Pokec - Miesto, kde mi môžete napísať čokoľvek, vrátane dlhých príspevkov (vaše odkazy, návrhy, pripomienky), na ktoré je možné okamžite odpovedať. 

Veronika:
ICQ: 417156473
E-mail: nikafu93@azet.sk
Twitter:
Skype: veronika.fufalova 
Tumblr: Weronika3

Black:
ICQ: 471695655
E-mail: nicolasblack@azet.sk
FB:
Skype: npc.black

Harry Potter a Cesta samoty

Milí moji čitatelia,

túto poviedku ste už možno čítali na TEJTO stránke, takže pre vás nebude novinkou. Tí, ktorí ste ju nečítali sa do toho určite pustite, pretože tou dnešnou „novinkou“ je práve pokračovanie tejto poviedky, na ktorom mám svoj malilinký podiel aj ja :) … Autormi tejto poviedky sú Amren a Katren… Dúfam, že sa vám príbeh zapáči a prečítate si jeho druhú časť – Harry Potter a Cesta porozumení.

Weronika


 

Zvuk doprovázející přemístění ho dostatečně probudil z myšlenek, které se točily jen kolem toho jednoho článku ve Věštci, toho článku, ve kterém je prý vše černé na bílém, i když to byla jen odporná sbírka lží a klamů. Dokonale si pamatoval některé slogany, které se tam vyskytovaly, třeba že Brumbál byl zlý člověk nebo že on a Holoubková byli přátelé. Takový holý nesmysl! Ale tak jako vždy, tomu lidé uvěří, jak jinak by to přece mohlo být?

„Hej ty!“ ozvalo se zezdola. Nemusel hádat, kdo na něj křičel, protože tohle oslovení používal jen jeden člověk na celém širém světě, jeho strýc. Neměl chuť na to ani odpovídat, ale přesto se zvedl z postele a zamířil ke dveřím. „Ty jeden kluku, pojď hned dolů!“ zahřměl jeho strýc a jistě si neuvědomil, že ani kdyby uměl lítat, tak by se tam dolů tak rychle nestihl dostat, jaký byl rozestup mezi jeho výkřiky.

Naposledy se silně nadechl, otevřel dveře a zamířil dolů po schodech. Když byl skoro na posledním, tak někdo zaťukal na dveře a on stoprocentně věděl, že to je Dedalus a Hestia, lidé z té jeho sekty, jak by je jistě nazval strýc, kdyby se kouzel nebál.

„Vítejte,“ odkašlal si, když otevřel dveře a stáli tam ti, které očekával.

„Harry Potter!“ pověděl Dedalus a trochu si ho prohlédl, „obrovská pocta pro mě,“ usmál se nakonec.

„D-děkuji,“ odpověděl slušně, ale nezapomněl se zakoktat, asi si nikdy nezvykne na to, že je celebrita i u lidí, kteří jsou odvážnější, schopnější a lepší než on. „Jsem rád, že jste přišli a no… teta, strýc… prostě jsou támhle,“ řekl dost rozpačitě a opětoval úsměv, který mu věnovala černovláska.

„V tom případě za nimi,“ usmál se mile Dedalus a když mu uhnul z cesty, vešel dovnitř, „Dobrý den vám přeji, milý příbuzní Harryho Pottera.“

Strýc, teta ani bratranec jeho nadšení a zapálení pro věc nijak pozitivně nevzali, spíše ho pozorovali ještě více nedůvěřivě.

„Tohle je Dedalus-,“ nedopověděl.

„Dedalus Kopál, velice mě těší a tahle mladá dáma je má společnice Hestie Jonesová,“ představil je sám Dedalus, ale nějaké zpáteční odezvy se nedočkal, tak si odkašlal, aby tuhle trapnou chvíli zahnal a vyndal si z hábitu kapesní hodinky, „čas nám letí, musíme jet, bohužel se odtud nedá zmizet, takže budeme muset použít vaše auto, bude vám to vyhovovat?“

„Jsem dobrý řidič! Samozřejmě že mi to bude vyhovovat!“ rozčílil se strýc Vernon.

Dedalusova odpověď ale zanikla ve zvuku přemístění, nevěděl, kde se ten reflex v něm objevil, ale okamžitě hůlkou zamířil na dveře, na které někdo zaťukal, otevřít šel samozřejmě Dedalus s taktéž nataženou hůlkou, ale viditelně a slyšitelně si oddychl, když nejspíše poznal člověka za dveřmi.

„Remusi, ty nás ale strašíš,“ usmál se Dedalus, ale pak jeho hlas zvážněl, „dovol mi, abych si ale ověřil, že si to ty… jakou věc mám v hábitu na dorozumívání se s Řádem?“

„Tvé kapesní hodinky, které si dostal ke svým sedmnáctým narozeninám, příkazy ti posílá osobně Pošuk, ale rozkazy, které z nich vycházejí, jsou tvým hlasem,“ pověděl klidně a vyrovnaně Remus a pak byl s úsměvem vpuštěn dovnitř.

„Děje se něco? Nějaká změna plánu?“ zeptala se okamžitě Hestie.

„Ano a ne,“ odpověděl Remus a chvilku pozoroval jeho hůlku v ruce, než se omluvně usmál a schoval ji do hábitu, „můžete normálně odjet, jen tu s Harrym počkám, než se objeví ostatní, některé věci jsou podivné.“

„Podivné?“ zeptal se najednou on i jeho strýc, ale rozdíl hlasů a způsob řečení tohoto jednoho slova, byl doslova obrovský.

„Nemusíte se strachovat, pane Dursleyi, nic se nemůže stát, jsme tu jen pro ochranu Harryho, vám nic nehrozí, váš dům na vás již čeká.“

„To bych si prosil, když mi chcete ukrást tento a nedostanu ani pořádnou ochranu! Chtěli jsme toho, co chrání ministra!“ zaburácel rozčileně a vztekle strýc Vernon.

„Už jsme o tom mluvili minimálně desetkrát!“ odpověděl naštvaně, že to zmiňují zrovna před jejich osobní ochrankou.

„Dedalus a Hestie jsou velmi schopní čarodějové a nepoznáte rozdíl v kvalitách jejich a ochranky vašeho ministra,“ odpověděl stále s klidem Lupin.

„Dyť tihle neumí ani řídit auto!“ zvolil jeden z nejhorších argumentů jeho strýc, ale nebylo to nic neobvyklého, ne na něj.

„V kouzlech jsou ale zběhlý jako málokdo v Anglii, věřte mi,“ pokračoval smířlivě Remus.

„Dobrá! Stejně vám jde jen o to sebrat mi dům, pojďme! Sami jste říkali, že není mnoho času!“ zakřičel jeho strýc na Dedaluse.

„Jste velmi svědomitý, pane Dursley, máte pravdu, musíme jít,“ usmál se na ně a následně na své hodinky, které mu říkali ‚pospěšme si‘.

„Odneseme vám zavazadla, ať se můžete rozloučit,“ řekla Hestie a na důkaz svých slov vzal poslední kufry, které ještě nebyly v autě.

„Tak čau kluku!“ pověděl jeho strýc a trochu pozvedl ruku, jakoby si s ním chtěl potřást, ale nakonec to neudělal a podrbal se na svém vousu. „Opatrně s tím kufrem, jsou tam drahé věci!“ seřval Dedaluse a pokračoval za ním.

„Har-,“ začala jeho teta, ale vypadalo to, že ostatní slova se jí zadrhla v puse a tak na něj zírala a vyšlo z ní jen tiché „sbohem.“

Podíval se ke dveřím, kde už stál strýc Vernon a přes něj viděl na auto, kam Dedalus s Hestie nakládali věci, jenže nebylo to jediné, co viděl, uviděl tam taktéž jakýsi vír, z kterého se okamžitě objevila postava, která byla celá v černém s kápí na hlavě. Toho si také všiml strýc Vernon a okamžitě zabouchl dveře.

„Avada Kedavra,“ ozvalo se minimálně pětkrát, ale jelikož neměl obraz, mohl si jen domýšlet, jak to dopadlo.

„Impedimenta!“ vykřikl venku Kopál, ale kromě jeho výkřiku, bylo také slyšet zvuk těla padajícího na kapotu auta. Následně se odněkud rozeřval alarm, který přehlučil vše.

„Smrtijedi!“ zakřičel na Remuse, i když věděl, že to stoprocentně ví, ale nevěděl, co dělat jiného.

„Schovejte se dozadu!“ zakřičel Lupin na jeho příbuzné, kteří okamžitě poslechli a utíkali nadlidským výkonem do obývacího pokoje.

„Musíme jim pomoct!“ zakřičel Harry a vytáhl si hůlku, jenže přes ten alarm nešlo nic slyšet.

„Ne! Ty zůstaneš tady! Tvá ochrana je priorita!“ odpověděl mu Remus a chytil ho za ramena, „přijde Řád, jen to musíme ubránit,“ domluvil mu a kouzlem Accio přivolal jeho neviditelný plášť, který mu okamžitě podal. Slova, která k němu měla dojít, ale neslyšel, protože je přerušil obrovský výbuch auta a on okamžitě měl přehled, jak bitva tam venku dopadla. Pak už na něj jen Remus zamířil hůlkou a něco řekl, ale neuměl odezírat ze rtů, takže netušil co.

„Teď tě Mozkomoři neuvidí!“ zakřičel Remus a přehodil přes něj neviditelný plášť, když se k ničemu neměl, pak už jen ucítil, jak ho nějaké kouzlo zmrazilo a skoro až přilepilo ke zdi, pak už ho jen Remus dolevitoval do obývacího pokoje, takže měl výhled jak na chodbu, tak na své příbuzné.

„Expulso,“ pověděl Remus a dveře se rozlétli na několik odštěpků, které vzali i smrtijeda za dveřmi a společně se prolétli daleko na ulici.

Viděl, jak do domu vletělo několik zelených paprsků, ale Remus se jim dobře vyhnul a ven vyslal několik kouzel. Mohl tohle divadlo jen sledovat a doslova se modlit, aby pomoc přišla co nejdřív. Představení schopností nekončilo, barvy se různě střídali a chodba v domě už připomínala dům leda tak po nájezdu tornáda.

Pak ale přišlo to, co mu vyrazilo dech, nějaké kouzlo prošlo přes Remusův štít a ten pak přistál několik desítek centimetrů od něj. Byl v bezvědomí. Pak na chvilku nastal klid. Bylo slyšet jen tiché šeptání za pohovkou, kde se ukrývali jeho příbuzní a pak několik výsměšných slov, které přicházeli z venku v pozadí se zvukem hořícího auta.

„Běž první, Rosiere, co kdyby tam ještě někdo hlídal,“ poručil nějaký hlas a bylo slyšet jen několik nadávek, než se jeden ze smrtijedů pomalu s hůlkou napřaženou vydal dovnitř. Když zkontroloval celou chodbu a došel kousek od něj, vešli dovnitř všichni, napočítal jich pět.

„Támhle se schovává nějaké vykrmené prasátko,“ ozval se jeden ze smrtijedů a zamířil na jeho příbuzné a jedním kouzlem je všechny omráčil.

„Tenhle nevypadá jak Potter,“ řekl další smrtijed, který došel k jeho příbuzným.

„Jistě že ne hlupáku, to jsou ty zpropadený mudlové, které můžeme zabít,“ ozval se smrtijed, který sundal kápi z hlavy a on jasně poznal zlatou hřívu Luciuse Malfoye, „jsou otevřený dveře ven, Potter jistě utekl, Rosiere, Selwyne, běžte za ním,“ přikázal Malfoy a dál jen zamumlal, že v hledání jim pomůžou i Mozkomoři.

Viděl, jak jeden ze smrtijedů seběhl schody z druhého patra. „Nikdo nahoře není,“ řekl rozčileně.

„Hrdina Pottříček utekl, jak nečekané,“ zašišlala Belatrix, která si taktéž sundala kápi, „no co, mozkomoři ho najdou, já si mezitím pohraju s těmy prasátky,“ zasmála se a odhodila tu pohovku ven na verandu skrz okno, aby jí nic nebránilo.

„Nemůže se tu někde schováv-,“ začal pokládat otázku ten smrtijed, který přišel z horního patra, a když se on začal obávat, že to má sečtené, přiletěl zelený paprsek a smrtijed padl mrtvý k zemi. Ale než stačil Remus udělat něco jiného, trefilo ho nějaké kouzlo a odlétl, až narazil do kuchyňské linky.

„Hajzl!“ vykřikla nepříčetně Belatrix, „Crucio!“ pokračovala a mučila Remuse, i když snad byl v bezvědomí, „Crucio, Crucio, Crucio!“ nepřestávala opakovat to jedno a to samé kouzlo.

„Nemá to cenu, je mrtvý,“ vztekle prohlásil Lucius a jedním kouzlem Remuse zapálil. Byla to hrozná podívaná, ale nemohl otočit svůj zrak jinam a tak jen pomalu sledoval, jak chytá celé jeho oblečení, až postupně hoří celý. Nějakou minutu bylo ticho a všichni jen sledovali hořící tělo jednoho z jeho blízkých přátel. Brečel, vzlykal, nemohl to zastavit a dokonce i bezmocí křičel a snažil se dostat z tohoto držení a vydrápat jim za to oči, ale nemohl nic, kouzlo bylo pevné a plnilo účel.

„Zasraný vlkodlak!“ odplivla si Belatrix  a jedním kouzlem přenesla oheň z Remuse na linku za ním, „až si pohraju s těmahle, nenajdou tu nic,“ zasmála se hrozivě a přenesla kouzlem jeho strýce na jednu z osamocených židlí, ke kterému ho snad následně i přivázala.

„Vstávej humusáku, Crucio!“ vykřikla Belatrix a probudila svou oběť, „co ty odpornej humusáku, těšíš se, až zemřeš?“

„Nechte mě být!“ křičel strýc Vernon, až mu ty slova trhali uši.

„Crucio!“ pokračovala ještě naštvaněji Belatrix, „žádnej blbej humusák mi nebude odsekávat! Kde je Potter!“

„Utekl!“ zakřičel Vernon, „nechal nás tu zmetek.“

„Ještě aby ne, takové odporné humusáky,“ vysmívala se dál Belatrix a poslala asi jen tak ze srandy další Crucio. „Bohužel zaplatíš za to, že Potter utekl,“ smála se a děs v očích svého strýce si zapamatuje dokonce života, „bohužel tady nemám potřebné nástroje, abych si vychutnala tvůj křik lépe, ale… Assa in tuo succo!“ poslala další kouzlo, které radši ani on neznal, ale bylo jistě bolestivé. To poznal podle toho, jak se jeho strýc kroutí a naříká. Nemohl se na to dívat a tak křečovitě držel svá víčka zavřená, ale výkřiky se mu do uší zabodávaly jak dlouhé jehly a dokonale nahrazovaly to, že to neviděl.

„Brachium carpe,“ pokračovala dál Lestrangeová a nyní uslyšel zvuk zlomení kosti a následný výkřik, který musel být slyšet po celém sídlišti, takový křik, že to probudilo i jeho tetu a Dudleye. To už ovšem svým víčkám nedokázal přikázat a tak sledoval škleb na tváři dua Lestrangeová a Malfoy plus ovšem také hrůzu a strach v očích jeho příbuzných.

Chtěl něco udělat, cokoliv, naprosto cokoliv, ale jediné co mohl a co mu zbývalo je sledovat tuto zlou noční můru za bílého dne. Popoháněl se v duchu slovy, že to zvládne, že tohle kouzlo prolomí, přece tu nebude tomuhle přihlížet, ale po pár vteřinách zjistil, že to přesně bude muset dělat.

