejakými čarodejnicami. Harryho sa zmocnil silný hnev a namieril si to priamo ku Clémence. Hrubo ju schmatol za plece a obrátil k sebe.

Clémence sa na chvíľu zarazila, ale keď videla, kto ju tak pevne zviera, zvodne sa usmiala. „Ach, Regulus. To som rada, že ťa opäť vidím...“

Nič ďalšie povedať nestihla, pretože Harry sa obrátil k čarodejniciam, s ktorými Clémence pred jeho príchodom hovorila, a zasyčal, „Zmiznite!“

Bolo mu jedno, keď sa naňho všetky vydesene pozreli a takmer doslova utiekli.

„Kde je Victoire?“ pýtal sa Harry a prepaľoval Clémence pohľadom.

„Neviem, o čom to hovoríš. Prečo by som mala vedieť, kde je tá...“

„Dobre vieš o čom hovorím. Ak jej tvoj brat skriví čo i len jeden vlas na hlave, tak nech si ma neželá a rovno sa odsťahuje z tejto planéty. Ubezpečujem ťa že ho potom predo mnou neochráni nikto.“

Clémence neodpovedala, no Harry si v jej tvári všimol presne ten výraz, ktorý mala tesne predtým, než sa ho snažila omámiť.

„Skús to a spolu s tvojim bratom poletíš aj ty. Nezahrávaj sa so mnou Clémence. Kde je tvoj brat?“

Clémence vydesil hnev a zúrivosť, ktorá vyžarovala z Harryho očí a tak sa rozhodla nepokúšať svoje šťastie. Vedela, že proti nemu nezmôže nič. Sklopila hlavu a tichým hlasom odpovedala, „Hore na balkóne.“

„Dúfaj, že Victoire bude v poriadku,“ zavrčal Harry a pustil vystrašenú Clémence, ktorá ihneď o krok ustúpila. „A teraz ti radím okamžite odtiaľ odísť a neukazovať sa mi na očiach.“

Clémence prikývla a obrátila sa na odchod. Bolo jej jasné, že nemá zmysel ho neposlúchnuť. Bála sa ale o svojho brata. Vedela, čo Julien s Victoire zamýšľal a preto dúfala, že ešte nie je neskoro. S posledným pohľadom, ktorý venovala Harrymu sa otočila a vybehla von zo sály.

Harry sa za ňou díval, až kým neodišla a potom rýchlo zamieril k schodom na balkón. Cestu mu však zatarasil Griphook.

„Viem, kde je tá tvoja kráska. S Julianom kráčali smerom na balkón, ale obávam sa, že to dievča nebolo pri zmysloch. Julien ju už omámil, tak si švihni.“

„Áno, ja viem. Nech sa ten bastard modlí, že Victoire nič nie je,“ temne zavrčal Harry a vykročil ďalej. Znova ho však zastavil Griphook.

„Na, toto si nasaď, nebude ťa môcť ovplyvniť. Ale skús to stratiť a vlastnoručne ti tvojim mečom odrúbem ruku. Hneď, keď dostaneš svoju krásavicu späť do bezpečia chcem ten prsteň späť, je to jasné?“ podával škriatok Harrymu krásny platinový prsteň so svetlofialovým kameňom zasadeným v prostriedku. Keby nemal tak naponáhlo, možno by sa nad vzhľadom a funkciou prsteňa aj pozastavil. Teraz mu to však bolo jedno.

„Ďakujem ti, priateľ môj, o chvíľu máš svoj poklad späť,“ zvolal Harry a vybehol hore schodmi rovno na balkón. Scéna, ktorá sa mu zjavila pred očami ho vystrašila a zároveň ešte viac rozzúrila. Victoire sa chrbtom opierala o kamenné zábradlie balkóna a Julien sa nad ňou nakláňal. Jednu ruku mal položenú na jej chrbte a druhú zapletenú vo Victoiriných svetlých vlasoch. Hlavu jej vyvrátil dozadu a perami sa jej takmer dotýkal odhaleného krku.

V Harrym akoby niečo vybuchlo a v okamihu mal v ruke prútik. Jednoduchým mávnutím odhodil Juliana k stene a trochu ho uspokojil zvuk prasknutia, keď jeho ruka narazila o kamenný múr. Victoire sa zatiaľ zosunula pozdĺž zábradlia dolu na podlahu a spamätávala sa z omámenia, ktoré po Julianovej strate sústredenia opäť zoslablo. Rozhliadla sa okolo a zbadala Harryho, ktorý prútikom mieril na Juliana a tváril sa pri tom ako Boh pomsty. No, Julian to dnes bude mať ťažké, pomyslela si Victoire a škodoradostne sa uškrnula. Upravila si šaty a postavila sa vedľa Harryho. Ten ju pohľadom rýchlo skontroloval a keď usúdil, že je v poriadku, prikývol.

„Čo si to dovoľuješ? Kto si, že sa opovažuješ zaútočiť na mňa, najstaršieho syna Francoisa a Isabelly De Sade?“ naštvane vyprskol Julien a zviechal sa zo zeme. Jedna ruka mu len visela pozdĺž tela, ale inak sa nezdalo, že by ho tá zlomenina nejako zvlášť bolela.

„Radím ti, radšej mlč, pokiaľ nechceš vymiesť celú tanečnú sálu svojim urodzeným zjavom. Teraz ma dobre počúvaj… Už nikdy sa nedotkneš žiadneho čarodejníka, mukla, alebo čarovného tvora so zlými úmyslami.“

„A ako mi v tom chceš zabrániť?“ povýšenecky sa zatváril Julien a hrdinsky vykročil smerom k Harrymu, zjavne si mysliac, že pôsobí zastrašujúco.

„Ja ti v tom brániť nebudem. Skús to však spraviť a bez milosti ťa zabijem. Ver mi, nebudeš mojou prvou obeťou,“ pokojne odvetil Harry, avšak z jeho hlasu sálal chlad a zúrivosť. Julien sa na chvíľu akoby zasekol, ale potom ďalej pokračoval.

„Nebojím sa ťa. Čo už by mi len mohol spraviť taký niktoš, ako ty?“ Po tomto vyhlásení Harryho zasiahol prúd jeho vílej mágie, avšak nezatemnil mu myseľ. Len cítil, ako okolo neho krúži.

„Ale, ale,“ chladne sa usmial Harry, keď si všimol ako Julien náhle zbledol. Neuniklo mu, že na Harryho jeho čary nepôsobia. „Už nie sme takí hrdinovia, keď sa nemôžeme spoľahnúť na svoju moc, čo? Ako víla si bez šance a pochybujem, že v duely pre mňa budeš nejakým protivníkom,“ uškrnul sa Harry a mladík pred ním sa s očami plnými strachu zadíval na jeho prútik. Ako čarodejník totiž za veľa nestál, vždy keď potreboval nikoho k niečomu donútiť, stačila mu jeho prirodzená mágia víl. Na učenie sa kúzel a hlúpe mávanie prútikom nemal nikdy trpezlivosť. „Dávam ti na výber – okamžite sa zbalíš a už nikdy nevkročíš na pôdu Francúzska a Veľkej Británie. A keď niekedy zistím – a ja to zistím – že si niekomu ublížil, tak ťa neochráni už ani Merlin. Druhá možnosť je súboj, ktorý mimochodom nemáš šancu vyhrať. Tak čo, vybral si si?“

Harry s povytiahnutým obočím čakal na odpoveď a s chladným uspokojením sledoval Juliena, ktorému sa na tvári vystriedala celá škála emócií. Zazrel hnev, neústupnosť, vzdor, strach a hanbu. Potom začal Harry teatrálne poklopkávať nohou.