„Kdopak se nám to probudil, další humusáci?“ zasmála se Belatrix, ale dál si jich nevšímala a znovu použila to minulé kouzlo a kost v druhé ruce praskla, což znovu doprovázel řev plný utrpení a bolesti.

„Nechte ho být!“ vykřikla teta Petúnie, ale následně byla umlčena Luciusem a tak se Belatrix nemusela vůbec odvracet od té nechutné činnosti, co dělala.

„Přemýšlím, co bude lepší, jestli zabít tebe, aby ti humusáci měli co sledovat nebo zabít ji, aby si mohl ještě před smrtí něco vidět,“ smála se dál jejich výrazům a Harry měl každou chvíli větší chuť ji uškrtit, ale ta bezmoc ho doslova svazovala a přál si, aby už konečně někdo přišel, kdokoliv!

„Z-zabijte mě, j-je nechte na po-koji,“ pověděl Vernon zmučeně, tohle gesto Harrymu ještě více přidalo na slzách, v tomhle si byli se strýcem podobní a on to nikdy nezjistil, nikdy za celých skoro sedmnáct let. Sedmnáct let se měli navzájem se strýcem za zrůdy, ale přesto by třeba mohli spolu vycházet. Tohle a vše ostatní ho dohnalo k takovým slzám, že sotva viděl, ale nic se přes kouzlo nemohlo dostat ven, na to bylo až moc dobré.

„Ty vaše humusácké kecy mě vždy serou!“ vykřikla Belatrix, „nechte je, vezměte si mě,“ imitovala hlas strýce Vernona, „odpornost nadevše!“

„V-vždy jsem ří-kal, ž-že jste jen z-zrůdy,“ dostal ze sebe jeho strýc a jemu se znovu už poněkolikáté oči zalily slzami.

„Já ti dám zrůdu! Assa in tuo succo!“ vykřikla rozčileně a znovu držela kouzlo několik dlouhých sekund, při kterých se strýc třepal, křičel a naříkal, jenže to nedosahovalo konce a to už začínalo rozčilovat i Malfoye.

„Nemáme celý den!“

„Tak si pojď taky pohrát,“ navrhla sadisticky Belatrix.

„Já radši zabíjím, tyhle hry máš ráda ty, ale nechci tady stát hodinu, jestli nám Potter unikne, Pán nebude potěšen a nechci dopadnout jak oni,“ mávl hůlkou směrem k jeho příbuzným.

 „Potter neunikne,“ odsekla a pokračovala s Cruciem, tam kde předtím skončila. Jenže Cruciem to neskončilo, poslechla ho a celé to začala urychlovat, takže psychické mučení kombinovala s fyzickým, kdy jeho strýc musel sedět na zapálené židli do té doby, než pod ním křupla a on tak ležel v plamenech, které postupně zapalovali koberec. Otočil se rychle na druhou stranu, kde už hořelo skoro všechno v kuchyni, ale nikomu to nevadilo, kouzelnický oheň byl bez zápachu, bez kouře a jen díky zvětšenému teplu, bylo poznat, že se vůbec něco děje.

„Už mě nebaví, jestli teda chceš svou odměnu,“ ukázala na křičícího Vernona Belatrix a Malfoy jedním kouzlem uhasil pomalu hořící koberec.

„To vás humusáky naučí ukrývat toho hajzla Pottera, Avada kedavra,“ ukončil to Malfoy a Belatrix se zdála velice potěšená.

„To prasátko nakonec,“ zasmála se Belatrix a začala Cruciem mučit jeho tetu, oheň v zádech ji nijak neznervózňoval, i když on postupně začal cítit čím dál větší žár na svém těle, až mu chytne i jeho plášť, zemře tu paralyzován v ohni, ale stále asi bude mít větší štěstí, než zbytek jeho rodiny.

Jeho teta dokázala potlačovat výkřiky i nářky ale asi jenom proto, aby neukázala slabost nebo už ji ani ukázat nedokázala, ale jednu věc věděl stoprocentně, kdyby věděla, že tu je a že nic nedělá, proklela by ho do konce života, i když ten může být extrémně krátký. Držel sevřené oči a snažil se nevnímat posměšky smrtijedů či jednotlivá slova mučících kleteb, trvalo to tak velkou dobu, že Malfoy dokonce musel zmenšit žár ohně, aby se Belatrix mohla dál ‚bavit‘ jenže jí to nestačilo, co si neužila na jeho strýci, to si vychutnávala na jeho tetě. Crucio bylo střídáno tím jejím oblíbeným kouzlem, které začínalo na Assa, či jí lámala kosti, jak kdyby jeho teta nebyla člověk, ale jen nějaké blbé zvíře.

 „Líbí se ti to?!“ smála se Belatrix a poznal Snapeovu kletbu Sectumsempra a dokázal si živě představit, co musí jeho teta prožívat, pak to kouzlo přišlo znovu, znovu a ještě jednou, jenže poslední kouzla doprovázel i hrůzostrašný křik, který se mu zabodával do srdce. „Za pár sekund vykrvácíš, ty humusačko, tvá odporná krev se tu bude válet po tomhle odporném domě, ještě že to vše shoří popelem!“

„Z-zrů-do,“ dostala ze sebe jeho teta a tohle jediné slovo se jí stalo osudným.

„Avada kedavra!“ doslova bouchla rozčilením Belatrix a ukončila tetě její trápení, „budeš trpět za to, co mi tvá humusácká matka řekla!“ otočila se na Dudleyho, ale víc se nestalo, protože rozbitým sklem se dovnitř dostala mlha a podivný chlad, a když otevřel oči, uviděl mozkomora.

„Nechme mu ho, Pán říkal, že si můžou dělat, co chtějí,“ řekl opatrně Malfoy a udělal krok dozadu.

Bylo slyšet jen odfrknutí od Belatrix, ale krok dozadu udělala také. „Fiendfire,“ zamířila na chodbu, která okamžitě vzplála, a ihned se obývákem rozlehl odporný smích obou lidí, obešli oba mozkomora a venku ještě vyčarovala při jejím děsivém smíchu Znamení zla, nyní v domě zůstal jen on, paralyzovaný Dudley a mozkomor.

V celém obýváku se začali objevovat rampouchy a kytky na oknech uvadly, zima byla taková, že kdyby mohl zhluboka dýchat, jistě by mu dech zmrzl ihned u pusy, chtěl znovu něco dělat, pokořit to kouzlo ale nešlo to, tak se mohl jen dívat na to, jak postava mozkomora se přibližuje k jeho vystrašenému bratranci a vysává z něj všechny vzpomínky. Už to jednou zažil a nikomu by to nepřál, ale ten konec nikdy naštěstí neviděl a teď se to mělo změnit. Vzpomínky najednou přestaly procházet k mozkomorovi a ten se ještě více přiblížil. Po pár sekundách prolomilo to ticho, odpadnutí mrtvého těla na zem, všichni z jeho rodiny byli po smrti.

Mozkomor se nezdržoval a tak jak přišel, zase zmizel. Rampouchy začali pomalu roztávat. Bylo to možná tím, že děsivý oheň přicházel z chodby přímo do obývacího pokoje. Jestliže předtím tu bylo jen vedro, nyní tu bylo nehorázné horko. Některé věci vzplanuli a plameny olizovaly veškeré dřevěné věci. Po stropě se táhl velký plamen a rozšiřoval se neskutečnou rychlostí, cítil a viděl, jak vedle něj hoří židle, stůl, křesla, obrazy, knihy a jen pár sekund zbývalo od toho, aby se oheň dostal až k němu a spálil ho zaživa. Svůj boj už s tím vzdal, nemohl se hýbat, nemohl prostě nic, ani slzy už ze sebe nevyprodukoval, to teplo ho dokonale zastavilo.

V dáli slyšet hasičskou sirénu, ale věděl, že už bude pozdě, najdou tu jen pět spálených těl, neobviňoval nikoho ze své smrti, jen sebe, protože nikdo se sem dostat ani nemohl, ne díky jistě postavené protipřemisťovací bariéře. Zajímavé bylo to, že poslední myšlenka patřila tomu, jestli pan Weasley tuhle událost u mudlů uzavře jako výbuch plynu nebo použije jinou výmluvu.

Oheň spaloval koberec necelých deset centimetrů před ním a jediné co věděl jasně, že kdyby nebyl zabalen do svého pláště, už by dávno shořel, jako všichni v tomto domě. Přes ohromný oheň už neviděl nic jiného, ani své příbuzné, jen plameny olizující zbytky domu.

„Aquamenti maxima,“ ozvalo se za jeho zády, ale otočit se nemohl, jeden pohyb nedokázal udělat a pohnout hlavou o tolik stupňů taky nedovedl, jenže nic se nestalo, nebylo to ani neočekávané, takovýto temný oheň jistě nešel uhasit takovýmto jednoduchým kouzlem, „Aquamenti! Aquamenti maxima!“ nepřestávala se ta dotyčná snažit. Nemohl zapřít její snahu, ale když před něj dopadly trámy, jak se propadla střecha, přál si, aby utekla, aby se té dotyčné nic nestalo, jemu už stejně nic nepomůže.

„Ignismeta,“ ozval se další hlas a oheň se začal postupně zmenšovat, až celý zmizel, „stůjte, dámo! Ten dům se zhroutí!“ pokračoval ten stařecký hlas.

„Nemůžu, musím najít Remuse a Harryho!“ vykřikl ten hlas a on poznal Tonksovou.

„Tohle nemohl nikdo přežít, zastavení zložáru umím už snad jen já, nikdo nepřežil,“ pokračoval ten hlas s náznakem smutku, nedokázal si vybavit, odkud ten hlas zná, ale měl na starosti jiné věci, třeba ten trám, který se mu viklal nad hlavou, a stačilo s ním jen pohnout a zasypou ho sutiny a dokonají to, co oheň nedokázal. Podíval se na své tělo a viděl oblečení doslova přilepené či přivařené na jeho těle, bolest už ani necítil, ta psychická zátěž bolest samotnou už dávno překonala.

„To neříkejte, schovali se!“ vykřikla zničeně Tonksová.

„Je mi to líto,“ řekl ten starší muž, „lokalizační kouzla nic nelokalizují, jestli tam někdo je, je mrtvý.“

„Ne!“ dostala ze sebe Tonksová a jemu problikla hlavou jedna myšlenka, aby ho radši nenašli, nechtěl být ten, kdo by řekl, že jediný on přežil, to tu radši zemře taky, když už všechny zklamal a dopomohl k tomu, aby zemřeli utýraní k smrti.

„U Merlina,“ ozval se další hlas, který sípal od běhu, „Harry je…“ nedokončil, i když on přesně tušil, jaké slovo tam patří, bolelo ho a trápilo ho, že se o něj trápí a on nemůže nic dělat. Jedna část chtěla křičet a tu druhá prosila ten trám nad ním, aby to ukončil. Nevěděl, která z těch částí má momentálně převahu.

„…Ano.“

„Měl jsem být rychlejší,“ poznal hlas Billa.

„To my všichni chlapče, to my všichni…“

„M-musíme t-to o-známit Řádu, abychom všichni p-přišli a n-našli mr-tvé,“ zavzlykala Tonksová a po pár sekundách bylo slyšet dvojí přemístění. Nastalo tedy ticho, jen některé zvuky sousedů, aut a sirén k němu dolétali, ale jinak nic. Byl zklamán, předpokládal, že to nevzdají tak brzo, ale asi prostě věřili kouzlům více, než instinktům.

Dlouhých několik sekund zíral do zdi a přemýšlel nad věcmi, nad kterými si myslel, že nikdy přemýšlet nebude. Zápach spálených věcí ho už začínal pomalu dusit a čím dál více se cítil malátně. Horko se mísilo s pocitem, že za chvíli padne do bezvědomí a nikdo ho už ani nenajde.

Zvuk sirény byl čím dál blíž, neustále se přibližoval, až slyšel silné brždění před domem, pak sirény přestaly vyhrávat a byly slyšet jen vzdálené hlasy.

„Jak se mohl ten oheň tak rychle ztratit?“ porozuměl poprvé jednomu z hlasů.

„Nerozmotávejte ani hadice, musíme se dostat dovnitř, třeba to někdo přežil!“ ozval se další z hlasů a pak poprvé uviděl skrz díru místo dveří člověka oblečeného v hasičské uniformě.

„Slyší mě někdo?“ vstoupil s těmito slovy dovnitř a hasičskou sekerou si čistil cestu dovnitř, s jedním trámem mu museli pomoct kolegové, ale za pár desítek sekund přešli úspěšně chodbu.

„Pane bože,“ zhrozil se jeden z nich, když si všiml upáleného Remuse, „ne… a to jsem myslel, že nikdo nebude doma,“ povzdechl si jeden z hasičů, když si všiml i ostatních těl.

„Prohledejte horní patro, třeba to někdo přežil!“ rozkázal asi jejich velitel, a když se nikdo k ničemu neměl, dodal: „Honem!“

On se chtěl ozvat, ale po druhém výkřiku, který mu nevyšel z úst, to vzdal a snažil se jen očima popostrčit jednoho z hasičů, aby o něj třeba zakopl, jen aby si ho všimli.

Najednou se na něj otočil jeden z hasičů a hypnotizoval přesně to místo, kde seděl. „To je divný,“ uslyšel, jak říká a pak jen viděl, jak pomalu překračujíc překážky a jde k němu.

„Našel jsi něco?“ ozval se nadějně velitel.

„Proč tohle místo neohořelo a je to jediný kus koberce, který vypadá nedotknutelně?“ ukázal na místo, kde se povaloval, ale dotyčný nečekal na odpověď, natáhl ruku a chtěl šáhnout na koberec pod ním, ale přirozeně prvního čeho se dotkl, byla pod pláštěm skrytá jeho hlava a on neslyšně bolestí sykl. Hasič ucukl, když se dotkl něčeho, co neviděl, ale nezastavilo ho to a ruku natáhl znova a opět narazil na jeho hlavu a několikrát mu po ní přejel, než nahmatal jeho plášť, kterým pohnul a on z něj sklouzl na zem. Poprvé viděl plášť jinak, než zevnitř a měl radost, že plášti se nic nestalo.

„Ó můj bože,“ podivil se hasič, když uviděl jeho.

„Co to bylo za optický klam?“ ozval se velitel hasičů, ale pak jakoby mu to došlo, překročil překážky a oba si k němu klekli. „Nosítka, přineste nosítka! Musíme ho dostat ven, záchranka je na cestě!“ zakřičel za sebe, „chlapče, jak jsi to dokázal?“ asi nedokázal zastavit otázku velitel hasičů, ale nedokázal nic jiného, než ho hypnotizovat očima.

„To je jedno, dostaneme tě odtud, budeš v pořádku, jsi statečný a odvážný hoch, dostaneme tě odtud, jen chvilku vydrž,“ snažil se ho uchlácholit velitel hasičů.

„Má velké popáleniny, kde jste sakra s těma nosítky?!“ ozval se ten druhý hasič.

„Tady,“ vběhl další hasič dovnitř s nosítky a postavil je v rámci možností vedle něj.

„Zvedneme tě, ano chlapče? Důvěřuješ nám že?“ promluvil na něj, „Na tři ho zvedneme, jedna, dva, tři,“ pak už jen cítil, jak s ním pohybují do vzduchu a pokládají na nosítka, byla to strašná bolest, ale kromě slz, které mu vyskočily do očí, nemohli nic poznat.

„Co s tímhle?“ zeptal se ten, co nosítka nenesl. Otočil tím směrem oči a trochu i hlavu, což donutilo zastavit oba hasiče.

„Vezmi to sebou, aspoň něco mu zachráníme,“ řekl smutně velitel hasičů a pokračoval s nosítky ven. Byla to dlouhá cesta, protože museli překračovat trámy, stůl, rozbité schody, ale nakonec se dostali z domu a on musel zavřít oči, protože i když nebylo ještě pořádné světlo, stejně to oproti světlu z ohně byla změna.

„Nadechni se tohoto, chlapče,“ řekl velitel, když ho donesli k autu a dali mu na obličej nějakou masku. Nechápal ten příkaz, ale prostě poslechl a čím více dýchal, tím méně vnímal, až nakonec nevnímal vůbec nic.

**

„Tenhle kluk je nějaký zázrak přírody, jinak si to nedokážu vysvětlit,“ jen sotva srozumitelně k němu dorazil nějaký hlas.

„Prý ho našli v totálně spáleném domě a kromě popálenin prvního stupně a na některých místech druhého, byl naprosto v pořádku,“ přišel další hlas tentokrát z druhé strany.

„A teď tohle.“

„Jak ale mohly ty popáleniny tak rychle zmizet? Pomalu jsme ani nestačili aplikovat léčbu.“

„Třeba nám to vysvětlí sám, už se o něj někdo přihlásil?“

„V tom domě byly čtyři mrtvá těla, kromě vzdálených příbuzných asi už mít nikoho nebude,“ poznal smutek v hlase, ale jinak moc sám nevnímal.

„Chudák chlapec, ví se o něm aspoň něco?“

„Nic, policie pátrá po nějakých informacích u sousedů a svědků, snad pak budeme moudřejší.“

„Nebo nám to brzo poví sám.“

„Jestli si vůbec bude něco pamatovat, takovýto šok pro něj mohl být kritický, pořád je to jen chlapec.“

„Necháme ho odpočívat, pojďme,“ pověděl první z těch hlasů, a když byl klid, rozhodl se, že odpočinek a spánek není vlastně vůbec špatná věc.

**

Už tu byl celý týden. Po celou dobu se z něj snažili dostat jakékoliv informace, ale asi obstojně hrál výpadky paměti a oni už nenaléhali, jen se ho přišli zeptat na pár věcí, a když jim nepodal žádné nové informace, dali mu nějaké léky a znovu odešli. Spáleniny na něm mizely závratnou rychlostí a on to přisuzoval surové magii v něm. Když dokáže za pár sekund nechat narůst vlasy, proč by přece nemohl vyléčit popáleniny.

Sedm dní a nikdo za ním nepřišel, slyšel doktory bavit se o tom, že půjde do nějakého dětského domova, když nemá žádnou rodinu a tomu musel zabránit. Má úkol, nemůže tu ležet a nechat se někam zavřít, kouzelnický svět je terorizován Voldemortem a je na něm, aby tomu zabránil.

V noci sebral svůj kufr, který mu byl přinesen a který stejně jako jeho plášť skončil nepoškozen, ale takové štěstí neměla Hedvika, to mu bylo oznámeno, její smrt byla poslední kapka na jeho psychiku a celý ten den probrečel, jak to všechno na něj dopadlo. Dedalus, Hestie, Remus i všichni Dursleyovi, nikdo nebyl ušetřen jen on, zase. Život prostě nebyl férový.

Přehodil přes sebe plášť, který naštěstí nikdo nezkoumal, jinak by ho kdokoliv ukradl, co by každý dal za to, mít neviditelný plášť, hůlku také našel, měl prostě víc štěstí než rozumu. Kdyby jakákoliv z těchto věcí byla zničena, jeho šance v této válce by se zmenšila minimálně o polovinu. Pod rouškou noci a neviditelného pláště zmizel z nemocnice, nikým nehlídán, nikým nepozorován. Radši ušel několik kilometrů, než se přemístil. Už mu bylo sedmnáct, své narozeniny prospal a nikdo kromě něj o tom ani nevěděl. Objevil se kousek od Doupěte, jen aby se naposledy podíval na své přátele. Jeho mysl jim odmítala odpustit, že měli tak malou snahu, pořád je považoval za své přátele, ale více už je viděl jako zrádce. Několik desítek sekund zíral na tento divně architektonicky postavený dům a pak zmizel. Nikdo už se nikdy nedozví, že přežil a nikdo už se nedozví, že tu v poli stál a dům sledoval.

 

 

 

** ** ** **

 

 

 

Smuteční průvod se pomalu táhnul uličkou mezi mokrými hroby. Lidé se schovávali pod deštníky, aby se alespoň trochu udrželi v suchu a zdrceně sledovali míjející krajinu kolem sebe. Na hřbitově v Godrikově dole se sešlo velmi málo kouzelníků. V podstatě se jednalo jen o členy Fénixova řádu, kteří se přišli rozloučit se svými přáteli a jako jediní měli odvahu projevit veřejně svou loajalitu zemřelému chlapci a třem čarodějům.

Po celou dobu obřadu si udržela kamennou tvář. Neposlouchala knězovu řeč, nepotřebovala to slyšet. Postupně na všechny hroby položila sněhově bílou růži, a aniž by v obličeji pohnula jediným svalem, se zastavila před náhrobkem, z jehož fotek se na ni usmívali manželé Potterovi a od dnešního dne i jejich syn.

Zůstala u hrobu jako poslední, zatímco ostatní se pomalými kroky rozešli ke kostelu. Pohledem hypnotizovala fotku, z které se na ni vesele usmíval mladík s rozčepýřenými vlasy. Aniž by si to uvědomovala, tak jí po tvářích začaly stékat slzy. Myslela, že už žádných dalších nebude schopná, ale krutě se mýlila.

„Jak jsi mi něco takového mohl udělat?“ promluvila tiše a přes déšť ji ani nebylo slyšet. „Jak jsi mě tu mohl nechat?“

Možná i čekala i na odpověď, poryv větru, který by ji dal najevo, že ji slyší. Když se však nic nestalo a kapky jen dál dopadaly na její černý deštník, tak se její oči zaplnily ještě větším množstvím slz než předtím.

„Není to fér a ty to víš,“ zakroutila hlavou. „Neměl jsi právo takhle z ničeho nic odejít. Jak to, že jsi najednou nevyvázl?“

„Hermiono?!“ dolehlo k ní skrz déšť, ale dívka nereagovala, dokud k ní dotyčný nepřišel a nestiskl jí jemně rameno. „Měli bychom jít, Hermiono,“ zamumlal Ron a přivinul si ji k sobě tak blízko, jak jen to jejich deštníky dovolovaly.

„Proč se to stalo? Proč odešel?“

„On nechtěl, rozhodli za něj jiní,“ zašeptal a pomalu ji začal odvádět pryč. „Nikdy by nás dobrovolně neopustil,“ dodal, jak se stále víc vzdalovali od hrobu. Kdyby se ještě naposledy otočili, tak by si všimli postavy, která se tam zčistajasna objevila, ale pro oba to už tak bylo tak bolestivé, že si přáli co nejdřív odejít.

 

Po zbytek dne se v domě Weasleyových konala smuteční hostina, kde se objevilo o několik více lidí, než na pohřbu. Bylo to dáno i tím, že svatba Billa a Fleur se měla konat každým dnem a do Doupěte začali přicházet i svatební hosté, kteří se měli zdržet nějakou tu dobu.

Ron Hermionu posadil na pohovku v obývacím pokoji a snažil se jí přemluvit, aby něco snědla, protože od chvíle kdy se tu zprávy dozvěděla, dala do pusy sotva tři sousta a veškeré jídlo, které před ní paní Weasleyová postavila, odmítla.

„Měl by ses postarat o Ginny,“ řekla nepřítomně. „Je to tvá sestra a jeho přítelkyně, musí na tom být hůř než my všichni dohromady.“

„Ginny má další čtyři bratry, nemyslím si, že bych jí byl k něčemu právě teď platný.“

„Nepotřebuju, aby ses o mě staral, Rone,“ pohlédla mu do očí. Po dlouhé době se v nich objevila alespoň některá emoce, i když to byla zloba.

„V tom s tebou nesouhlasím,“ zakroutil hlavou opatrně.

Nadechla se k odpovědi, ale nakonec se beze slova zvedla a odešla z místnosti pryč. Nepochyboval o tom, že míří do pokoje, který obývala s jeho sestrou, a už se chystal vyrazit za ní, když ho zastavila ruka na jeho rameni.

„Měl bys ji nechat být, dnešek pro ni byl těžký,“ řekl jemně Bill.

„To bylo pro nás všechny,“ oponoval mu Ron.

„Byl to její první opravdový přítel, z toho co jsi nám vždy vyprávěl, to byl z vás dvou on, kdo se s ní jako první začal přátelit.“

„Ale co mám dělat, Bille? Nemůže takhle žít napořád.“

„Dej jí trochu času,“ doporučil mu a odvedl ho ke stolu s pitím. „Na ty, kteří nás opustili,“ zamumlal, než společně vyprázdnili obsah skleničky.

***

Slunce pomalu oslňovalo vrcholek kopce, na kterém stála, zatímco údolí, kde stál i dům rodiny Weasleyovi, byl stále zahalen ve stínu a všichni jeho obyvatelé zatím poklidně spali.

„Hermiono?“ ozvalo se jí za zády a dívka se otočila, aby pohlédla do očí svému jedinému kamarádovi, který jí zbyl.

„Dobré ráno,“ pozdravila ho a pousmála se, když si všimla jeho ještě rozcuchaných vlasů a omačkaného obličeje. Musel z domu vyrazit hned, jak si přečetl její vzkaz.

„Co se děje?“ zeptal se a promnul si oči, jak ho ranní slunce oslňovalo. „Proč ses tu chtěla sejít?“

„Máme tu soukromí, které v Doupěti je jen zřídkakdy.“

„Co se děje?“ zopakoval svou otázku a přelétl pohledem k batohu, který měla položený v trávě vedle svých nohou.

Beze slova následovala jeho pohled a zůstala několik vteřin koukat na zavazadlo, kam si asi před hodinou naskládala všechny své věci. „Ty víš, že se do Bradavic vrátit nemůžu.“

„Ale můžeš zůstat tady.“

„Je to příliš nebezpečné, už teď jsou tvoji rodiče a bratři pod dohledem,“ zakroutila hlavou.

„Kam půjdeš?“

„To ještě nevím, pravděpodobně se budu hodně přemisťovat.“

„To je šílenství, Hermiono.“

„Celý svět je v dnešní době šílený a přežijí jen ti, kteří se dokážou přizpůsobit.“

„Půjdu s tebou,“ rozhodl se po chvíli ticha, kdy jí hleděl do očí.

„Ne,“ zakroutila hlavou. „V Bradavicích tě budou potřebovat, Ginny tě bude potřebovat.“

„Ginny už bude plnoletá, dokáže se o sebe postarat sama.“

„Jestli se vyplní to, co říkala profesorka McGonagallová a na hradě budou krom Snapea i další dva Smrtijedi, tak bude lepší, když tam s ní budeš. Věř mi Rone, Bradavice budou potřebovat každého člena Brumbálovy armády.“

„Ale stejně tak ty budeš potřebovat někoho, kdo ti bude krýt záda.“

„Já si někoho najdu,“ ujistila ho. „Nejsem jediná studentka z mudlovské rodiny, která je na útěku.“

„Jak budu vědět, jestli jsi v pořádku?“

„Budu se ti ozývat, udělala jsem proto speciálně tenhle pár galeonů, komunikují jen mezi sebou.“

„Jak dlouho jsi to plánovala?“

„Co?“

„Že odejdeš. Nevypadá to, že by ses dneska probudila a rozhodla se.“

„Že odejdu, jsem věděla od okamžiku, kdy se tu objevil Brousek, aby nám předal věci, které nám odkázal Brumbál.“

 „A říkáš mi o tom teprve teď?“

„Je to tak lepší, nemusíš nic udržovat v tajnosti před svou rodinou.“

Povzdechl si a rozhlédl se kolem sebe, než na ni znovu upřel své modré oči. „Nijak už tvoje rozhodnutí nezměním, mám pravdu?“ zeptal se a sledoval, jak mu přikývnutím dává tiše najevo, že se nemýlí. „Fajn,“ vydechl. „Půjdeš se ještě rozloučit s ostatními?“

„Ne, napsala jsem dopis a nechala ho v kuchyni na stole.“

„Nedáváš nám žádnou možnost, abychom tvoje rozhodnutí nějak změnili.“

„Takhle je to nejlepší, opravdu je, Rone,“ zdůraznila, když se nadechoval k protestu, „kdyby se tu znovu objevili Smrtijedi a našli mě tu, tak jen bůh ví, co by udělali.“

„Dobře, chápu to,“ přikývl a rukou zašmátral v kapse, než z ní vytáhl černý zapalovač. „Vezmi si ho, budeš ho potřebovat víc než já.“

„Rone,“ vydechla a zůstala koukat na zatemňovač, který mu odkázal jejich bývalý ředitel. „Brumbál ho přeci odkázal tobě.“

„S pomocí Freda a George, kteří mi slíbili zásobu svých vynálezů, dokážu vyvolat tmu i bez něj,“ zakroutil hlavou. „Budeš ho potřebovat.“

„Nevím, co říct.“

„Neříkej nic a vezmi si ho,“ pousmál se a natáhl ruku ještě blíž k ní.

Váhavě si zatemňovač vzala a bezpečně ho schovala do batohu, než znovu zvedla hlavu a oplatila Ronovi jeho upřený pohled.

„Takže tohle je sbohem?“ zeptal se. „Po šesti letech to skončí takhle? Protože jestli ano, tak bych ti chtěl ještě něco říct a to-“

„Nic nekončí,“ zakroutila hlavou a přerušila tak jeho slova. Popravdě se polekala toho, co by jí mohl říct. „My se ještě uvidíme, pořád tu ještě máme úkol, který musíme dokončit.“

„Mluvíš o tom, o čem si myslím, že mluvíš?“

„Samozřejmě,“ přikývla. „Brumbál to měl vážně dobře promyšlené. Když hledal viteály on, tak o tom řekl Harrymu, aby v případě jeho smrti měl v pátrání kdo pokračovat a zároveň Harrymu dovolil, aby o tom řekl nám, takže i přes jeho smrt stále víme, jak Ty-víš-koho zabít, zatímco sám Ty-víš-kdo si myslí, že je nesmrtelný.“

„Myslíš, že to měl Brumbál až tak promyšlené?“

„Byl to genius, Rone, věděl přesně, co dělá.“

„Ale komu to povíme my?“

„Zatím nikomu,“ pověděla pomalu. „Nechci do toho nijak zatahovat Ginny, ani nikoho z profesorů nebo členů Fénixova řádu.“

„Řekl bych, že teprve během roku zjistím, kdo je nám opravdu věrný.“

„A to je další důvod, proč se jeden z nás musí vrátit do Bradavic,“ souhlasila a pohlédla na hodinky. „Měla bych jít, tvoje mamka se brzy probudí.“

„Hodně štěstí a posílej pravidelně zprávy.“

„Budu,“ přikývla a nechala se vtáhnout do jeho náruče. „Buď opatrný.“

„Ty dvakrát tolik,“ řekl, než ji pustil a sledoval, jak se slzami v očích sbírá své věci.

„Na shledanou,“ usmála se přes slzy a než stačil mrknout, tak zmizela.

***

Dlouho jsem přemýšlela nad tím, co ti napsat a dospěla jsem k názoru, že bude lepší, když nebudeš vědět, kde přesně jsem. Musíme být opatrní, opatrujte se.