„Odchádzam,“ zlostne zasyčal Julien a venoval Harrymu posledný pohľad plný nenávisti. So zavlnením plášťa sa otočil a odkráčal preč. Harry sa díval, až kým mu úplne nezmizol z dohľadu a po chvíli cítil, že sa z ministerstva odmiestnil.

„Myslíš, že naozaj odíde?“ tichým hlasom prehovorila Victoire, ktorá doteraz mlčala.

„To neviem, ale ako som povedal, uistím sa, že už nikomu neublíži,“ odpovedal Harry a pozrel sa na Victoire. Bola akási tichá a tvár mala prázdnu. Vzal ju za ruku a viedol preč z balkóna.

„Ako to, že na teba nepôsobila Julianova vília sila? Určite som cítila, že sa ju na teba snažil použiť, ale neovplyvnil ťa. Prečo?“

„Za to musím poďakovať Griphookovi. Opäť mi raz zachránil život,“ odpovedal Harry a keď sa Victoire zatvárila značne nechápavo, pokračoval, „Tesne pred tým, než som prišiel na balkón mi dal Griphook tento prsteň. Vedel, kam idem a s kým budem mať tú česť, preto mi ho požičal. Musí ma mať naozaj rád, aj keby to nikdy nepriznal,“ usmial sa Harry a ukázal Victoire prsteň. Ani ona nikdy predtým nepočula, že niečo také existuje.

„Chceš sa vrátiť do sály, alebo ísť domov?“ spýtal sa po chvíli Harry.

„Je mi fajn, vráťme sa do sály. Ešte stále som nedostala svoj drink,“ usmiala sa naňho a Harry bol rád, že je naozaj v poriadku. Možno bola trochu otrasená, ale nič vážne sa jej v podstate nestalo. Šťastie pre Juliena, pomyslel si Harry.

Vzal ju k pultu, kde objednal dva drinky. Jeden podal Victoire a druhý chytil do ruky on sám. Prípitok prebehol bez slov, ktoré neboli potrebné. Stačil im len vzájomný pohľad do očí. V tichosti upíjali zo svojich nápojov, až dokým sa Victoire neospravedlnila, že potrebuje na chvíľu odísť. „Budem v poriadku. O pár minút som späť,“ ubezpečila ho, keď sa na ňu díval nedôverčivým pohľadom. „Julien aj Clémence sú preč, nič sa mi nestane.“

Harry prikývol a nechal ju ísť. Rozhliadol sa po sále a hľadal Griphooka. Ten znova sedel pri tom stole, ako predtým a popíjal víno. On sa nikdy nezmení, pousmial sa Harry a vybral sa k nemu.

„Vraciam ti ten prsteň, Griphook,“ oslovil škriatka Harry a stiahol si z prsta drahý šperk.

„Nezvykaj si na to, že ťa budem stále zachraňovať,“ odsekol Griphook a vzal si prsteň späť, pričom si ho nezabudol poriadne skontrolovať.

„Samozrejme,“ zasmial sa Harry. „Ďakujem.“

Škriatok len pokýval hlavou a ďalej sa venoval poháru s vínom. Zjavne nemal chuť s ním konverzovať. Harry si povzdychol a vrátil sa k pultu, kde ho už čakala Victoire.

Zozadu sa k nej priblížil a keď sa k nemu obrátila, prehovoril: „Smiem prosiť o tanec?“ spýtal sa jej Harry a galantne jej ponúkol rameno, ktorého sa Victoire s úsmevom chytila. Kráčali priamo doprostred tanečného parketu a zapojili sa k mnohým ďalším párom, ktoré sa parkete kývali v rytme hudby. Hudba bola teraz pomalá a pokojná. Victoire držala Harryho okolo krku a dívala sa niekam za jeho rameno.

Myslela na to, čo sa tu dnes stalo. Ako ľahko ju Julien dostal do svojej moci a ona sa nemohla brániť. Nikdy by nečakala, že ostane bezmocne vydaná napospas nejakému čarodejníkovi. Hoci Julien vlastne ani nebol čarodejník...Víla, o to viac jej to prišlo nepredstaviteľné. Ona sama má v sebe víliu krv, avšak proti čistokrvnej víle to nič neznamená.

A potom prišiel Harry, opäť ju zachránil. Kto vie, ako by skončila, keby tam neprišiel...

„Ďakujem, Harry,“ zašepkala Victoire tak, aby to nikto okrem Harryho nezachytil. Oprela si hlavu o jeho plece a nechala sa unášať na vlnách tichých tónov. Harry si Victoire pritiahol bližšie k sebe a ponoril sa do vlastných myšlienok. Dnes sa o ňu naozaj bál. Nechcel, aby sa jej niečo stalo a keď ju zbadal na balkóne, ako sa nad ňou skláňal ten bastard, mal chuť ho namieste zabiť.

Ale všetko dopadlo dobre, takže mohol byť rád a užívať si tanec s Victoire. Áno, skutočne si to užíval. Blízkosť jej tela, letmý dotyk rúk okolo jeho krku a intenzívny pohľad jej nádherných očí.

Takto ponorený každý do svojich myšlienok prestali vnímať čas a dianie okolo seba. Vnímali len vzájomnú blízkosť  a prítomnosť toho druhého. Obaja pre seba niečo znamenali, hoci im trvalo riadne dlho si to priznať. Neprístupný a v podstate neexistujúci Harry Potter a Pán Smrti v jednej osobe, ktorý k sebe nepustí takmer nikoho, s neustálym pocitom náklonnosti a možno aj lásky k svojej dávnej priateľke Hermione Grangerovej, teraz už však Weasleyovej.

A na druhej strane Victoire Weasleyová, riaditeľka francúzskej čarodejníckej školy, temperamentná a tvrdohlavá dcéra čiastočnej víly a známeho kliatborušiteľa.

Na tom však nezáležalo. Nie teraz.

Victoire zodvihla hlavu a intenzita jej pohľadu Harrymu zatemňovala zmysly. Samozrejme to nebolo ako vtedy, keď naňho Clémence použila víliu mágiu. Proste ho len dostala úprimnosť toho pohľadu.

On jej pohľad opätoval a po chvíli zistil, že má neuveriteľnú chuť ju pobozkať a ochutnať tie krásne vykrojené pery. Sklonil hlavu a pomaličky približoval svoju tvár k tej jej. Všimol si, že Victoire zatvorila oči. Už ich delilo len pár milimetrov.

Ozval se zvuk od přemístění a jeho smysly vytušili letící kletby. Zavřel oči, rychle si z pouzdra nechal vyjet hůlku a přemístil je oba pryč. Vzpomněl si na pánské záchody, které viděl hned vedle tohoto sálu, a docvaklo mu, že to bude to nejlepší místo, aspoň na ten malý okamžik. Snad nikdo v tom hromadném zmatku, který nastal, si nevšimne, že tam není a nebude. Jeho první slova po přemístění, které chtěl vyslovit, přerušil výbuch za zdí, odstoupil od Victoire na jeden krok a sledoval, jak si rychle vytahuje hůlku. Sám s tou svojí změnil svůj vzhled a teď před ní stál ten lovec, ten Harry Potter, kterým byl. Do jedné ruky vytáhl meč a v druhé ruce stále držel hůlku a nemínil ji ani pustit.

„Parchanti, nemohli počkat pár sekund,“ ozval se naštvaně a v rychlosti, aby se neřeklo, ji dal letmý polibek na čelo, „Fawkesi přemísti nás do víru dění a s noblesou,“ řekl poté, co tlesknul a fénix se zde objevil. Opět je sebral mocný oheň, mocnější než všechny ostatní. Jeho objevení uprostřed bálu znamenalo mnohé. Všichni bojující se zastavili a utíkající splašeně běželi dál, rychlostí, kterou člověk dokáže vyvinout snad jen při hrozbě blízké smrti.

„Čekali jsme, kdy se tu objevíš, ale pozdě, máme tady pojistku,“ ozval se jeden ze zakuklenců a držel hůlku u krku Ministra kouzel Francie. Ministr měl v tuhle chvíli nevýhodu, byl o dost menší a tak nemohl dělat skoro nic.

„Čekali jste mě? Zvláštní,“ pověděl. Chtěl získat pro ostatní více času, bylo to padesát zakuklenců proti tak třiceti bystrozorům a to, co je blokovalo od silného protiútoku, bylo to, že drží jak Ministra kouzel tak mají v moci i některé další osoby, povětšinou civilisty, ale mocné civilisty, „těší mě, že i u takových idiotů je známá má schopnost, ze všeho se dostat.“

„Dneska tu ale zhebneš, stejně jako tady pan trpaslík,“ zasmál se muž v masce a mnohem ostřeji zabodl hůlku do krku nejdůležitější osoby tohoto bálu.

„Vidíš do budoucnosti?“ zeptal se výsměšně, „protože to, co vidím já, je to, že zemřeš dřív, než si to uvědomíš,“ pokračoval a jak řekl, tak se stalo. Když povídal tuhle větu, viděl, jak jeho upíří spojenec s rychlostí, které se nedalo ani v tomhle světě vyrovnat, přesunul za záda zakuklence a využil malé výšky ministra a setnul tomuto chlubilovi celou hlavu a pak jak to tyhle mistři mečů dělali, seknul mečem, aby kapky krve zmočili podlahu sálu. V tu chvíli začalo vše nanovo. Věděl, že ministr je teď v bezpečí a tak okamžitě začal útočit a nebyl jediný. K bystrozorům, kteří se spíše starali o obranu civilistů než o útok, se přidalo těch pár upírů, Griphook i se svým nadřízeným a i pár obyčejných kouzelníků, mezi kterými poznal Billa i Fleur. Nestaral se moc o bezpečí ostatních, útočil povětšinou smrtícími kletbami a jediné na co soustředil své smysly, bylo to, aby mu do zad neskočil jeden z těch pěti vlkodlaků, kteří se přidali na špatnou stranu. Nepodceňoval své protivníky a tak vždy uhýbal jako profesionál nebo stavěl nejpevnější štíty. Neměl v plánu tu dneska umírat a proto se k tomuto boji tak stavěl. Bylo tu přespříliš kouzel, které byli proti němu stavěné, a to on neměl rád.

Věděl, že v tuto chvíli je tu nejzkušenější čaroděj a tak se nebál používat to, co mohl. Zasahoval skupinky plošnými kouzly, jako byli řetězové blesky a podobné.

„Destructo!“ zakřičel a zamířil na fontánu s vínem, která vybuchla, a kamenné kousky začali trefovat zakuklence za ní, možná trefil i někoho z nevinných, ale nad tím nechtěl teď přemýšlet. Najednou ale cítil něco velkého za sebou a tak si za okamžik menší než samotné mrknutí oka nechal zajet svou hůlku do pouzdra na zápěstí a otočil se teprve tehdy, když v ruce držel vrhací dýku, kterou okamžitě poslal vlkodlakovi do obličeje. Vlkodlak byl daleko, takže dokázal tenhle postup s dýkou ještě jednou opakovat, ale pak už jen sebral do obou rukou meč, protože druhý by už nestihl vytáhnout a rozběhl se taktéž proti vlkodlakovi nebo spíše udělal také ty dva kroky, které je dělili od střetu. Vyhnul se ohromné tlapě a řevu raněného zvířete a se skrčením sekl nejostřejší skřetí čepelí do nohy, kterou odsekl a vlkodlak tak padl na zem, díky nulové stabilitě. Otočil se zrychleně a teď když už měl čas, vytáhl i druhý meč a s výskokem přistál na vlkodlakovi, kterému tím vyrazil dech a obě čepele zapíchnul, jednu přímo do chřtánu a druhou do míst, kde tušil srdce. V tu chvíli se na něj sesypalo zase několik kouzel a tak s úskokem, kdy musel nechat meče zapíchnuté v ubohém monstru, dopadl kousek vedle a vytáhl si kuši, protože ještě tu dělalo paseku několik vlkodlaků. V duchu poděkoval Griphookovi a Victoirii, že si společně vzali na starost všechny zakuklence, kteří na něj mířili a on tak mohl rychle vložit stříbrnou šipku a zamířit na vlkodlaka, který právě běžel na skupinku kouzelníků, mezi kterými snad spatřil i muže s rezavými vlasy, ale než vlkodlak mohl skočit na první osobu, celá skupinka zmizela v rudém ohni. Jeho nařízení a plány respektoval Fawkes jako nikdo jiný, lidé teď byli v bezpečí a on mohl nic nechápajícího vlkodlaka střelit do hlavy. Neminul.

Přesunul další šipku do samostřílu a chtěl zamířit na dalšího vlkodlaka, který právě cupoval svou již asi mrtvou oběť, ale ucítil nepřítele za svými zády, ale když se otočil, uviděl jen zakuklence s dvěma meči v sobě a za ním stojícího šklebícího se Nikolaje. S úsměvem obrátil svůj zrak zpět na vlkodlaka a ukončil vlkodlakovi jeho stravování a také jeho život.

Další vlkodlaky už na bojišti nenašel, bystrozoři a upíři zbytek dodělali, za což byl rád a tak mohl samostříl pustit kousek od svých mečů a vytáhnout hůlku.

„Confringo,“ chtěl odstřelit dalšího zakuklence, ale ten v pohodě kletbu odvrátil, „Avada kedavra,“ nevzdal své snažení, protože věděl, že tuhle kletbu jen tak nezruší a měl pravdu, jeho protivník musel uskočit a dopadl na zem, kde už ho obmotali nějaké kořeny a zlomili mu vaz. Měl rád tyhle vílí kouzla a zvlášť když se kombinovali s těmi jeho a neměl je proti sobě.

Když se podíval kolem na stojící nebubáky, tedy ty, co v tuhle chvíli byli s ním, poznal, že tu stojí už jen málo lidí. Ztráty byli veliké nebo jen všichni zbaběle utekli, jelikož tu nebyl ministr ani nikdo z těch byrokratů, tak ani bystrozoři tu nebyli ve velkém počtu, takže tu bojovali jen lidé, se kterými měl sepsanou smlouvu anebo ti, co se nebáli, ale nebyla jich více jak desítka.

Nepřestával dorážet na protivníky, protože už jich bylo málo a jediný obávaný tu byl jen Lestrange a ten jeho pohledu stále unikal nebo mohl být i mrtvý, to nevěděl, ale v tu setinu, kterou měl klid, se rozhlídl po jeho přátelích, Griphooka našel odhazující dalšího ze zakuklenců pryč a Victoirii našel bojující v duelu jeden proti jednomu. Ale když viděl, jak na ní letí zelený paprsek, vynechalo mu srdce jeden úder a k normálnímu režimu se navrátilo teprve tehdy, když se mu ladně uhnula. Chtěl se otočit někam jinam, ale najednou za sebou ucítil rychlý pohyb, a když se otočil, uviděl svého upířího spojence sekajícího někam do prázdna a ostří meče odrazilo paprsek, který mu šel do zad. To ho rozzuřilo, že namířili hůlkou podél zad upíra a kletbou, která se nepromíjí, ukončil život tohoto hajzla. Nikdy ve svém životě neviděl něco tak skvělého, jako odražení paprsku ostřím mečem a tak lehce kývnul hlavou směrem k upírovi a zaměřil se na další boj. Poděkuje mu potom.