***

Dnes jsem se byla podívat k domu mých rodičů. Viděla jsem tam dva Smrtijedy. Je zvláštní, že tam stále hlídají… Mohla bych jim být k něčemu užitečná? Měj oči na stopkách, pokud hledají mě, mohou brzy chtít i něco po tobě.

***

Četl jsi ten článek o útoku na Umbridgeovou? Nenapadá mě, kdo by to mohl udělat, mluvila jsem i s Tonksovou, ale ta mi řekla, že nikdo z řádu to nebyl.

***

Některý hlupák v hostinci, kde jsem přespávala, použil jméno Ty-víš-koho. Ihned se tam objevili lapkové a všechny zadrželi. Měla jsem štěstí, že jsem právě byla na cestě do pokoje. Zůstat dole o chvilku déle, tak by mě jistě zadrželi také, takhle jsem rychle sebrala batoh a oknem utekla. Doufám, že se máte lépe než já.

***

Možná jsem přišla na způsob, jak zničit ty-víš-co. Napíšu ti víc, až to budu vědět stoprocentně. Narazila jsem na skupinku uprchlíků, je mezi nimi i Dean a všechny vás pozdravuje.

***

Tvoje poslední zpráva všechny znepokojila. Dávejte na sebe pozor a kryjte si navzájem záda. Doufáme, že je Lenka v pořádku.

„Nějaké novinky?“

„Ne, jenom jsem odepisovala, pořád nemůžu uvěřit, že Lenka jen tak zmizela z hradu.“

„Já se tomu ani nedivím, když je ředitelem Snape.“

„Z toho co mi Ron napsal, si myslím, že ty Carrowovi drží alespoň trochu na uzdě.“

„Tak či tak, je to Smrtijed stejně jako oni,“ pokrčil rameny a ohlédl se ke zbylým členům skupiny, kteří rozdělávali oheň a připravovali maso. „Pojď k nám, Griphook ulovil nějaké zajíce a podařilo se nám s ním usmlouvat, že si pár z nich můžeme upéct na ohni,“ přisedl si k ní Dean.

„Nemám hlad.“

„Jsi s námi už čtrnáct dní a pořád jíš jen nějaké kořínky, které najdeš v lese, musíš se pořádně najíst.“

„Radši budu jíst kořínky, jak říkáš, než abych si vzala něco od skřeta, jsou to vypočítavý tvorové a svůj dluh si vyberou v tu nejnevhodnější chvíli.“

„Je to jenom zajíc, Hermiono.“

„Myslím vážně, co říkám, Deane, nechci s ním mít nic společného.“

„Dobře, ale kdyby sis to rozmyslela, tak přijď.“

Přikývla shlédla na galeon ve své dlani, kde mizela poslední písmenka její zprávy. Bylo kolem půl jedenácté večer, takže ani nedoufala, že by jí Ron ihned odpověděl, ale přesto raději pár minut počkala, než minci schovala a vytáhla zatemňovač. Vždy, když někdo rozdělal oheň, si ho připravila, aby v případě, že by se zde objevil někdo nevítaný, tak aby ho mohla rychle uhasit.

Palcem přejela přes vyryté iniciály Albuse Brumbála, když si všimla, jak se v samotném nitru zatemňovače začíná tvořit malá bílá kulička.

„Co to…“ zamumlala si sama pro sebe, když světýlko samo vylétlo do vzduchu a plulo směrem pryč od jejich tábora. Rychle si přes rameno přehodila jeden popruh batohu a klopýtavě se vydala za světlem.

Teprve až když se dostala za hranici proti přemístění, tak světýlko zastavilo a Hermiona si ho konečně mohla pořádně prohlédnout. Bylo čisté bílé světlo jako by si někdo svítil pomocí hůlky. Věděla, že kdyby neviděla na vlastní oči, jak světlo vylézá z předmětu v její ruce, tak by nevěřila.

Pomalu natáhla ruku a s posledním zaváháním sevřela dlaň kolem kuličky světla o velikosti zlatonky.

„Hermiono?“ ozvalo se, když si její společníci všimli, že zmizela, ale než se stihla otočit nebo udělat cokoliv jiného, tak se zablýsklo a ona zmizela.

Zářivé světlo na okamžik ozářilo vysoké stromy a ve tmě nechalo postavu dívky, která se spolu s ním objevila. Zmateně se rozhlédla kolem sebe a v duchu děkovala za to, že svůj batoh v Griphookově společnosti nikdy nenechávala bez dozoru.

Obezřetně se rozešla k opuštěnému tábořišti, u kterého se objevila. Bylo úplně jiné než to, které vytvořil Dean. Ani v nejmenším netušila, co se to právě stalo a kde se právě nacházela. Na mysl jí přišly nejhrůznější scénáře, kdy se každou chvíli ze stínů vynoří Smrtijedi a zajmou ji.

Pomalu přešla ke kotlíku, ve kterém se vařila voda, a napadlo ji, že je to přesně ten samý, který používali ve škole při hodině lektvarů, takže bylo možné, že objevila další skupinu uprchlých studentů.

„Haló? Je tu někdo?“ zeptala se dostatečně nahlas, aby ji lidé ve stanu slyšeli.

„Hermiono?“ přišla odpověď a dívka se rychle otočila s napřaženou hůlkou.

Díky světlu ohně, které dopadalo mladému muži na tvář, ho ihned poznala, aniž by se potřebovala podívat do smaragdových očí, v kterých se nyní odrážely plameny.

„Harry?“ zalapala po dechu a zůstala na něj koukat s široce otevřenýma očima.

„Jak ses sem dostala?“

„Jsi to ty?“

„Skloň tu hůlku a všechno ti vysvětlím,“ řekl, když si uvědomil, že hrot její hůlky mu stále míří na srdce.

„To určitě,“ ušklíbla se. „Harry je mrtvý! Okamžitě mi řekni, kdo jsi a proč se za něj vydáváš!“

„Hermiono, jsem to já, věř mi.“

„Ne! Jsi mrtvý, uhořel jsi v tom domě spolu s Remusem a Dursleyovými!“

„Ne, přežil jsem. Našli mě hasiči, když Řád odešel. Byl jsem v normální mudlovské nemocnici.“

„Lžeš,“ zakroutila hlavou a hůlka jí spadla o notný kus dolů.

„Řekni mi, co chceš slyšet, abys mi uvěřila, že jsem to doopravdy já.“

„Jak jsme dokázali zachránit Siriuse?“

„Pomocí obraceče času, který jsi během třetího ročníku používala, abys stíhala všechny předměty.“

„Jak jsem Ronovi pomohla, aby se stal brankářem famfrpálového týmu?“

„Použila jsi matoucí kouzlo na McLagena, což byla mimochodem jedna z nejlepších věcí, kterou jsi kdy udělala.“

„Harry,“ zamumlala a nechala si batoh sklouznout z ramene, než se k němu rozešla. Byla už v polovině cesty, když ještě naposledy zaváhala, ale to už začal i sám Harry zkracovat vzdálenost mezi nimi a tak se znovu rozešla.

Začal natahovat ruce a otevírat svou náruč, když byla posledních pár kroků od něj, ale místo toho, aby na něj skočila a pevně ho sevřela, jak to pokaždé udělala, se před ním zastavila a než si stihl pořádně uvědomit, co se chystá udělat, tak mu na tváři přistála její ruka.

„Co sis myslel, že děláš, když jsi nás nechal v tom, že jsi mrtvý?!“ začala na něj křičet. „Víš vůbec, jak hrozně jsem se cítila? Máš vůbec představu, co jsi způsobil?“ ptala se ho a při každé otázce ho praštila do ramena.

„No tak,“ snažil se uhnout. „Uklidni se,“ chytil ji za ruce a pohlédl jí do očí. „Mrzí mě to, dobře? Chtěl jsem se na to vykašlat, když jsem vás všechny viděl na pohřbu, strašně jsem vám chtěl dát vědět, že jsem v pořádku, ale nemohl jsem. Jednou už jsem začal předstírat svou smrt, tak jsem to nemohl najednou hodit za hlavu.“

„Ale proč jsi s tím vůbec začal?“

„Mám moment překvapení,“ vysvětlil. „A navíc se Řád nijak neobtěžoval s tím, aby mě hledal. Ano, přišel do domu Dursleyových, ale místo toho aby ho pořádně prohledali, tak to vzdali a odešli.“

„Říkáš, že jsi byl na pohřbu?“

„Stál jsem přímo vedle tebe,“ přikývl a smutně se na ni usmál. „Omlouvám se,“ zašeptal a pustil ji, byl si jistý, že teď už mlátit nezačne.

„Už to nikdy nedělej,“ zamumlala, než se natáhla a přitiskla se k němu jako klíště. „Už mě nikdy nenechávej samotnou, rozumíš?“

„Ano,“ přikývl a zabořil obličej do jejích vlasů.

 

Déle jak dvě hodiny strávili povídáním, kdy se střídavě ptali na to, co je zajímalo. On tedy spíš jen mlčel a poslouchal, u něj se toho málo co stalo, skoro vlastně vůbec nic. O smrti svých příbuzných a smrti všech, kteří mu umírali před očima, o tom mlčel nebo povídal jen v náznacích a po útěku z nemocnice se už jen přemisťoval a namáhal hlavu jak začít a kde začít a myšlenkové pochody na dlouhé vyprávění moc nebyly.

Ale rád poslouchal, protože za tu dobu, co byl sám, mu společnost dělali akorát veverky či ptáci a Hermionina přítomnost byla něco, co si hodně přál, zvlášť když se u ní člověk nemusel bát toho, že by nebylo o čem mluvit.

„Byl jsi hodně zraněn? Však víš… po tom útoku,“ pověděla skoro neslyšně Hermiona, protože asi věděla, že se dotkne tématu, které se mu bude špatně říkat.

„Ne mnoho… nebo aspoň ne tolik, jak ti, co už nežijí, magie pak udělala své, abych se z toho zpamatoval,“ dostal ze sebe.

„Ale jak si to dokázal? Ten dům se prý zřítil.“

„Já? Nedokázal jsem nic, o vše se postarali mudlovští záchranáři, jak jsem říkal, buď jsem čekal na ně nebo na smrt, byla to jen taková rychlostní soutěž, kdo z koho,“ pověděl suše a viděl, jak se Hermiona skousává ret, aby ho nejspíš nijak nepřerušila, „pak mi stačilo jen hrát, že si nic nepamatuji a utéct před tím, než bych se dostal do dětského domova… stejně je to zvláštní, když jsem si přál utéct od Dursleyů, neměl jsem tu možnost, když jsem ji dostal, utekl jsem před ní.“

„Přání se pořád mění,“ pověděla nakonec Hermiona.

„Ano… některá ano,“ potvrdil a nechal si padnout hlavu na provizorní polštář, „stejně je ale zvláštní, že se Řád nedozvěděl, že to někdo přežil, paní Figgová musel vidět odjíždět záchranáře, kteří jistě pospíchali, muselo jí dojít, že by nechvátali s mrtvolami,“ zašklebil se, když nad tím zapřemýšlel.

„Já… to mě nenapadlo… jistě ale o tom nevěděli… protože…“ pořádně se zapřemýšlela Hermiona, že se několikrát zarazila.

„Neobviňuji nikoho, Hermiono, jen se mi to zdá celé zvláštní, očekával jsem po probuzení vás okolo postele nebo to, že se probudím u nějakého mučicího nástroje v Raddlovo vile, ne že prostě všichni přijmou, že jsem mrtvý, bez nějakého většího hledání.“

„Ten smutek je musel přesvědčit,“ popotáhla, „i já tomu uvěřila a to si říkám tvá kamarádka.“

Otevřel oči a upřel je na ní. „Srdce rozhoduje občas za rozum, ani nejchytřejší čarodějka se tomu nemůže vyhnout,“ usmál se nakonec a znovu oči zavřel, „člověk by nevěřil, jak jednoduché je občas uvěřit tomu, co by se dalo vyvrátit tolika věcmi, že po krátkém uvažování by jenom myšlenka tomu uvěřit, by byla naprostá hloupost.“

„Ale-.“

„Není žádné ale, kdyby nebo proč,“ povzdechl si, když si vzpomněl sám na sebe, „sám jsem si tyhle tři slova říkal za dobu mé samoty tak tisíckrát a stejně ničemu nepomohli, to, že jsi tady, je dílo tvé inteligence a štěstí, mé stěžování a prosby tomu nepomohli.“

„Tomu bych zase tak nevěřila, to co mě sem dostalo, bylo zvláštní, jako kdyby…“

„Jako kdyby?“ otevřel oči překvapením.

„Já právě nevím, jako kdyby si mě potřeboval nebo já potřebovala být tu, já opravdu nevím,“ pověděla tiše.

„To první byla sakra pravda, od té doby, co jsem slyšel o taženích na mudly, jsem si radši přál sobecky tě tu mít, než aby si někde utíkala, zvláštní viď? Ten můj pud ochrany asi nikdy nezmizí, ale teď jsi tu, takže je to jedno viď?“ zeptal se, „nebo ne?“ podivil se, a když zjistil, že při jeho monologu usnula, pobaveně se tomu zašklebil. „Přesně tak jen se vyspi, zasloužíš si to,“ usmál se a sundal ji vlasy, které jí překrývali oční víčka, musel se nad tím usmát, vypadala tak roztomile. Vzal si svou deku a přehodil ji přes ni a přiložil ještě více do ohně.

„Teď už se o tvou ochranu postarám, když už mi nezbyl nikdo jiný,“ zašeptal do ticha lesa a přihodil další klacek do ohně, nepřestával se ale stále soustředit, v jednu chvíli se tu může kdokoliv objevit a chvilka nepozornosti by ho mohla stát víc, než jeho život.

**

Dalších čtrnáct dní uteklo jak voda, byl to skoro neskutečný rozdíl, jak dny plynuly v její společnosti a jak dny plynuly, když tu nebyla. Nekonečná zásoba témat na probírání udělala své a tak i když jen vzpomínali na různé blbiny, nepodléhali žádnému stereotypu a stále se dobře bavili, každopádně nezapomínali na svou povinnost, zničit Viteály a tak vždy část dne probírali veškeré možnosti jak se pohnout z tohoto bodu mrazu.

Jen litoval toho, že neví moc informací o někom, občas viděl Hermionu jak někde dál od stanu něco dělá, ale každý má své tajemství a tak jí to její nechal, kdo by byl on, kdyby jí zakazoval psát si s rodiči nebo tak, přece jenom kouzelný galeon by poznal na sto metrů, když ho používal v dřívějších dobách dnes a denně.

Teď ale seděl na posteli ve stanu a snažil se už asi po třinácté přečíst si knížku balad a bajek, kterou dostala Hermiona od ředitele Brumbála a která podle všeho jim měla pomoct, ale asi byl příliš hloupý, než aby to sdělení našel nebo pochopil.

Usmál se nad tím a knížku znovu zaklapl a položil na stolek, jestli to někdo rozluští, tak ona, která leží kousek vedle něj. Strašně ho bavilo jí pozorovat a vlastně ani nevěděl proč. Z nedostatku věcí, co dělat to rozhodně nebylo a stejně to dělal vždy, když usnula.

Zakroutil nad sebou hlavu a vydal se ven ze stanu, ale sotva co roztáhl plachtu, málem zděšením vykřikl či omdlel, když místo krajiny lesa, na něj koukala laň a ne ledajaká ale průsvitná. Vytáhl hůlku a prošel kolem ní a prohlédl si celé okolí a do všech míst zamířil hůlku, nic tu ale nebylo. Laň ale k němu došla, a kdyby byla živá, strčila by do něj hlavou, takhle to jen vypadalo, jako kdyby jím prošel duch.