Viděl padat tělo člověka a tak s mrknutím oka zabil jeho protivníka, sice jeho spojenci v tomto boji už to nepomůže, ale ten boj bylo důležité vyhrát a jedno jak, a když ten muž s maskou zemřel, zmizeli i všichni ostatní přeživší. Byl konec, docvaklo mu rychle a tak aniž by se díval na něco jiného, zamířil za Victoirií, protože to pro něj bylo důležité a podstatné. Možná spěchal až příliš rychle, možná že jenom tímhle dokazoval všem to, co si sám nedokázal přiznat. To jak je pro něj sakra důležitá.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se, jen co ji chytil za ramena a otočil si ji k sobě, odpovědí mu bylo jenom letmé kývnutí a tak si ji rychle přimáčkl do objetí a byl rád za to, že se jí nic nestalo.

„Zvláštní vidět zrovna tebe starat se o někoho jiného,“ pověděl upíří stařešina, který si utíral meč o svůj plášť, „a ještě zvláštnější je bojovat po tvém boku.“

„Co jsem řekl, to jsem splnil, jestliže lidé budou bojovat proti upírům, budu na straně upírů,“ pověděl klidně, protože nemusel řešit nic jiného, když to důležité měl právě blízko u sebe.

„Stejně jsem tomu nevěřil,“ podotkl upír a podíval se po všech, což také zopakoval, bylo tu jen málo lidí stojících na vlastních nohách, spíše tu bylo mnoho vzlykání a zvuků plných utrpení.

„Jdu najít mámu a tátu,“ pověděla přiškrceně Victoire a on ji teda lehce neochotně pustil.

„Jsou v bezpečí, Fawkes je odvedl pryč,“ odpověděl ji.

„Díky bohu,“ oddychla si, „jdu teda pomoct zraněním,“ dodala a odběhla k dvěma bystrozorům, kteří léčili nějakého zraněného nebo spíše se o to snažili. Nikdo z nich nebyl lékouzelník, to bylo více než dobře poznat.

„Fawkesi,“ řekl a tlesknul, přičemž se mu fénix objevil na ramenu, „odveď prosím tě všechny zraněného do nemocnice,“ dodal a tak jak to dělali ostatní, i Fawkes začal pomáhat s přemisťováním, akorát s jinou rychlostí. Byl rád, že fénixové nemají omezení na váhu a na počet lidí, mohl prostě přemístit skoro cokoliv skoro kamkoliv.

„Díky tam za tu pomoc,“ řekl, když se přidal k oběma skřetům v hromadění mrtvol na jednu kopici. To byla práce, která mu ukazovala to, jaký život vlastně vede, dělal to nerad, ale zároveň mu to vždy urovnalo myšlenky, když viděl, o kolik hajzlů přišla tahle země a o co je tenhle svět lepší místo.

„Co jsi čekal?“ dostalo se mu odpovědi a chvilku musel přemýšlet, co vlastně říkal, zamyslel se,  zase. Poslední dobou se mu to stávalo často a věděl, co je toho příčinou.

„Nic, to je právě ono.“

„Znělo to jako, že si spíše očekával, že skočím do kletby, směřované k té tvé milované Weasleyové a zemřu na kouzlo, které měla dostat ona,“ řekl kousavě upír.

„Kdyby se tohle stalo, tak by to změnilo celou historii upírské arogance, takže tomu jsem opravdu nevěřil,“ odpověděl stejným stylem, „kde je Nikolaj?“ tuhle otázku už položil s jiným respektem.

„Mrtvý,“ nic víc v té odpovědi nebylo, jen tohle slovo, které říkalo vše a možná ještě více.

„Mrzí mě to,“ pověděl popravdě a ta zpráva ho tak vykolejila, že zapomněl na chvíli i kouzlit a tělo jednoho zakuklence spadlo z několika centimetrů zpět na zem.

„Zemřel jako někdo, kdo bojoval za to, že upíři nebudou bráni jako největší zrůdy,“ řekl s jakousi úctou upír a to už bylo co říct, brát jako přítele svého sluhu se v těchto rodech moc nenosilo.

„A ostatní? Ty, s kterými si popíjel?“ pokračoval v otázkách, chtěl tohle vědět dřív, než to uvidí na vlastní oči, přece jenom člověk radši informace slyší, než je vidí.

„Utekli, jejich štěstí,“ odtušil upíří stařešina.

„Budete tam kecat nebo nám i pomůžete?“ ozval se Griphook naštvaně a tak se pustil znovu do práce, dokonce i Baron se přidal a tak, když se za několik minut sem přemístil vedoucí bystrozorů s ministrem a početnou skupinou bystrozorů, která by snad zastavila i Voldemorta, bylo vše hotové. Musel se hodně držet, když viděl tolik schopných kouzelníků, kteří jim nepřišli na pomoc, i když mohli. Kdyby tak udělali, mohli by být ztráty menší. Dokonce se o ně nikdo ani nezajímal a vydali se k mrtvým, tedy k těm, kteří zemřeli za správnou věc a ne k té kopě, kterou oni nahromadili. Bylo mu to v tuhle chvíli jedno, zamířil rovnou k Victoirii, kterou našel klečet u jednoho z těl a tak si klekl za ni a položil ji ruku na rameno.

„Je mi líto, tvé babičky,“ pověděl šeptem. Poznal polovílu, kterou jednou či dvakrát viděl u Fleur doma, a která mu nejspíše v tomhle boji pomohla s tím zakuklencem. Apolline Delacour byla i v jejím věku překrásná dáma, která i když nemusela, vždy bojovala na straně svých dcer a pomáhala tak, jak bylo potřeba. Vzpomínal si na jedno rodinné setkání, kdy viděl všechny Weasleyovi a teď když se soustředil jen na to, aby v té vzpomínce viděl Victoirii, tak si vzpomínal, jak tahle dáma jí vyprávěla nějakou pohádku. Jenže to bylo před nějakými patnácti lety a teď tahle dáma zemřela v boji, který nebyl ani pro ni nikterak důležitý a ta malá holčička, kterou kdysi Victoire byla tu pláče a on je ten, kdo ji musí utěšit.

Viděl, jak si utírá slzy a pak ho pevně objala. Nebránil se ani náhodou a hladil ji tiše po vlasech a nechal ji vyplakat, to bylo to jediné, co mohl udělat. Aspoň k něčemu byl ten oblek dobrý, sloužil jako takový ohromný kapesník. Přidával nějaká milá a příjemná slova, která možná nedávala ani smysl, ale věděl, že jí to pomůže, neměl mnoho kontaktu s lidmi, ale kolikrát musel utěšovat malé děti, když jim v boji zemřeli rodiče, takže nějaké zkušenosti s tím měl.

„Omlouvám se, že vás ruším,“ ozvalo se za nimi a on jen otočil hlavu, i kdyby za ním stál samotný Merlin, teď jeho práce byla jiná. Ale jelikož se od něj malinko Victoirie vzdálila, mohl se otočit celý a nepřekvapilo ho ani moc, když před ním stál samotný ministr kouzel a vedoucí bystrozorů.