„Co mi chceš říct?“ zeptal se jen tak do placu.

Znovu v odpověď bylo to gesto strčení a pak se pomalým krokem vydala dál na sever od stanu, nakoukl do stanu, že vzbudí Hermionu, ale když se otočil, laň začala pospíchat a tak aniž by něco řekl, rozběhl se s hůlkou v ruce za ní, nemohl jí ztratit, nevěděl co se děje, ale jelení patron byl prostě příliš zvláštní. Doběhl až k malému jezírku a nepopadal dech, přece jenom na běhání v zimních měsících nebyl stavěn.

„P-počkej,“ křikl na patrona, „čí jsi? Proč tu jsi a jak jsi mě našel?“

Laň ale neodpovídala, i když prakticky mohla, ale asi jí nebyla žádná zpráva dána, prostě jen vyšla doprostřed jezera po ledu a lehla si na to místo, opatrně vykročil za ní, a když se dostal na pár metrů od ní, zaťukala čumákem do ledu, a když se podíval dolů a klekl na kolena, aby lépe viděl, uviděl na dně něco blýskavého. Rychle a zmateně se podíval na patrona, ale nikdo tam nebyl. Párkrát rychle zamrkal, jestli už nemá halucinace, ale to blýskavé tam dole stále bylo, ale patron tam nebyl.

„Není nic lepšího než se koupat v lesním jezírku v zimních měsících,“ řekl si nahlas sarkasticky, ale věděl, že pokud by šel za Hermionou, už by tohle místo nejspíš nenašel. Povzdechl si a začal se hodně zrychleně svlékat, to že se musí potopit je jedna věc, ale stát tu skoro nahý věčnost je věc druhá.

„Destructo!“ zavolal a pár metrů od něj se udělala díra, kterou bez problému mohl dolů proskočit, položil hůlku na své věci a bosýma nohama se vydal k díře, najednou se v něm vzepřelo naprosto vše, jakoby tělo říkalo ‚jsi idiot?‘ věděl, že minimálně blbec je, ale poté, co se trochu osmělil, takže skoro zmrzl, tam skočil a měl co dělat, aby nedostal šok, jak byla voda ledová. Vzpomněl si, jak jednou u Dursleyů viděl, zimní plavce a teprve teď dostali jeho obrovskou úctu. Zaměřil se na to blýskavé to dole, protože bez brýlí toho moc neviděl a potopil se, hýbal rukama i nohama co nejrychleji, aby v té vodě nezmrzl, to by mu ještě chybělo. Dostal se až na dno a sebral meč do ruky, teprve po chvíli mu došlo, co vlastně to za meč je, ale radost nastane, až bude v teple, takže se odpíchl od dna a rychle plaval na místo, kde si vysekal díru. S hrůzou ale zjistil, že takové místo neexistuje, snažil se v blízkosti šahat na led, aby zjistil, kde ta díra je, ale přišel na to, že led se jakoby zázrakem zacelil. Začala mečem bodat do ledu, aby si udělal alespoň lehkou díru, ale poslední myšlenky padly na to, že ho někdo dobře dostal, místo toho, aby se soustředil, jak se z toho dostat. Vzduch v plicích mu došel a namáhavým sekáním si jen ubíral sekundy životy, neměl už na vybranou a nadechl se, jaké ošklivé zjištění bylo to, že místo studené vzduchu mu plíce začala plnit ledová voda, začal máchat rukama, nohama, ale ničemu to samozřejmě nepomohlo. Takže tohle je konec Harryho Pottera? Utopí se?

„Expulso!“ ozvalo se nad ním a led nad ním prasknul, toho ale už nevšímal, protože oči se mu zavíraly a cítil, jak padá ke dnu. Najednou ho ale něco chytlo za ruku, ve které neměl meč, a začalo tahat nahoru a po pár setinách sekundy se jeho hlava konečně objevila nad hladinou, a když nějakým reflexem položil na led Nebelvírův meč a zachytil se tak nahoře, ihned začal zvracet, kašlat vodu a celý se třást.

Po pár sekundách tvrdého zápolení ho Hermiona vytáhla s jeho malou pomocí ven na hladinu a přehodila přes něj jeho hábit.

„N-nečekal jsem, ž-že z-zrovna dnes mě u-uvidíš na-hého,“ dostal ze sebe přes klepot a drkotání zubů.

„Ty se tu málem utopíš a… a řekneš zrovna tohle?“ zeptala se nechápavě se strachem vepsaný v jejích očích.

„N-nic ji-ného mě nenapadlo,“ pokusil se zasmát, ale vyšel z toho jen další drásající kašel.

„Ty jsi fakt šílenec,“ řekla skoro až zničeně a obejmula ho, „tohle mi nedělej, rozumíš! Nesmíš mě tu nechávat samotnou, rozumíš?“ dívala se mu pevně do očí a zahřívala ho svým vlastním tělem.

„N-nečekal jsem, že se n-najednou dí-ra zacelí,“ pověděl vyčerpaně.

„Zacelí? Někdo tu je?“ zeptala se obezřetně.

„K-kdo v-ví, máme a-ale tohle,“ chtěl ukázat, ale ruce mu snad přimrzli k tělu.

„Pojď, musím tě dostat k ohni, jinak tu prochladneš,“ řekla trochu vystrašeně, „a pak se musíme přemístit pryč,“ zašeptala mu do ucha a on jen kývnul hlavou na srozuměnou. Pak jen cítil, jak ho nějaké kouzlo zahřívá, ale nebylo to ono, stále se cítil skoro polomrtvý a napůl utopený.

„Děkuji,“ dostal ze sebe, „c-co bych bez tebe dělal.“

„A co já bez tebe?“ odpověděla mu a ještě víc se k němu přitáhla, sebrala mu věci a pak mlčky došli až ke stanu, kde ho položila do postele a přikryla vším, co našla.

„N-nejsem nemocný,“ snažil se lehce odlehčit situaci.

„Teď bych o tom dost vážně uvažovala, proč jsi tam skákal a proč jsi pro mě nedošel? Mohl ses tam utopit!“ ihned mu vyčetla a on se ani nebránil, vztek a výčitky byli na místě.

„Objevil se tu patron, a když jsem tě chtěl zavolat, rozběhl se, takže jsem musel za ním, pokud jsem se chtěl něco dozvědět. Byla to laň, zvláštní že? A zavedla mě až k tomu jezírku, kde bylo něco, tak jsem si udělal velkou díru, skočil pro to, ale díra se zacelila a pak to znáš,“ řekl po několika minutách ticha, aby nekoktal jak idiot.

„Laň, ale Harry…“

„Já vím, že mí rodiče jsou mrtvý, a vím, že možná jsem padlý na hlavu, ale fakt jsem toho patrona viděl.“

„Věřím ti… ale stejně to znamená, že tu nejsme v bezpečí,“ pověděla znepokojivě.

„Za ten meč to stálo.“

„Tvůj život?! Tvůj život nestojí za nic takového, jako je nějaký blbý meč! Ani vítězství ve válce za to nestojí, rozumíš?! Nechci tě ztratit!“ křičela na něj a viděl jí v očích slzy.

„Nikdy bych tě dobrovolně neopustil,“ řekl mírně, „jenže můj život je určen věštbou a tak pokud se tyhle věci nebudou vzájemně vyvracet, budu tu vždy, ale prostě můj osobní život je až na druhém místě, první místo obsadil můj úkol.“

„A až se to bude vyvracet?“ utřela si rychle slzy.

„Nechceš to vědět,“ promluvil po chvíli a přitáhl si ji blíž, „nepokládej otázky, na které je těžké odpovědět a ještě těžší je ty odpovědi přijmout,“ řekl a jen cítil, jak se mu schoulila do náručí.

„Nechci tě ztratit,“ zašeptala potichu.

„Já tebe taky ne, ale dokud budu mít poslání, které je důležité, tak…“

„Nechci to slyšet,“ přerušila ho a on jí lehce pohladil po zádech, jako kdyby to mělo zmírnit tuhle napjatou atmosféru.

„Musíme jít, není tu bezpečno,“ vyvlékl se z jejího objetí a začal se oblékat do jiného oblečení.

„Ano, to je pravda,“ pověděla smutně a on se snažil v té větě ten smutek nenajít. Protože věděl, že ho zapříčinil on, a ještě několikrát zapříčiní…

***

„Dobré ráno,“ pověděla pokaždé, když si všimla, že je vzhůru a místo toho, aby vstal, tak ji pozoruje.

„Dobré,“ řekl také a v posteli se protáhl, „dneska se budeme muset zase přemístit, už jsme tu týden a nepohnuli jsme se ani o píď.“

„Já vím,“ povzdechla si, „je ale ráno, není potřeba nikam chvátat.“

„To je pravda,“ tiše souhlasil, protože oddalovat to všechno balení by mu šlo dobře.

„Zkoušela jsem znovu projít celou knížku a-.“

„Hermiono, je to zbytečné, každý jsme tu knížku prošli tolikrát, že vím všechny ty balady nazpaměť i pozpátku, jestli tam něco je, je to prostě skryté, možná bychom potřebovali vědět něco víc, pak bychom to odhalili ale takhle…“

„Já vím, Harry, ale to že chodíme v kruhu, mě deprimuje.“

„Mě též, nezkazme si tím ale to dobré ráno, které jsme si tak krásně popřáli,“ usmál se na konec a poté, co si aspoň v jedné nádobě s vodou umyl oči a lehce učesal, posadil se k ní a pustili se do něčeho, čemu říkali snídaně, i když pochyboval o tom, že by tomu tak říkali třeba zajíci nebo jiná lesní zvěř.

„Musíš při kousání myslet na něco hezkého, pak to jde do žaludku lépe,“ vysvětlila mu Hermiona s úsměvem, když viděla, jak se u toho tváří.

„Stačí se na něco hezkého koukat nebo to má jasně daný rituál, jak to funguje?“ otázal se pobaveně a podíval se na ni.

Odpovědí mu ale bylo jenom její červenání, což mu ještě více rozšířilo úsměv. „Takže teď určitě myslíš na něco hezkého, když se tak červenáš, tak si tady vezmi kořínek, ňam ňam,“ řekl zvesela a strčil jí kousek snídaně do otevřené pusy, „jenom bašti, má to jistě hodně vitamínů, pokud teda v té zimě nezmrzli,“ smál se jejímu naštvanému výrazu, když to spolkla, „nechutnalo?“ zeptal se nevinně.

„Harry Jamesi Pottere!“ zvýšila tón svého hlasu, ale pobavení nedokázala zakrýt, pak už jen viděl, jak se natahuje jak kočka a srazila ho na zem a chytla ho za ruce, takže jejich obličeje byli velmi blízko.

„Do mě tohle nedostaneš,“ snažil se protestovat.

„To se ještě uvidí,“ ušklíbla se.

„Natrhala sis tohle tak si to pěkně sněz,“ pokračoval v odporování, ale když trochu pohodila hlavou a všechny její vlasy mu přistály na očích, takže neviděl vůbec nic, radši už nic neříkal. „Líbí se ti to na mě takhle ležet?“

„Cítíš se mizerně, že tě porazila holka?“ slyšel v jejím hlase pobavení a tak to rozhodně nechtěl nechat, zvedl své ruce a celou svou sílu dal do toho, aby ji ze sebe jemně shodil na levou stranu a pak jí taky chytil ruce a zablokoval nohy, aby nemohla nic dělat.

„Takhle je to pro mě milejší pozice, aspoň mě nelechtají tvé vlasy,“ usmál se a přiblížil se k ní ještě blíž, „teď tě donutím sníst všechno tohle blé, co jsi donesla,“ zašklebil se.

„Moc si věříš,“ zašeptala.

„Já asi blbě rozuměl,“ na oko zvážněl a ještě se víc přiblížil, až cítil její splašený dech na brýlích, to mu stačilo, bral to jako svou malou bezvýznamnou výhru.

„A já zase nevím, co dělám,“ řekla Hermiona, a když se chtěl podivit, cítil, jak zvedla svou hlavu a začala ho líbat, překvapením pustil její ruce, který se mu ihned obmotali kolem krku a přitáhli si ho blíž. Chvíli nemohl ani odporovat a celé jeho tělo si vychutnávalo ten moment. Bylo to něco, co ještě nikdy nezažil a byl by lhář, kdyby řekl, že se necítí úžasně, ale pak mu to všechno začalo docházet a jeho hrdinský pud znovu vyhrál a zorganizoval si mozek do poslušnosti a tak mohl polibek ukončit. Pak už mu stačilo jen rychle vstát a udělat několik kroků nazpět.

„Moc jsme té snídani nedali co?“ řekl první věc, která mu přišla na mozek, ale už to jak to řekl, věděl, jakou blbost vyslovil.

„Stalo se něco?“ zeptala se nechápavě Hermiona.

„Je válka, jsem slaboch, hlupák, idiot a neumím ovládat ani své vzpomínky natož nitrobranu, jsem cíl číslo jedna a pokud se mi někdo dostane do hlavy a uvidí tohle nebo cokoliv, co by potom následovalo, bylo by jen otázka času, než by si byla cíl číslo dva. Pokud si budou myslet, že už nemám nikoho, dostanou jen mě a Voldemort nebude moct slavit další vítězství a navíc tebe miluje-,“ nedokončil proud svých slov, protože uslyšel zvuk přemístění a výkřiky varovných bariér. „Do prdele!“ zaklel, když mu vše došlo a pohled mu padl na vystrašenou Hermionu, „Paralysis,“ poslal na ní rychle dvouminutovou paralyzující kletbu a snažil se nevnímat, její nechápavý pohled. Pak už jen znovu sekl hůlkou a jednoduše jí zastřel. Rychle než se k jejich stanu dostanou, čapnul rychle rozbité zrcátko, Nebelvírův meč a Pobertův plánek, ostatní už měl dávno ve svém nekonečném vaku a tak v rychlosti tam jen tohle přidal, to že mu tu zůstanou dva hábity, už ho tolik neštvalo.

„Vylezte ven s rukama nad hlavou, míří na vás dost hůlek, abychom vás tam nechali spálit,“ ozval se jeden hlas z venku. Zašklebil se tomu, ale s posledním pohledem, který padl na místo, kde byla Hermiona ho okamžitě vybičoval k činům. Zvedl svou hůlku ke krční tepně a trochu silněji než musel, si ji tam přitiskl. Pak už mu stačilo jen vykopnout plachtu místo dveří a vyjít ven.

„Dejte hůlku dolů nebo se zabiji a váš pán vás pak popraví, za to, že jste mě nepřinesli živého,“ zasmál se jen proto, aby je odehnal od stanu. Zezačátku ho nikdo neposlouchal, ale poté, co udělal několik kroků dozadu se jeden ze smrtijedů ozval.

„To je Potter! Nikdo nic nečarujte! Pottere,“ otočil se pak na něj, „nemáš na to, aby ses zabil.“

„Ne?! Zabili mi rodiče, příbuzné, kamarády, možná nedokážu zabít ostatní ale sám sebe klidně, chceš to vidět?! Avada ked-!“

„Stačí!“ zařval rychle Smrtijed a sklonil hůlku. Stejné gesto udělali i ostatní.

„Jde ti o tvou kůži co? Všichni jste stejní,“ odfrkl si a dál postupoval dozadu, „pojďte všichni pěkně za mnou, projdeme se po lese,“ pověděl vystrašeně ale odhodlaně a opatrně postupoval pozadu a všichni smrtijedi obklopujíce jejich stan se vydali po příkazu jejich šéfa za ním.

„Co tím chceš dokázat, Pottere?“

„Udělat z vás idioty, a dokud na to mám prostředky, udělám to rád,“ pověděl sebevědomě a postupoval dál lesem, ještě tak minutu musí vydržet a dostat je co nejdál, „víte o tom, že jsem furt dítě a rád si hraju? Mudlové jistě nejste, ale tam mezi dětmi je jedna oblíbená hra, posiluje fyzičku, kamarádství, spolupráci, škoda, že ji neznáte, ale já vás ji rád naučím. Ta hra se jmenuje…“ nechal časovou mezeru, a když to byli zhruba dvě minuty a něco a Hermiona byla už volná, dokončil svou myšlenku, „… na babu a máš ji ty,“ pověděl a rychle zamířil hůlku na jejich šéfa, Fulgur vestis,“ a než jejich šéf stihl něco udělat či jeho ochranka, prolétl se několik desítek metrů až přistál o strom, pak už se rychle otočil a začal utíkat. Podíval se jen jednou za sebe, a když běželi všichni za ním, začal si gratulovat. Lovci odměn se nestarají o raněné, jen o svou oběť a tou byl teď on, schovával se za stromy a jen těsně ho míjeli různé kletby, ale dokud mohl utíkat a dokud byl rychlejší, měl naději.

Poslední myšlenky patřily tomu, aby Hermiona okamžitě co nejdříve zmizela, než se oni vrátí, protože čím déle bude utíkat, tím více jí dá času, to je to jediné, co jí může dát, více času. Když po dvou, třech kilometrech, už neslyšel za sebou ani vybuchující kletby, v duchu děkoval famfrpálovým tréninkům, teď mu jistě zachránili život a Hermioně taky. Věděl, že na ní musí přestat myslet, jinak se buď přemístí za ním, nebo udělá cokoliv jiného, aby ho znovu našla a on už by jí nedokázal více ohrožovat, už teď na ní poslal lovce odměn a jen se štěstím, se z toho každý zvlášť dostal a to štěstí může jednou dojít. Naposledy se podíval za sebe a s poslední vzpomínkou, na jejich vzájemný první a poslední polibek se přemístil pryč.

***

V dalších hodinách znova nabyté svobody neměl moc klidu, jen co se dostal z těch šoků, které se mu stali během jedné chvíle, si na sebe oblékl neviditelný plášť a přemístil se znovu na to místo, odkud zmizel. Hádal správně, že někde pár stovek metrů od toho budou hranice bariéry a nechtěl riskovat, že by se prozradil. Zahalen nocí a pláštěm opatrně a neslyšně postupoval lesem zpátky k místu, kde stanovali. Jak moc si oddechl, když místo, kde byl dříve stan, našel opuštěné a rychle sbalené. Děkoval Merlinovi za to, že Hermiona je tak chytrá, ale co ho ani tak nepřekvapilo, že kousek od místa jejich chvilkového pobytu, byl oheň a pět stanů. Nemusel tipovat dlouho a poznal ty samé lovce odměn, jakým předtím utekl. Vzhůru byl jen jeden hlídač a uspat ho, když nebyl vidět, nebylo nějak těžké, pak mu už stačilo jen najít stan toho velitele, kterému ukázal, jak krásné je lítat.

Přistoupil k němu a namířil na něj hůlku. „Império,“ pověděl potichu a vnuknul mu pár myšlenek, které byli posilněni tím, že jeho cíl ještě spal, pak mu už jen stačilo opustit stan a nějakou tu hodinu počkat skryt za jedním stromem.

„Vstávat!“ vykřikl jejich velitel a po pár sekundách opravdu všichni vylezli ze stanů kromě toho, co spal u ohniště, ten se vzbudil na tom místě, kde ho uspal, „vzhledem k tomu, že jsme Pottera nenašli a po tom stanu, jako by se zem slehla, z vás nikdo nikdy necekne, že jsme ho viděli. Všichni si myslí, že je mrtev, kdyby se Pán dozvěděl, že jsme ho našli a on nám utekl beze stop, tak nás popraví!“

„Takže nic jsme neviděli?“ zeptal se jeden.

„Utekl nám prostě nějaký mudlovský šmejd, kdyby se někdo ptal, nikdo se nesmí dozvědět, že nám proklouznul mezi prsty on, jestli to on vůbec byl,“ pověděl přísně jejich velitel a na všechny se temně podíval, až mu všichni kývli, „dobrá, sbalte to a jdeme někam jinam,“ rozhodil rukama a vrátil se zpět do stanu.

Jemu samotnému pak už jen stačilo počkat několik dalších minut, než se všichni zdekovali pryč, pak už si mohl jen mnout ruce, jak mu to pěkně vyšlo. Kdyby tohle neudělal, měl by jistě pěkné problémy a celá tahle maškaráda by skončila fiaskem, takhle může pokračovat v hledání viteálů a stále má výhodu překvapení, tak jak si to přál.

**

Plameny v krbu vesele plápolaly a bylo jim úplně jedno, jak temný je svět okolo. Jejich úkolem bylo osvětlit a zahřát místnost, ve které byl krb, a to se jim dařilo. To, že se jim nedařilo vyhnat chmurný výraz z dívčiny tváře, která před plameny už více jak hodinu seděla, byla jiná věc.

Myšlenkami se stále vracela k tomu osudnému okamžiku, kdy je objevili Smrtijedi. Ty dvě minuty, kdy byla přinucena bez možnosti pohybu spočinout na jednom místě, byly nejhorší v celém jejím životě. Nikdy předtím se ještě necítila tak bezmocně jako tehdy.

Říkal, že by ji dobrovolně nikdy neopustil, ale celé to byla jenom lež. Mohli se z toho dostat společně, kdyby nezačal tak zbrkle jednat a nevydal se jim napospas. Byla na něj naštvaná a určitě by ho na místě proklela, kdyby se teď objevil, protože to celé byla jen a jen jeho chyba.

S úzkostí vepsanou ve tváři shlédla na zatemňovač ve své ruce a doufala, že se v jeho nitru znovu objeví kulička světla, ale nedělo se vůbec nic. Popravdě se o něj strachovala a přála si, aby tu byl živý a zdravý, jen se bála, že pokud odloží svou zlost stranou, sesype se.

„Hermiono?“ podivila se Tonksová, když spolu s její matkou vešla do obývacího pokoje, kde žena seděla se svým otcem.

„Ahoj, promiň, že ruším, ale nevěděla jsem, kam jinam bych měla jít.“

„Co se stalo?“

„Objevili se Smrtijedi, ale podařilo se mi utéct,“ řekla krátce. Stále nevěděla, jestli říct celou pravdu. Neřekla o Harrym ani Ronovi, aby se náhodou nestalo, že by se to nějak dostalo do podvědomí veřejnosti.

„Jsi v pořádku?“

„Nic mi není,“ přikývla a rozhodla se, že bude mlčet. „Použila jsem nějaká ochranná zaklínadla, která mě včas upozornila.“

„Vypadáš pohuble,“ konstatovala poté, co si ji pořádně prohlédla. „Budeme v kuchyni, udělám jí něco k jídlu a pak ji zavedu do pokoje pro hosty, aby si trochu odpočinula,“ sdělila své matce.

„Samozřejmě, Doro,“ přikývla žena a naposledy se na Hermionu vlídně usmála, než se posadila vedle svého muže.

„Umíš si vůbec představit, co jsi svým odchodem způsobila?“ zeptala se, ještě než došli do kuchyně, a dívka jen zakroutila hlavou. „Molly úplně šílela, jak jsi mohla něco tak hloupého vůbec udělat, a jakmile zjistila, že tě Ron nechal odejít, tak ho seřvala jak malého. Věř mi, tohle bys nepřála snad ani samotného Ty-víš-komu.“

„Opravdu to bylo tak zlé?“

„Potom, co jsme přišli o Harryho a ostatní,“ začala pomalu po kratší odmlce Tonksová, „chce mít Molly každého pod svou střechou a mít ho pod dohledem. Když se uklidnila, tak bylo vidět, jak velkou a upřímnou starost o tebe má. Řekla bych, že tě vzala pod svá ochranná křídla, když se dozvěděla, co jsi udělala rodičům.“

„Neměla jsem na výběr. Všechno, co jsem udělala, bylo pro větší dobro všech.“

„Pro všechny to byl hlavně šok,“ otočila se k ní a postavila před ní talíř s toasty. „Nikdo nebyl připravený se rozloučit i s tebou.“

„Ale jinak se mnou souhlasíš, že je to tak?“

„Četla jsem dopis, který jsi napsala, a tvoje důvody jsou jasné. Sice by se to vše dalo zařídit i bez toho, abys odešla, ale jen ses je snažila udržet v bezpečí,“ přikývla. „Popravdě, v dnešní době nemůžeš spoléhat ani na kouzla, protože k Ty-víš-komu se již přidalo tolik mocných a zkušených kouzelníků, že dokáže prolomit téměř všechny kletby.“

„Byla jsem se podívat i k našemu domu a viděla jsem tam hlídkovat Smrtijedy, nevíš o tom něco?“

„Už od prázdnin sledují všechny důležité osoby a pravděpodobně očekávali, že se dřív nebo později vrátíš domů.“

„Ale proč jsem tak důležitá? Harry je mrtvý,“ namítla a zlomil se jí přitom hlas, když jí napadlo, že by to tak opravdu mohlo být.

„To ovšem nemění fakt, že jsi byla jeho nejlepší kamarádka. Z toho, co jsem se naposledy dozvěděla od Artura, tak Rona v Bradavicích také sledují.“

Hermiona jen zakroutila hlavou a zatímco přemýšlela nad tím, proč se o tom její kamarád nezmínil, tak žvýkala už několikáté sousto. „Ty si nedáš? Vypadalo to, jako bych vás vyrušila při snídani,“ zeptala se, když si to uvědomila a přisunula talíř blíž k Tonksové, která malými doušky upíjela čaj.

„To je v pořádku, není mi takhle po ránu zrovna nejlíp,“ zakroutila hlavou a zcela instinktivně si sáhla na břicho. Zdálo se, že to už ani nevnímá, ale Hermiona si toho naopak všimla velmi dobře.

„Ty jsi těhotná?“

„Ano,“ usmála se, i když v očích se jí zaleskl stín smutku.

„Gratuluju,“ vyhrkla a krátce ji objala.

„Není to nic extra, abych ti pravdu řekla, pořádně to na mě ještě není ani vidět, ale už si připadám jako slon.“

„Víš už, co to bude?“

„Ne,“ zakroutila hlavou. „Pro mě je příliš nebezpečné jít k Mungovi.“

„Ale jak chceš rodit?“

„Zvládneme to, máme ještě čas na přípravu a navíc máma s tím má zkušenosti, sama taky rodila doma.“

Věděla, že už jen kvůli tomu prckovi, kterého Tonksová čekala, se musejí s Ronem postarat o to, aby byl svět zase normální a on mohl vyrůstat bez strachu. Přeci jenom jeho otec za takovou budoucnost bojoval a bez jakýchkoliv pochybností věděla, že by si ji pro svého syna přál.

Harry to řekl jasně, nechtěl ji ohrozit tím, že by pro něj něco znamenala a dokud bude válka, nebyla šance, že by se mohli ještě vidět. Netušila, kde zrovna teď byl a ani zatemňovač se jí tentokrát nerozhodl pomoct, takže mohla jen doufat a přát si, aby byl v pořádku.

„Nad čím přemýšlíš?“ ozval se za ní tichý hlas.

„Myslím, že je čas, abych se přesunula jinam.“

„Můžeš tu zůstat, jak dlouho budeš chtít, nikdo tě nevyhání, Hermiono,“ připomněla jí Tonksová.

„Já vím, ale pokud tahle válka má někdy skončit, tak nemůžeme jen sedět se založenýma rukama.“

„Co chceš dělat?“

„Ze všeho nejdřív se budu muset spojit se starými členy Brumbálovy armády a potom uvidím.“

„Myslíš, že skupina dětí má nějakou šanci?“

„Všichni velcí kouzelníci začínali jako my, to nám řekl Harry a měl pravdu.“

**

 

Jak těžké bylo získávat informace, když se nemůžete nikoho zeptat a nikdo vás nesmí poznat, zjistil teprve až tehdy, když se jen tak schoval lovcům či nějakým udavačům. Ale včera měl přece jen úspěch, stopoval tři lovce odměn lesem, a když si vyslechl, že chytili nějakého skřeta a hodili ho do Malfoy manor k Lence Láskorádové, už mohl konečně něco udělat. Začal tím, že tyhle tři ze skrytu omráčil a svázal, získal si tím pár hodin, než je najdou svázané. Musel tedy ještě ze vzpomínek jednoho z těch kecalů zjistit, kde že vlastně to sídlo leží, aby někde nehledal v okruhu stovek mil, to by si tu cestu pěkně prodloužil, pak už mu stačilo se jen přemístit.

Objevil se několik kilometrů od toho místa a pomalu, aby se nevysílil, kráčel sněhem a každým krokem za sebou musel zahlazovat stopy, tak jak už si to zvykl dělat neustále. Došel k obrovskému pozemku, a aniž by to nějak chtěl, musel se tomu přepychu zašklebit. Jenom vstupní brána byla větší než jeho pokoj a to nepřeháněl. Nebyl tu ale kvůli tomu, nad nespravedlností světa si může pobrečet jindy, teď tu má práci.

Nebyl hlupák, aby se snažil nějak přelézt bránu nebo něco podobného, tak si celý pozemek několikrát obešel a pak když neviděl žádnou slušnou cestu, sedl si zahalen blízko těch vrat a rozhodl se čekat na někoho, kdo tudy projde. Měl samozřejmě své obvyklé štěstí, takže se dovnitř snažili dostat nějací dva lovci odměn, takže jen prošel s nimi poté, co řekli heslo. Bylo mu jedno, že jdou někam, vydal se to tu prohledávat sám, přece jenom vězení byli vždy ve sklepení a zvlášť u Zmijozelů. Takže pokaždé viděl nějaké schody dolů, sešel po nich, až se nakonec opravdu dostal přes nějaké zamčené dveře, které vypadaly jako od věznice. Sundal si plášť a nechal si na hlavě jen kapuci, přece jenom nechtěl, aby ho tu někdo poznal.

„Už konečně nesete jídlo? Bylo na čase,“ odfrkl si někdo zevnitř a po chvíli ke dveřím přistoupil skřet.

„Griphook, nemýlím-li se,“ pověděl chladně.

„Chytrej patolízal? Nečekané,“ odvětil mu na to skřet.

„Nepatřím k nim,“ rozhodil rukama, aby ukázal, které lidi myslí, „jsem tu, abych vám nabídl výměnný obchod, máte je přece jen rádi,“ vyrovnaně se zasmál, jakoby tu nešlo o nic.

„Poslouchám,“ odfrkl si zamračeně skřet.

„Co byste byl schopný pro mě udělat za to, že vás pustím?“ ušklíbl se pod kapucí, ale by si jistý, že ten jeho úšklebek je dobře vidět.

„Co máte na mysli?“ zamračil se Griphook, jistě mu došlo, kdo je v této situaci pánem.

„Nic velkého jen vloupání se do vaší banky.“

„Nemožné!“ vykřikl skřet naštvaně.

„V tom případě jsem asi někde nechal hůlku a tyhle dveře nedokážu otevřít, je mi líto,“ pokrčil rameny a hrál lítost.