„Přejete si?“ zeptal se nevlídně, „mrtvoly jsou támhle na té straně, zranění ve vaší kouzelnické nemocnici, jestliže přežil někdo z té jejich party, tak jej někdo z nás dorazil, takže na výpověď nikoho asi nedostanete.“

„Chtěl jsem vám jen za celé ministerstvo poděkovat,“ usmál se ministr a jemu ten úsměv lezl krkem, na hlas by to ale nepřiznal.

„Poděkování,“ odfrkl si, „místo poděkování bych radši přijal pomoc v tomto boji, nebudu se ptát, kde byli všichni ti světoznámí bystrozoři, nebudu se radši ptát, kde byla ta ochranka, která to tu měla chránit. Nebudu, protože bych se nejspíše nedozvěděl nic. Jestli se příště budete spoléhat jen na mě, tak dopadnete zle. V tuhle chvíli jsme měli společného nepřítele, a i když jsem neměl pozvánku, tak jsem přišel vás tu zachránit, pokud příště nebudete se mnou, budete proti mně.“

„Vyhrožujete nám?“ nedokázal mlčet velitel bystrozorů.

„Co bych z toho měl,“ odmávl tu odpověď jak otravný hmyz, „jen říkám, že příliš mnoho lidí spoléhá v mou laskavost a příliš mnoho lidí tak končí na titulní straně novin, protože jsem tam nepřišel a té straně se říká ‚černá kronika‘.“

Viděl, jak chce ministr něco říct, ale nenechal ho domluvit.

„Svůj dluh si jednou přijdu vzít a nebude to nikterak za dlouho, čekejte mě,“ odpověděl a minul oba kouzelníky. Zamířil rovnou ke svým mečům a kuši a vše si dal na svá místa, očistí je potom, teď nebyla vhodná chvíle.

„My se nejspíše ještě uvidíme,“ řekl upíří stařešina a on když měl ruce volné, natáhl k němu ruku, která byla stisknuta.

„Nejspíše ano,“ odsouhlasil to.

„V tom případě na shledanou,“ odtušil upír a přehodil přes sebe plášť a zmizel. Byl to velmi efektivní způsob odchodu, ale na něj to nemělo.

„Mistře Griphooku!“ zakřičel na svého skřetího kamaráda, který právě zkoumal zlaté hodiny na jednom mrtvém a náhodou se ty hodinky zakutálely do Griphookovi kapsy, když se na něj otočil. Byl rád, že některé věci se nemění, „Sbohem,“ řekl tak, aby to znělo tak, jak se oni bavili na veřejnosti, ve skutečnosti to znamenalo, že ho co nejdřív bude chtít vidět.

Pak si jen zavolal na rozbité kašně sedícího fénixe a pošeptal mu, kde je jeho cíl a že s ním má vzít i Victoirii, kterou právě zpovídal ministr a také tělo její babičky, pak už je pohltil jen oheň.

Objevili se na místě, kde byl příjem pacientů, a když se k nim rozběhl lékouzelník, pokýval nesouhlasně hlavou, aby dokázal, že tomuto tělu nepomůže už nic. Vzal na sebe tu povinnost, zakrýt tělo bílou plachtou a pomocí kouzel ho položit na nosítka, tak jak to dělal několikrát, když bojovat zde na francouzském území.

„Victoire?“ zašeptal a přivinul ji znova do náruče, „nechám tě tu s rodiči, až budeš mít sílu, přijď za mnou, dobrá?“ zeptal se stále potichu.

„Prosím, nenechávej mě tu, nemohla bych i s rodiči být u tebe, prosím,“ prosila a bylo vidět, že je z toho všeho úplně zničená.

„Jistě, že ano, pokud ti to pomůže,“ pověděl jemně, chytl ji za ruku a snažil se ji jakýmkoliv způsobem dodat sílu. Pak jen potichu došli až k pokoji, kde byli všichni, kteří neměli žádné zranění, ale byli přeneseni v nějakém ohni, jak mu to vysvětlila jedna mladá lékouzelnice.

Vstoupil do místnosti a radši pro jistotu pustil Victoirinu ruku, aby to vypadalo tak, že ji ani pořádně nezná, pořád tu teď byl za tu legendu a ne za Reguluse, jeho třetí já.

Všechny pohledy na něj okamžitě spočinuly, ale toho si nevnímal a nechal Victoire vběhnout do vřelého náručí mámy a táty.

„Jak to tam dopadlo?“ zeptal se jeden z lehce zraněných.

„Mnoho zraněných a mnoho mrtvých,“ pověděl s povzdechem, „ale nepřátelé jsme zahnali pryč a nyní už je to tam podstatně lépe chráněno.“

„Děkuji, za to že jste tam byl,“ dostalo se mu odpovědi a více lidí na to pokývalo hlavou v souhlase.

„Děkujte vaší odvaze, že jste bojovali, děkujte sami sobě, já tam byl jen jenom jako posila.“

„Posila co změnila průběh boje a ochránila nás všechny tady,“ hádal se s ním tento zraněný člověk.

„Ochránil vás fénix, jak jsem viděl já.“

„A jistě bude náhoda, že patří vám,“ uslyšel sarkasmus a tak se tomu pod kápí usmál, „jsou o vás takové legendy a teprve teď vidím, že to vše byla pravda…“

„Jen to prosím vás ne. Kdyby vše, co se o mě nakecá, byla pravda, tak bych byl Merlin a Alberick zároveň,“ pověděl vesele, „hlavně se uzdravte, to jsem vám přišel říct,“ řekl a vlastně i trochu zalhal a podíval se na Victoirii a ukázal hlavou na dveře, za kterými rychle zmizel. Opřel se tam o zeď a nechal si na rameno zavolat fénixe.

„Díky příteli,“ pověděl mu a pohladil ho po rudém peří, odpovědí mu byl jen nádherný zpěv, kterého se snad nikdy nenabaží, „ale nemysli si, že kvůli tobě zapomenu, jak si se radši nechal hladit od té naší nádhery, než ode mě,“ pověděl na oko vyčítavě a odpovědí mu byl jen znovu zpěv. Možná, že kdyby tomu rozuměl, dozvěděl by se něco, co by radši ani vědět nechtěl.

Nevnímal ani to, jak na něj procházející lékouzelníci koukají, nějak ho to netrápilo, kdyby měl počítat každý moment, kdy na něj někdo zíral nebo na jeho fénixe, tak by zjistil, že do tolika ani počítat neumí.

Pak když spatřil vycházející trojici z pokoje, pokýval jen lehce hlavou na pozdrav, aby nějak nelimitoval Fawkese na jeho ramenu. „Dovolte mi vás doprovodit,“ řekl s úsměvem, který nemohl být viděn.

„Nemějte strach,“ pověděla Victoire a přijala jeho nataženou ruku, nechtěl tu čekat na něco, co nastane nebo naopak nenastane a tak lehce naklonil hlavu a Fawkes pochopil a jako už dneska poněkolikáté je sebral oheň.

 

Objevili se v největším pokoji jeho sídla, kde pro jistotu byli permanentně zatažené závěsy, aby nebylo vidět ven. Když Fawkes odletěl na bidýlko, mohl udělat tak dva či tři kroky, aby je svou přítomností neznervózňoval.

„Kde je ten tvůj partner Regulus?“ poprvé se na něco zeptala Fleur, bylo vidět, že je zmatená, ale své dceři věřila a asi proto nedělala žádné scény nebo něco podobného.