Skřet se otočil za sebe a podíval se do dáli na spícího člověka na druhé straně cely, bylo mu jasné, že to je Lenka. „Dobrá, pane Pottere, dostanu vás tam-.“

„I zpátky bych prosil, bavme se o tom jako skřet s člověkem, ne jak dva idioti, vy mě tam necháte a já tam někde zhebnu,“ řekl ostře, když už neměl důvod zatajovat, kdo že vlastně je.“

„Grr,“ zavrčel Griphook, „dobrá, dostanu vás tam i zpátky, ale k tomu, že mě pustíte, mi dáte veškerý obsah vašeho trezoru, sice peníze nepotřebuji, ale každý galeon se hodí.“

„Trochu jinak, vy mi pomůžete tam i zpátky a postaráte se, aby v tom nebyl žádný podraz a dostali jsme se odtud živý, zdravý a svobodný, pak si můžete vzít obsah mého trezoru a budete mi nápomocen při dalším úkolu, protože se budu potřeba dostat na další místo, berte nebo nechte ležet, přece jenom je ještě dost skřetů, které dokážu uplatit jednou věcí.“

„Grr,“ znovu zavrčel skřet, „dobrá, pane Pottere, myslím, že jsme domluveni.“

„To jsem rád, jednou mi kamarádka vyprávěla, že to, co jste řekl, je stvrzení slibu, který nemůžete zradit, dobrá věcička,“ usmál se, vytáhl hůlku a otevřel dveře.

„Jaký máte plán? Nebo jak mě dostanete ven?“

„Vás? Támhle ta holka by chtěla asi taky pomoct,“ řekl a vstoupil dovnitř a klekl si před Lenku, kterou probudil lehkým zacloumáním.

„Kdo jste?“ zeptala se překvapeně.

„Princ na bílém koni,“ usmál se, vstal a vyndal si z nekonečného vaku zrcátko, které měl po kmotrovi, zjistil, že někdo na druhé straně a pokud ho ještě neudal, byl na jeho straně, „potřebuji pomoc,“ poprosil šeptem a schoval jej zpět.

„Takže jaký je váš úžasný plán, pane P-.“

„Pan P nemá žádný plán zatím,“ zamířil na něj zuřivě hůlku, aby pochopil, co znamená mlčet, skřet opět zavrčel, ale nic neříkal. Sotva, co se Lenka zvedla a dostatečně probudila, se u jeho nohou objevil skřítek a netrvalo mu dlouho, než ho poznal, přece jenom Dobbyho viděl tolikrát, že splést se bylo nemožné.

„Dobby, poděkuj tomu, kdo tě sem poslal a vezmi zde přítomnou slečnu Láskorádovou domů nebo tam, kam bude chtít, nás přenes někam do blízkého lesa, odtud už se dopravíme,“ řekl a Dobby i když viditelně nechápal, je všechny chytl a přemístil, objevili se na nějakém místě v lese, pak už jen podruhé poděkoval a Dobby i s Lenkou, která sotva stačila poděkovat, zmizeli někam pryč.

„Tak Griphooku, teď už si nemusíme hrát na nějaké tajnosti,“ řekl a shodil kapuci ze sebe.“

„Užíval jste si to, že si všichni mysleli, že jste mrtvý?“ vysmíval se mu skřet.

„Víte že ano?“ sklonil svůj pohled, aby na něj dobře viděl, „asi nevíte o nějakém suchém místě na přespání co? No to je jedno les nám poskytne slušné útočiště,“ pověděl nakonec a nečekaje na nic jako první vykročil směr na sever, jak mu ukázala hůlka.

„To budeme spát venku?“

„Než naplánujeme tu akci v bance, pak už mi pomůžete se dostat do jednoho místa a dělejte si, co chcete i s mými penězi, tak zněla naše domluva ne?“

„Jste odporný člověk, pane Pottere.“

„To vy jste také odporný a prolhaný skřet, Griphooku,“ vrátil mu to stejnou mincí, ale usmíval se přitom.

„Děkuji za kompliment.“

„Přesně tak to mělo být bráno, jako kompliment,“ řekl klidně a pak už se zbytek cesty drželi jen vlastních myšlenek, což udržovalo krásné lesní ticho.

***

Po týdnech plánování a sbírání informací zjistili ve kterém trezoru je vlastně viteál umístěn, nebylo překvapením, že to byl hned první jeho typ, Belatrix Lestrangeová. Vlastně když se na tomhle místě otočil za sebe a uviděl tu obrovskou horskou dráhu a vedle sebe nějakého dalšího skřeta, kterého musel několikrát očarovat Imperiusem, aby se sem vůbec dostali, připadal si jakoby tenhle trezor byl samotného ministra, jak byl chráněn a to nemluvil o tom drakovi, kolem kterého museli projít.

„Doufám, že jste spokojen,“ zavrčel Griphook, když asi druhou minutu očarovaný skřet otevíral trezor.

„Doufám, že budete i vy, až se budete přehrabovat v mém zlatě,“ zašklebil se na oplátku.

„Asi ty peníze věnuji do proti Potterovské organizace.“

„V tom případě ty peníze budou rozumně investované,“ usmál se, „ale můžete za ně odjet na Havaj, vypadá to, že sluníčko by vám i vaší pleti velice pomohlo.“

„Velice vtipné,“ zavrčel ironicky Griphook, ale jeho pochechtávání naznačovalo, že to moc ironické nebylo.

„Hotovo,“ řekl nepřítomně skřet a otevřel trezor, ve kterém toho bylo opravdu mnoho a všechno se hezky blýskalo.

„No tak Greweku, snad si nemyslíš, že ty kouzla budu odstraňovat sám, kopírovací kouzlo bych poznal i se zavřenýma očima!“ zavrčel opět Griphook, a když se nedočkal odezvy, pustil se do toho naštvaně sám, slyšel jen nějaké mumlání jako idioti, hlupáci, ale moc tomu pozornosti nevěnoval.

„Griphooku, když už tady takhle rabujeme, nechcete si vzít i něco z tohoto trezoru? Majitelka má naplánovaný pohřeb v blízkých dnech,“ pověděl nevesele.

„Víte něco co já ne?“

„Dá se to tak říct,“ pokrčil rameny, a když si všiml, že odstranil kouzla z celého trezoru, tak si hůlkou nechal přilevitovat pohár, který byl přesně takový jako v Brumbálovo vzpomínce, jelikož věděl, že skončí okraden, vzal si skříňku plnou drahokamů, aby aspoň něco měl, bral to jako úrok. Počítal s tím, že ty drahokamy mají cenou asi jako polovina celého tohoto trezoru.

„Nic více nepotřebujete?“ zeptal se Griphook, a když mu to odkývnul a odešel ven, viděl, jak si z věcí opravdu něco bere, poznal několik zlatých věcí, které si zmenšil a schoval do malých kapes.

„Velké cennosti?“ zeptal se.

„Skřetí zlato, nepatří lidem!“ zvýšil hlas, jako kdyby mu to chtěl sebrat.

„Pro mě za mě, jaký je plán útěku?“

„Slyšel jsem, že jste už někdy létal na drakovi,“ křivě se zasmál Griphook a jemu opravdu zmrzl úsměv na obličeji.

„Ten?“ zeptal se zaraženě.

„Ovládali ho větší hlupáci, než vy, pane Pottere, musel jste počítat, že dolů to jde vždy jednodušeji, než nahoru, už jistě nahoře tuší, že je něco divného a čekají na to, až přijdeme nahoru, takže to vezmeme jinudy.“

„To byl plán?“

„Plán A… ano.“

„Nechci vědět, co byl plán B,“ povzdechl si, „co s ním?“ ukázal na toho skřeta, co jim otevřel.

„Najdou ho tu,“ odmávl to Griphook a vydal se pryč.

„Slyšel jsem, že nejste moc přátelští vůči lidem, ale že se nemáte rádi vzájemně?“ pověděl a vydal se za ním.

„Řekl někdo, kdo si hraje na mrtvého, když ho jistě oplakává tisíce lidí.“

„Bod pro vás,“ přiznal nakonec a pak už radši nic neřekl, protože mu padl pohled na draka, respektive na dračí dopravní prostředek, který, když jej uviděl, nevypadal nadšený představou, že poveze chlapce, který přežil na hřbetu.

„Nemá moc rád lidi, pokud teda nejsou k svačině,“ řekl Griphook a začal jak šílený mlátit do zvonku, aby je drak nesežral.

„Být vámi, tak se k němu pak přilepím nějakým kouzlem, ty co to neudělali, mu pak dělali tu sváču,“ křivě se usmál Griphook.

„Až po vás,“ dal mu přednost a sledoval, jak ten malej skřet za zvuku zvonku, se vydává k němu a po ocase mu vyskakuje až na hřbet. Zakýval hlavou nad tím, do jaké blbosti se zase zapletl a udělal naprosto to samé. Když se podle rad pro jistotu přilepil svým zadkem, zamířil a přesekl těch několik řetězů, pak už jen stačilo přestat mlátit do zvonku a jízda začala. Zničili všechny sloupy, rozbořili celou tu dráhu, způsobili menší zemětřesení a s ohromným rámusem vylétli přes vstupní halu a její výlohy ven. Jestli tohle mělo být nenápadné, tak se to nepovedlo, pokud to mělo ten správný účinek a efekt, tak se to sakra povedlo!

Poté, co zničili ještě pár Londýnských domů a vyděsili několik desítek kouzelníků, konečně pořádně vzlétli a zamířili někam pryč. Letěli několik kilometrů, než Griphook začal zase jak vzteklý mlátit do zvonků a drak se rozhodl přistát, to naštěstí dopadlo lépe, než jejich slavné vzlétávání, pak už stačilo jen dál bouchat a zmizet co nejdál od místa, kde drak poslepu hledal ty, co mu ničí sluchovody.

„Leť ty bestie, užij si svobody,“ zamručel nahlas Griphook. Přestal tlouct do zvonku, a když jedním kouzlem mu lehce zapálil ocas, tak drak ihned vzlétnul jak splašený a za několik sekund ho nebylo přes obzor ani vidět.

„Stávají se skřetům takovéto akce často? Nebo to je jenom za mé přítomnosti,“ řekl a zahodil zvon daleko od sebe, už ten protivný zvuk nechtěl slyšet.

„Myslím, že jste magnet na problémy, pane Pottere.“

„To už jsem někde slyšel.“

„Tak vězte, že ten člověk měl pravdu,“ pověděl ne zrovna nadšeně Griphook.

„Máte ještě něco v plánu, Griphooku? Já jen, že už se nejspíš neuvidíme po tomto,“ povzdechl si.

„Asi půjdu do důchodu,“ zopakoval jeho gesto povzdechu Griphook, „plánujete znovu zemřít?“ křivě se usmál.

„Když to nevyjde,“ pokrčil rameny, jakoby se bavil o barvě toho draka, co teď odletěl.

„Tak ať vám to vyjde, jsou s vámi celkem slušné obchody, pane Pottere.“

„Mám tušení, že to je jedna z nejhezčích vět, co se dá od skřeta slyšet,“ zašklebil se pobaveně.

„Váš dojem je správný,“ poprvé se jakž takž usmál i Griphook, „no ale nejsme tu pro klábosení, čas jsou peníze, můj příteli.“

„Správně, doporučoval bych vám dost odstoupit, tohle nebude ani za nic příjemné,“ řekl a za sebe položil jak šálek, tak medailon, pak už mu stačilo jen vytáhnout Nebelvírův meč.

„Je to to, co si myslím?“ zeptal se zaujatě skřet.

„Meč Godrika Nebelvíra? Ovšem… jediná věc, kterou jsem napustil jedem baziliška a tak můžu tohle zničit.“

„Můžu si to na chvíli-.“

„Griphooku,“ povzdechl si, „oba víme, co by se stalo, kdybych vám to půjčil, pláchnul byste mi a já vás ještě potřebuji, máme naši domluvu a navíc, nemůžu vám to dát, potřebuji to na tom místě a pochybuji, že se z toho místa dostanu, pokud ano, půjčím vám to.“

„To zní jako slib.“

„To jistě je,“ potvrdil a znovu se otočil na viteály, „teď by opravdu bylo dobré odstoupit.“

„Mám dojem, že byste spíš potřeboval pořádný štít, než abych odstoupil,“ lehce se mu vysmál.

„Pokud je to zadarmo, vezmu si to.“

„Pochopil jste rychle skřetí zákony, pane Pottere.“

„Druhý kompliment za krátkou chvíli? Abych nedostal nějaké skřetí ocenění,“ zasmál se a počkal si, až bude obalen nějakým štítem, pak už se jen natáhl a řekl hadím jazykem: „otevři se!“ rána ale nedopadla, protože ho zastavili dvě postavy, které z toho vystoupili, poznal své rodiče.

„Když to zničíš, synu, už se s námi nikdy nebudeš moct spojit,“ řekl jeho otec.

„Správně, nikdy se už neuvidíme, Harry,“ pokračovala jeho matka.

„Jsou věci, co se musí obětovat, ať už tohle pravda je nebo není, nemám na vybranou!“ zvedl svůj hlas, aby přiměl své veškeré síly a rána dopadla. Jedním švihem byly zničené oba viteály a z obou předmětů se ozval hrozný řev, který připomínal smrt někoho hrůzným způsobem.

„Vy lidé tvoříte divné věci,“ řekl po chvíli ticha nechápání Griphook.

„My lidé jsme divní sami o sobě,“ řekl nepřítomně.

„Bod pro vás.“

„No nic, zmizíme odtud, vyspíme se, já vám dám klíček, vy mě dostanete na to místo a pak se rozloučíme,“ řekl, a když viděl, jak skřet souhlasí, chytil ho lehce za oblečení a přemístil je pryč.

**

Poslední noc nemohl ani za nic usnout, neustále mu hlavou probíhalo to, kde se může skrývat poslední viteál, teda diadém a jestli, když zklame, ho dokáže někdo najít. Věřil Hermioně, věřil Ronovi, ale pořád to byli jen mladí lidé, ne někdo, kdo musí obětovat celý svůj život za hledání něčeho, co snad ani nikde není. Možná že to bylo zničeno a opravdu jen stačí zničit Naginiho a bude konec a když myslí konec, tak ten opravdový.

To, že se dostane dovnitř, bude neskutečné štěstí, že dokáže svůj úkol udělat, bude absurdita všech absurdit, ale počítat s tím, že se dostane ven, to by asi smrt nesměla úřadovat, aby se něco takového mohlo stát.

Cítil se zle, že Hermiona bude muset smutnit podruhé, ale nemohl na ní dlouho myslet, ne když by jí stačilo jedno kliknutí a objevila by se tady… ne dělá to pro ni, dělá to pro ně, dělá to pro celý svět, ať už na něj byl jakýkoliv, byl mu dán úkol a ten z tří čtvrtin splnil, to je slušná úspěšnost, možná je na čase předat svůj úkol dál, dát štafetu někomu jinému a konečně si odpočinout ať už tady nebo tam.

Otočil se na druhou stranu a začal si počítat nádechy a výdechy, jen aby uklidnil své splašené myšlenky a propadl se do uvolňujícího spánku, přece jenom ho bude potřebovat.

***

„Konečně vzhůru? Nachytal jsem nějaké ryby, jako rozlučku mezi námi,“ řekl Griphook opékajíce mudlovským způsobem nějakou větší rybu.

„Pokud je to bez nějakých závazků,“ pokrčil rameny a přidal se na druhou stranu ohniště.