Rozhodl se odpovědět sám, aby to mohl vysvětlit po svém. „Mrtvý,“ řekl klidně, „a jeho obraz visí támhle,“ ukázal na stěnu, kde se přesně podle jeho potřeby ukázal nehybný obraz Reguluse Blacka, „že Regulusi,“ pousmál se na člověka, kterého nemohl poznat a tak ani nemohl si ho přivolat pomocí prstenu, ale své díky mu několikrát vzkazoval.

„Regulus Black? Ale on říkal…“ nechápal Bill.

„On toho nakecá, to máme dost podobné,“ odpověděl a otočil se, „Victoire, ubytuj tu někde své rodiče, nebudu vás rušit,“ pověděl a pokračoval dál do své pracovny. Věděl, že teď budou mít otázky, na kterém jim dá odpovědi pouze on a tak to přesně chtěl, aby Fleur i Bill toužili po informacích, kdyby jim je nutil sám, nebylo by to ono a jelikož se nemohou sami ven přemístit, budou chtít věci vědět, na to je znal moc dobře.

Zamířil rovnou do své pracovny, kde si cestou nalil whisky a sundal všechny zbraně kromě hůlky, nemohl kápi sundat, ale stejně se cítil volněji, když mohl ze sebe shodit tu bojovou náladu a připravenost. Sedl si ke své knize a k Apolline byl donucen napsat ‚KIA‘ na ostatní informace si bude muset počkat.

Nedopil ani jednu sklenku, když na dveře zaklepala Victoire a vypadala strašně unaveně.

„Možná by sis měla jít lehnout, protože ráno je moudřejší večera a dneska to byl dlouhý den,“ pověděl jako první.

„A ty tu budeš pracovat že?“ zeptala se.

„To je to, co dělám,“ odsouhlasil.

„Dovol mi ti pomoci, teď i zítra, pozítří i za měsíc, prostě na pořád,“ poprosila a přistoupila k němu.

„Chtěl jsem ti dát lektvar zapomnění, pamatuješ? Ne tě přijmout do svých řad,“ pověděl bez nějakých emocí, v tuhle chvíli by jen odkláněli od tématu.

„To se za tenhle večer nic nezměnilo?“ zeptala se zmateně a smutně zároveň.

„Ne…“ řekl, a když viděl skoro, až slzy na její tváři pokračoval, „změnilo se toho až příliš mnoho a toho se právě děsím.“

„Děsíš?“ nechápala a sedla si mu na koleno.

„Ano… skoro třicet let mi dělal společnost skřet, člověk připomínající netopýra, fénix a plno mrtvých lidí, je těžké si přiznat, že chci něco jiného.“

„Ale kdyby tady byla teta Hermiona, bylo by to něco jiného, že?“ zeptala se smířeně.

„Jak o tom víš?“ cítil v sobě zmatení.

„Poslouchala jsem za dveřmi, když ses bavil s tím Siriusem. Zlobíš se?“

„Chtěl jsem, aby ses naučila poslouchat, učil jsem tě jak slyšet to, co je potřeba pro naši věc, nemůžu se zlobit, že to použiješ i jinde,“ pověděl a pak si jen povzdechl, „a tvá teta je už jen tady,“ poklepal si dvěma prsty na hlavu.

„A kde jsem já?“ zeptala se a bylo vidět, že jí na té otázce záleží.

„Ty? Právě mi sedíš na noze a děláš to, že do ní dostanu za chvíli nějaké mravenčení nebo křeč,“ odpověděl po svém.

„To není-.“

„Ano není to odpověď, co si chtěla slyšet,“ přiznal, „víš co? Promluvíme si o tom později, doneseš prosím tě do salónku láhev něčeho slušného a dovedeš tam rodiče? Pokud chci, aby se tu cítili bezpečně, dlužím jim nějaké vysvětlení.“

Povzdechla si nad jeho neurčitou odpovědí. „Řekneš jim, kdo jsi?“ zajímala se.

„Když budou chtít neporušitelný slib mlčenlivosti, ano… jenom ale kvůli tobě,“ pověděl nekompromisně, aspoň tu první část věty.

„Vyrozumím je o tom, ale nezapomeň, dlužíš mi odpověď,“ řekla. Vstala a s posledním pohledem na něj odešla.

„Tohle bude dlouhá noc,“ odtušil s povzdechem a taktéž se zvedl, „to bude jistě radostné setkání, po skoro třiceti letech,“ zamračil se s ironií a teprve, když do sebe nalil další skleničku, měl dostatek chuti jít tam dolů.

 

„Odpusťte mi, že nejsem zrovna dobrý hostitel, ale kromě vaší dcery jsem tu měl návštěvu asi před pěti lety,“ řekl, když je spatřil v nějakém rozhovoru u stolu.

„Prý nám chcete něco říct,“ pověděl Bill.

„Jen jestli to chcete slyšet,“ odvětil slušně.

„Victoire o vás mluví s největší úctou, je to velmi zvláštní,“ pověděla Fleur.

„Myslím, že Victoire je dostatečně stará, aby mohla mluvit sama,“ usmál se pod kápí, když viděl, jak jí rozčiluje, že se o ní baví, jako kdyby tu nebyla, „ale otázka zůstává stejná, chcete slyšet to, co vám chci říct, není cesty zpět, kromě pár kouzel a lektvarů.“

„Jak jsem řekl, Victoire vám důvěřuje, tak já udělám to samé,“ pověděl Bill a vstal. Bylo to víceméně nutné, jinak se neporušitelný slib dělal blbě. Bylo to velmi šlechetné gesto a i celkem odvážné, když teoreticky mohl i Victoire očarovat nebo tak, ale byl rád, že to takhle dopadlo. Ani pro ně nebyl problém slíbit mu mlčenlivost a to, že ho nezradí či nezraní, víc nepotřeboval. Pak se jen znovu otočil a udělal pár kroků dozadu. Stále radši mluvil do prázdna, než k lidem, mohl se mu někdo divit? Příliš dlouho byl sám, příliš dlouho.

„Je zvláštní být tu, to mi věřte, nikdy jsem nečekal, že vůbec takovýto okamžik může nastat. Pěknou řádkou let jsem žil proto, že tahle kápě mě bude reprezentovat, že budu jen symbol, jen postava, nic víc a snad ani nic míň,“ pověděl a přestal právě proto, že uslyšel kroky a podle vůně poznal, že za ním stojí Victoire a zezadu ho objala, „ale asi si člověk nemůže nic naplánovat, asi je to prokletí těchto let a toho, že jsme lidi, Voldemort plánoval ovládnutí světa, stejně jako před ním Grindelwald a jak to dopadlo? Historie nám dobře ukazuje, jak to dopadlo.“ Cítil, jak mu ona sundává kápi a tak pomalu, že to spíš vypadalo, že ho chce hladit po tváři. „Škoda je jen to, že nám povětšinou nedají ani na výběr, že nás postaví před hotovou věc a řeknou ‚tak se čiň‘ a já nikdy ve svém životě výzvy neodmítal,“ dodal nakonec a lehce zakroutil hlavou, aby mu vlasy zmizely z jizvy a bylo tak zřetelně poznat, kdo vlastně je, otočil se s úsměvem na tu, co mu v tuhle chvíli dodávala největší odvahu a podíval se do tváře svých tehdejších přátel, „Ahoj Fleur, ahoj Bille.“

Viděl v jejich tvářích mnoho emocí, ale jen jedna dominovala, překvapení. To musel vidět i slepý.

„H-Harry,“ ozvala se jako první Fleur a on jelikož nechtěl nic říct, jen pokýval hlavou a cítil, jak od něj Victoire odstupuje, aby mu dala trochu prostoru nebo možná, aby se vyhnula ráně, kterou dost možná schytá. Pořád si dobře pamatoval, jak dopadlo takovéto setkání s Hermionou, „o-opravdu jsi to…“ nedokončila větu, protože se k němu rozběhla a silně ho obejmula, „j-já… já nevím co říct,“ povídala dál a držela ho, jako kdyby se jí zdál.

„Řekni, co chceš,“ neodolal tohle říct.

„Ale jak… a… kdy,“ nedokázala ze sebe dostat smysluplnou větu a jemu to trochu zvedlo úsměv na tváři.

„Dlouhý příběh a vskutku zamotaný,“ pověděl na začátek, „ale myslím, že noc je ještě mladá, aby se dal povědět.“

„To by se opravdu hodilo, Harry,“ pověděl Bill, který mezitím k němu také došel, a když ho jeho manželka pustila, podal mu ruku, kterou chytnul, a poplácali se navzájem po zádech. Byl rád, že ho takhle přijali.

„Ale proč… proč ses nevrátil?“ zajímala se dojatá Fleur.

„‚Nikdo by neměl vědět, že žiješ, každý má už svůj vlastní život, bylo by nehezké se jim snažit do něho vecpat, když ty žiješ jen v jejich vzpomínkách‘ tohle mi pověděl Albus před více jak pětadvaceti lety a já se toho vždy držel, byl jsem tu a vy tam,“ pousmál se a proměnil bojový oblek zpět do společenského oblečení.

„Ale stejně-,“ chtěla říct Fleur, ale byla přerušena vlastním manželem.

„Harry má pravdu, svět nebyl připraven na jeho návrat…“

„…A nikdy ani nebude,“ dodal on a pokýval hlavou, že je rád, že mu Bill rozumí, „moje místo je zde a navždy bude.“

„U Merlina… to je ale opravdu tak dlouhá doba… kde a co jsi vlastně dělal?“ zajímala se ihned Fleur a stále na něj koukala jak na svatý obrázek nebo dlouho vytoužený vánoční dárek oproti tomu Bill byl klidný… asi je pravda, že protiklady se přitahují, ale nic mu nevyčítal, rád taky vše řešil s čistým svědomím, bez emocí a jak se říká na klidném stole.

„Jak jsem říkal dlouhý příběh, radši se posadíme,“ ukázal zpět na židle, z kterých jeho návštěva rychle vstala, a když se všichni posadili a načal láhev, přičemž cinkání skleniček bylo jediné, co přerušovalo to ticho, tak znovu spustil, „jistě jste slyšeli nějaké ty řeči o Mocném, Stříbrném čaroději nebo o Pánu Fénixů, takže se dá jistě aspoň nějak částečně představit, co jsem dělal… ono jak říkám, neměl jsem na výběr, bral jsem to jako povinnost poté, co jsem přežil svou smrt… zase… a když jsem se pak možná i mohl rozhodovat, nechtěl jsem jen nečinně přihlížet a pak si kvůli tomuhle nic nedělání jen škrtat lidi, kteří už nejsou mezi živými… to jsem prostě nemohl.“

„Takže je to tak, to všechno jsi byl teda ty?“ zeptal se Bill zvědavě a usměvavě.

„Nevím, jestli vše, lidská představivost a fantazie je skoro až nekonečná, ale…“ nedokončil větu, tenhle konec mu zněl lépe do kontextu s jeho větou, proč se bavit o fantazii, když by pak je nenechal ani o tom přemýšlet, co dál myslel.

„Takže ten člověk v bílém plášti tam v té uličce, si byl ty?“ přimhouřila jedno oko Fleur a koukala na něj až se skoro náboženskou úctou.

„Ulička?“ podivila se Victoire a už to nebyl jen jeden pár očí, který ho sledoval.

„Nedočetla ses k tomu místu, když jsi mi čmajzla knihu?“ zeptal se pobaveně směrem k Victoirii, a když viděl to, že se za to stydí, pokračoval už v tématu, „ano… Fawkes mě varoval, že jsi v nebezpečí na hlídce, bohužel ale tvého společníka jsem už zachránit nedokázal…“

„Děkuji,“ dostalo se mu odpovědi a i Bill vypadal, že by mu nejradši skočil kolem krku za to, že mu zachránil manželku, ale on to bral jako svou práci a děkování? Už jich bylo mnoho, i když stále bylo více urážek, výčitek a pokusů o vraždu.

„Je to už dávno Fleur, není důvod mi děkovat.“

„Ale stejně-.“

„Není důvod mi děkovat, stojím si za tím,“ přerušil ji s úsměvem a přešel zpět ke svému vyprávění, „takže jsem bojoval dál, setkal se s mnoha lidmi, udělal si pár přátel, mnoho nepřátel a učil se všemu, co se bude snad jednou hodit. Dělal jsem to celý svůj život, ale vždy jsem byl loutka, figurka na šachovnici či pěšák v ohromné válce. Teď už ne. Jsem svým vlastním pánem a ten, kdo hraje hru s figurkami… toho co jsem chtěl dokázat, jsem dokázal, a i když to zní hrozně, možná si to více než dost užívám. Nepotřeboval jsem toho nějak mnoho, přežíval jsem ve zdravý či jsem se z toho nějak dostal, samotou jsem netrpěl a vás jsem si vždy dobře pohlídal, nechybělo mi nic. A teď když se ohlédnu za sebe, uvidím tam mnoho věcí, co jsem udělal a to je to, co jsem si přál už od té doby, co jsem se dozvěděl, že moje jméno je slavné… nyní mé jméno slavné není a všeho jsem si dosáhl sám, takhle jsem šťastný,“ pokračoval dál a usmál se, když zjistil, že sama od sebe se o něj opřela Victoire, proto možná ty vše říkající a přitom nic neříkající výrazy, které viděl na tvářích svých přátel po čase rozhovoru.

„Pokud jsi šťastný, nemohu ti nic vyčítat,“ pověděl Bill a napil se ze své skleničky.

„Já bych možná mohla… ale každý má se svým životem nakládat jak chce… a pokud sis myslel, že je nejlepší zůstat mrtvý… respektuji to,“ přidala se Fleur.

„Můj život byla vždy cesta labyrintem a teď jsem teprve u minotaura… konec je ještě daleko či možná až příliš blízko, záleží na úhlu pohledu,“ usmál se a vzal si také svůj pohár, ale tak, aby nějak nelimitoval Victoirii. Když si tak vzpomněl na to, že vlastně umřel a hrál svou smrt třikrát, bylo to ještě více legrační, ale některá tajemství jsou jen v jeho hlavě a ta je bezpečnější než trezor u Gringottů a to měl ke svým skřetím přátelům velký respekt, ale on sám jejich trezor vykradl a oni jeho hlavu ještě ne, takže zatím vede.

„Ale jak jste se vy dva vlastně poznali?“ zeptala se po chvíli Fleur na jednu z věcí, na kterou asi chtěla vědět nejpřesnější odpověď a jelikož podle toho, že se na něj zaměřila i jeho společnice, dal se do vyprávění.

„Vlastně poznal jsem ji u Munga při jejím narození,“ zasmál se jejich výrazům, „ale vážně ta doba byla celkem těžká, staral jsem se o hlídání, nechtěl jsem nějaké zbývající smrtijedy nechat něco dělat, ale abych nezněl jak nějaký úchyl, byl jsem i u divnějších příležitostí, oslavy, svatby, různé vaše veřejná vystoupení a tak… byl jsem vždy tak blízko a přitom daleko, ale nemohl jsem si takové věci odpustit.“

„Tohle všechno?“ nechápala Victoire. Bylo vidět, že jí možná i trápí to, že s ním žije pod jednou střechou a neví nic… ani se jí nedivil, ale prostě takový už on je a starého psa novým kouskům už prostě nenaučíš.

„A možná i trochu víc,“ odpověděl neurčitě a nechal jejich fantazii vybrat to, co považují za příznivé. Byl rád, že se měl s kým bavit, ale přece nemůže říct vše, s čím tak dlouho ve své hlavě bojuje, to by byla jeho osobní prohra a není nic horšího než prohrát sám nad sebou.

 

Vlastně s odstupem dvou hodin se divil tomu, proč se toho rozhovoru tak bál, jeho bývalí přátelé, nyní už snad znova přátelé, ho přijali vřele a popovídal si s nimi jak s nikým, když teda nepočítal tu, která seděla vedle něho.  Byla to pro něj hrůza, on podle chování skoro syn starého Severuse Snapea, chladný, bez emocí a teď když tohle vše přišlo, cítil se zvláštně, ne nepříjemně, ale zvláštně. Bill i Fleur se za ty dvě hodiny omluvili s tím, že to dneska přehnali s pitím, přece jenom dvě láhve takhle tvrdého alkoholu dělají divy, a že půjdou spát. Zůstal tu tedy sám s Victoirií, dlužil jí odpovědi a tak se postaral o to, že její a jeho sklenička byla za pomoci jednoho lektvaru provedená tak, že odbourávala alkohol, takže vlastně pili jen chutný džus.

„Opil si mé rodiče, že?“ zeptala se stále opřená o jeho rameno.

„Opili se sami,“ odporoval ji.

„Bez tebe by to ale neudělali.“

„Potřebovali alkohol, sice se říká, že alkohol problémy nevyřeší, ale pít vodu také nikomu nepomůže a poté, co se Fleur dozvěděla, že umřela její máma, si uvolněnější spánek zaslouží a přítomnost milované osoby vedle sebe v soukromí jistě také.“

„Byl to opravdu těžký den,“ viditelně posmutněla.

„A aniž bych chtěl být pesimista, budou horší, protože nikdy není natolik špatně, aby nemohlo být ještě hůře.“

„Nech toho, prosím, teď žádné špatné myšlenky, jsme tu sami a máme spoustu času, abychom probírali možné scénáře,“ poprosila a podívala se mu do očí, které si tak zamiloval.

„Jak si přeješ, dneska žádné špatné myšlenky,“ odsouhlasil to.

Chvíli vydrželi v té tichosti a dělali vše jen ne to, aby to přerušili, ale nakonec si Victoire povzdychla asi, aby si dodala odvahu.

„Takže, co budeš dělat teď?“

„Já? Už to není my?“ zeptal se. Věděl její odpověď, ale hrát si se slovy ho vždy bavilo.

„Změnil si názor?“

„Asi ano, už nedokážu vidět svou budoucnost jako vlka samotáře, už ne.“

„Vadí ti to?“ zeptala se vážně.

„Nevím,“ přiznal, „nechápej mě špatně, byl jsem skoro třicet let sám, zničil jsem skoro všechny Viteály s malou pomocí pár lidí, pak jsem sám oslabil Voldemorta, skoro sám se postaral o smrtijedy a jiné nedůležité věci kolem, no a teď? Mám prostě vzít na vědomí, že nejsem sám, ale mám tu někoho jiného, mám tu pomoc, ale zároveň starost, je to dvousečná zbraň, břit, který mi může pomoci, ale také mě zničit, ale pokud budeš chtít, nebudu ti nabízet něco na zapomnění, už má náruč nebude zavřená, rozevřu ji, ale jestli to přijmeš, je to vážné rozhodnutí, žádná legrace a rozhodnutí, které se dá lehce změnit.“

„Nemusím nad tím přemýšlet, možná, že včera bych to dělala, ale dneska…“

„Chápu, jsem na tom stejně.“

„To opravdu dokáže jeden den, jeden okamžik, jedna situace všechno tak změnit?“ položila řečnickou otázku Victoire a znovu se o něj opřela. Neodpovídal, asi by ani odpověď nenašel. Přitáhl si ji blíž a objal ji kolem ramen, takhle mu to vyhovovalo více, „takže budeme bojovat dál až…, jaký je vlastně konec?“

„Nechtěla si dneska slyšet nic smutného, pamatuješ?“ usmál se a druhou rukou ji pohladil po tváři, „ale abych ti odpověděl a vyhnul se nějaké smutnosti, řeknu to takhle, konec nastane v náš poslední den.“

„A ten poslední den? Budeme stále spolu?“ pokračovala dál v otázkách, který by se mohli možná znát i nesmyslné, ale on je tak brát nemohl.

„Člověk má vždy alespoň dvě možnosti, pokud o to budeš bojovat, zůstane to tak.  Já bojoval celý svůj život, už jsem v tom celkem dobrý, ale nemohu vyhrát naši bitvu sám, chtěj i ty a v ten poslední den, budeme stále spolu,“ potvrdil jí to a zadíval se na ni. Věděl, že jeho pohled aspoň v tuto chvíli není tak chladný a bez emocí jak jindy. Všechno, včetně jeho pohledu, bylo teď naopak. Koukal na ni s takovou upřímností a takovým citem, který se v sobě snažil tolik let zabíjet, že až teď zjišťoval, jaký byl hlupák a o jakou nemožnost se snažil. Usmál se, když si všiml, že mu pohled opětuje a byl to podobný pohled, který měla tam v tom přítmém osvětlení, které panovalo tam na tanečním parketu. Nyní ale věděl, že už se nic nestane, že ho nepřeruší žádní smrtijedi a tak mohl tuhle chvíli natahovat a užívat si každé sekundy. Tušil, že v tuto chvíli jen trochu použít nitrozpyt, viděl by vše, i když ale nemusel ani jej používat, aby viděl tu něžnost, tu lásku, která se v tom pohledu skrývala. Její oči ho doslova prosili, aby tu vzdálenost zkrátil a on se nenechal dlouho pobízet a pomalu, opravdu skoro nulovou rychlostí zmenšoval tu vzdálenost mezi nimi, až nakonec ta vzdálenost zmizela a jejich rty se konečně setkaly. Když ji ruce přemístil na záda a přitáhl si ji blíž, věděl, že to bylo to, co tak dlouho hledal a dal do tohohle polibku veškerou svou lásku i tu, kterou se snažil v sobě třicet let ukrýt. Něžně ji hladil po vlasech a užíval si toho pocitu, a kdyby mohl, nikdy by tohle neukončil, ale jeho plíce se hlásili o slovo a on jim musel vyhovět.

„Co tohle znamená, Harry?“ zeptala se možná trochu i nechápavě.

„Že už mi asi zůstaneš viset na krku,“ usmál se a dal jí letmý polibek na nos.

„Miluji tě, Harry,“ usmála se na něj.

„I já tebe,“ odpověděl něžně, „zvláštní, jak a kam se ty cesty života ubírají,“ neodpustil si tohle říct a znovu ukončil tu nulovou vzdálenost mezi nimi, přece jenom to, co si musel tak dlouho odříkat se na něm muselo projevit a pokud to mělo být s ní, nemohl být šťastnější.


Weronika: Tak čo, ako sa vám to páčilo? :)

 

24.03.2012 01:13:43
nikafu93
Všetky postavy v poviedkach sú majetkom J. K. Rowlingovej, ostatné postavy sú majetkom autorky. Vyhlasujem, že táto stránka nebola vytvorená za účelom zisku.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one