„Řeknete mi, kam se chystáme?“ zeptal se po chvíli, co jeho oči směřovali do jiskřiček a plamínků.

„Do sídla Vy-víte-koho,“ řekl ve zkratce.

„Chcete zemřít?“

„Chci ukončit tyhle hony, tuhle nespravedlnost, chci dát lidem opět chuť žít.“

„Tím, že spácháte sebevraždu?“

„Oslabím ho, pak už bude jen na ostatních, aby mé dílo dokonaly.“

„Příliš svým druhům věříte, pane Pottere, o nás se říká, že jsme majetnický bastardi, ale vy lidi jste taktéž schopní zaprodat vše za zlámanou grešli, či se skrývat před nebezpečím, čest výjimkám.“

„Musíme oba věřit tomu, že se najde někdo, kdo to dokáže.“

„Snad to přijde dřív, než stihnu propít váš veškerý peněžní majetek.“

„Byl bych za to rád.“

„Věříte vůbec v to? Máte nějaký typ, kdo by to mohl udělat? Nebo jen doufáte a modlíte se v ty vaše bohy či silné válečníky, aby se to splnilo?“ položil několik otázek Griphook.

„Věřím v jednoho člověka,“ potvrdil a vzpomínky se mu znovu zaběhly na Hermionu, musel několikrát zakroutit hlavou, aby se dostal do reality.

„Snad nás ten někdo spasí,“ povzdechl si Griphook, „ryby, zajíci a jiná zvířata jsou fajn, ale dobré místo v teple a blízko peněz je mi milejší.“

„Chápu vás.“

„To jistě děláte,“ pokýval hlavou a sundal jídlo z ohně a rozdělil ho přesně v půlce, což už bylo na skřeta velmi šlechetné gesto, „takže co dál, dostanu vás dovnitř a pak?“

„Pak můžete odejít, váš úkol a práce je hotova, máte dovolenou,“ zasmál se, protože skřet na dovolené mu prostě připadal dost směšný.

„Dobrá tedy, pustíme se do toho v noci, ještě se na to můžeme pořádně připravit,“ odsouhlasil Griphook a dokonce oběda byl klid a pak stejně šli spát, takže byl klid úplný. Po pořádném a vydatném spánku se přemístili na místo, kde podle všech indicií mělo stát monumentální sídlo, ve kterém úřadoval Tom Raddle. Dostali se tam jednoduše a jemu stačilo jen několik minut čekat, až Griphook zničí veškeré bariéry, aby on měl možnost se tam nepozorovaně dostat.

„Hotovo, cesta je volná, zpátky je to na vás.“

„Takže tohle je nejspíš sbohem,“ řekl a natáhl ruku dolů směrem ke skřetovi.

„Máte divné zvyky vy lidi,“ podotkl skřet, ale ruku přijal.

„Tady máte můj klíč od trezoru a darovací smlouvu, je sice jen na pergamenu, ale bude to jistě stačit, no ještě děkuji, že jste mě v noci neokradl, když jsem spal, že jste mi pomohl, jednou dostane možná Merlinův řád,“ zasmál se tiše.

„To byste musel nejdřív přežít a dostat se odtud.“

„Taky pravda, půjdu teda, díky za všechno a sbohem Griphooku,“ řekl a vstoupil do jedné z tajných chodeb, kterou Griphook našel.

„Sbohem, pane Pottere,“ slyšel za sebou a pak už jen zvuk přemístění.

***

Byl tu sám ve společnosti několik desítek smrtijedů. Kráčel temnými sklepeními a jediné světlo mu poskytovali pochodně po pravé straně chodby. Skryt neviditelným pláštěm a s hůlkou v ruce si věřil více, než kdyby tu šel jen tak nepřipraven. Až moc mu to připomínalo třetí úkol, který musel absolvovat v labyrintu, taky všude tma, cíl před sebou a člověk netuší co mezi ním a tím cíle všechno leží.

Za pár minut cesty se dostal ke dveřím, které postrádaly kliku, a on se musel znovu uchýlit k hadímu jazyku, Tom byl v tomto ohledu idiot, prostě věřil tomu, že on se sem nikdy nedostane, jinak by tyhle dveře nikdy nenechal chránit jeho sídlo.

Pokračoval dál chodbami, vlastně jen tak bezcílně bloudil a doprovod mu dělali jen pohledy obrazů, které jakoby mířily na něj, ale přesto ho nemohli vidět. Bylo to zvláštní a budilo to v něm hrůzu, což byl nejspíš úkol těchto obrazů. Nakoukl už asi do třetího pokoje, ale tenhle nebyl prázdný, tenhle byl přepychový a v posteli spal člověk, kterého by tu nikdy nečekal, respektive by řekl zrůdu, protože Belatrix nebyla člověkem ani náhodou, chtěl se otočit a odejít, ale jeho vnitřní hlas mu v hlavně doslova křičel: „Jsi debil? Nemůžeš odejít, tahle svině ti zabila rodinu, umučila Nevillovy rodiče, zabila Remuse, Hestii, Dedaluse! Nemůžeš odejít!“ ten hlas začínal být čím dál dotěrnější, až mu to docvaklo, nemůže jí nechat být, opravdu nemůže. Vyndal z pochvy Nebelvírův meč a přistoupil k posteli. Vytáhl skrz hábit svou hůlku a zamířil na ni. „Petrficus totalus,“ pověděl tiše a doslova zmrazil celou její postavu, to jí samozřejmě probudilo a otevřela oči, což bylo vlastně jediné, co mohla udělat.

Odhalil skrz plášť svou hlavu, z které si sundal i kápi. „Tvá zkáza je tu! Chcípni v pekle bestie!“ skoro až zakřičel a ke krku jí přiložil čepel meče, podíval se jí naposledy do očí a pak jen rukou trhnul a cítil, jak čepel něčím přijela jak příborový nůž máslem. Jediným zvukem této místnosti se stal kapot krve padaje na kamennou podlahu. Věděl, že teď bude svět zase o malinko hezčím místem pro život. Nandal na sebe kápi i neviditelný plášť a meč si otřel o peřinu, pak už jen potichu odešel. Pomsta byla dokonána.

Pokračoval dál tímto hrozným místem a pomalu se díval do každých dveří, ale kromě pár obývacích pokojů a jednoho pokoje nenašel nic, až pak se na něj štěstí usmálo, otevřel dveře do přepychové ložnice, kde u krbu odpočíval ohromný had. Nagini, došlo mu okamžitě, možná, že se ještě odsud dostane živý, možná že nakonec štěstí bude větší, než očekával. Had se ale vzbudil a okamžitě na něj zamířil. Poznal, že nyní je mu jeho plášť na nic, sundal ho ze sebe a rychle ho zastrčil do vaku. Nagini jenom syčel a nebezpečně na něj zíral, to on musel být ten, kdo s nataženou hůlkou a připraveným mečem se k němu musel přiblížit. Jenže ani Nagini nezůstal nečinný, tak jak on šel na něj zleva, tak Nagini se plazil doprava, jako dva rytíři, kteří před soubojem udělají několik koleček pro diváky. Překvapení ale nastalo, když on byl skoro na místě, kde Nagini vyspával a Nagini byl u dveří, protože ty dveře, které zavřel, se pomalu začali otvírat a on si všiml, že v nich stojí dva lidé, konkrétně Malfoy a nějaký další smrtijed.

„Pottere?“ dostal ze sebe překvapeně Malfoy.

„Zabij je!“ zařval hadím jazykem a Nagini i když nechápal, tak poslechl rozkaz a mocným švihem skočil na Malfoye a zakousl se do něj, on rychle namířil na druhé smrtijeda a pomocí Impedimenta ho poslal ke zdi, pak už mu stačilo jen obě hůlky si přivolat a strčit si je do hábitu, i když s plnýma rukama to šlo těžce.

„Podvedl sssi mě! Nejsssi můj pán, nemůžeššš mi rozkazovat!“ zasyčel velice rozzuřeně Nagini.

„Sssama sssi to udělala!“ pověděl temně a přiblížil se blíž, to se najednou ale ozval alarm a on tak mohl využít momentu, kdy Nagini nedává pozor a setnul ji jedním tahem hlavu. Když dopadla na zem, došla mu jedna věc je konec.

„Ne!“ zařval za ním hlas, který by poznal naprosto kdekoliv.

„Je konec, Tome,“ otočil se pomalu, a když tohle říkal, měl na mysli svůj konec, ale to nebylo podstatné.

„Jak si mohl přežít!“

„Někdo ti musel posrat život, aby si konečně ochutnal vlastní medicínu,“ pověděl vyrovnaně, to že se za ním objevilo několik smrtijedů už ani nevnímal.

„Ty malej ha-.“

„Šetři slov, Tome, máš to, co si chtěl, mě přímo naproti sobě, jen jsem se sem dostal svou vlastní cestou a trochu ti zkrátil přátelíčky,“ zasmál se takovým tím smutným smíchem, že ten dotyčný, už nemá důvod proč žít.

„Zabiju tě,“ pověděl rozčileně Voldemort a zamířil na něj hůlku.

„Nic tím nezměníš, Tome, prohrál jsi!“

„Já? Míří na tebe všichni smrtijedi, tady už ti svatý ředitel a ochránce nepomůže!“ zasmál se Voldemort a s ním všichni jeho posluhovači.

Podíval se za sebe a postupně ho opravdu začali obklopovat všichni. „Víš, že se tam na druhou stranu těším?“ konečně se usmál, a když na chvíli zavřel oči, uviděl v ten okamžik všechny ty, které viděl umřít na jednom místě a jak se na něj usmívají, to ho posílilo. Jeho úsměv se ještě více rozšířil a ruku s hůlkou spustil k pasu. „Sbohem,“ zašeptal všem a hlavně Hermioně, Ronovi, Ginny, Lence, Nevillovi prostě všem, kteří žijí a byli jeho přátelé až do konce, i když nevěděli, že ještě žil.

„Avada kedavra!“ uslyšel jakoby v dáli dvě slova, která mu v tu chvíli nedávali moc smysl, nějaká latina, nebyl nikdy v ní ani pořádně zběhlý, věděl, že ty slova znamenají konec a že ten konec musí prostě jednou přijít a to jednou je právě teď.

***

„Je mrtev! Harry Potter je mrtev!“ zařval Voldemort a všichni propukli v jásot a byli pobavení a šťastní tím, jak se události vyvinuly. Věděl, že ten kluk někde běhá, ale opravdu netušil, že ten idiot sem vlítne a nechá se zabít, i když to bylo přesně to, co mu měl vyřídit, kdyby měl tu příležitost. Takhle alespoň zemřel s úsměvem na tváři, než aby předal ten vzkaz, že už na tomhle světě není potřeba a má se nechat zabít.

„Vezměte jeho tělo! Odneseme ho do Bradavic a pohodíme ho tam! Ukážeme tomu hnusnému odporu, jak dopadnou všichni!“ smál se dál Voldemort a všichni mu hlasitě přizvukovali. V tomto momentu je konec, jeho maska a hra na dvojitého agenta skončila, poslední úkol, který mu byl dán, a který si přidělil sám, skončil fiaskem. Nevěděl ani proč a vykročil z řady, pomalu prošel skrz ostatní idioty, se kterými musel spolupracovat a zastavil se až před tělem chlapce, který nepřežil.

„Chceš ho odnést, Severusi? Můžeš mít tu čest, pro mé věrné jsou takovéto pocty vždy k dispozici,“ pokračoval ve smíchu Voldemort a on se na něj jen na moment podíval a neřekl ani slovo, klekl si k mrtvému tělu a strčil mu hůlku do kapsy hábitu, každý hrdina by měl umírat se svou zbraní v ruce, tak to přece dopadalo v těch hloupých příbězích, na kterých si protrpěl Albus. Pevně do jeho rukou stiskl Nebelvírův meč, aby to opravdu vypadalo, že rytíři ještě neumřeli.

„Co to děláš, Severusi?!“ konečně se přestal smát Voldemort.

Neměl důvod odpovídat a podíval se na prsten, který dostal, snad to bude fungovat, protože jestli ne… tak to možná i skončí tak jak má.

„Severusi!“ vykřikl naštvaně Voldemort.

„Potter měl pravdu, je konec,“ řekl nakonec a pak se najednou objevil oheň, který ho chytl a jen cítil, jak se objevuje na jiném místě, na místě, kde není žádný Temný pán ani nic podobného, na místě, kde Harry Potter bude pohřben a neskončí jak figurína do výstavních síní.

**

„Kde to jsem?“ pověděl, když kolem sebe jen uviděl bílo, nic jiného jen bílo, bílo, po kterém se dalo chodit, na které se dalo šahat, jako kdyby celý svět někdo pokryl bělobou.

„Vedl sis dobře,“ ozvalo se za ním a on se vylekaně rychle otočil, „a na tvou otázku, kde to jsme, řekl bych nějaká parodie na nebe z víry, ve kterou věří mudlové.“

„Vás já znám, viděl jsem vás v těch vzpomínkách, jste Gellert Grindelwald, že ano? Ale vy jste byl zabit,“ řekl rychle, ale necítil strach, jako kdyby tohle místo, vysávalo negativní emoce.

„Jo… něco máme společného, oba jsme mrtvý,“ zašklebil se Grindelwald.

„Jenže, kde to ve skutečnosti jsme?“ zeptal se znova.

„Ve tvé hlavě, můj chlapče, v tvých snech, představách, touhách… jen ve tvé hlavě,“ ozvalo se znova za ním, a když se tam podíval, uviděl, Albuse Brumbála se svým typickým úsměvem.

„Gellerta si nevšímej, morous je i po smrti, ale v jednom má pravdu, vedl sis tam dobře.“

„Vždyť jsem umřel,“ pověděl sklesle.

„Protože si umřít musel, Harry. Až příliš pozdě nebo možná jsem to věděl dřív a nechtěl jsem si to přiznat… každopádně jsem zjistil, že viteálů není sedm ale osm, když teda vezmeme v potaz to, že i Tom samotný je svým vlastním Viteálem.“

„Osm? Takže jsem tam nechal dva?“ pokračoval ve skleslém hlase.

„Ne, nezbyl ani jeden viteál, Voldemort je bez ochran,“ pověděl namísto Albuse, Grindelwald, „tím, že jsi zemřel, zničil jsi mu poslední viteál, sám sebe. Jeho poslední ochrana byl tvůj život.“

„On do mě přenesl duši?“ zeptal se nechápavě.

„Omylem, ale ano,“ odpověděl mu zase Albus.

„Dobrá tedy, takže teď co, půjdeme někam tam?“ ukázal nahoru.

„Ne chlapče, nikdo nechodí tam, tam se musíš rovnou objevit,“ usmál se na něj dobrácky bývalý ředitel.

„Ale-.“

„To že jsi tady znamená, že tam nahoru…“ pověděl sarkasticky, protože jistě tento termín neměl rád, „…nepůjdeš. Viteály jsou zvláštní věc, můžeš je udělat z věcí, a když jsi dost odporný člověk, tak i ze zvířat, jenže přesunout duši člověka do člověka? A ještě když ty duše jsou skoro stejné? To nejde, proto jsi přežil první Avada kedvaru a proto jsi přežil tuhle druhou, všechny věci, co do tebe nepatřili, jsou pryč, teď jsi ten, za kterého tě všichni považovali, normální člověk… ne jen nádoba na duše.“

„Takže to jako jen tak obživnu?“ zeptal se ještě více nechápavě.

„Pokud budeš chtít, jsme pořád jen v tvé hlavě,“ řekl mile Albus Brumbál.

„A proč tu nemůžou být i ostatní?“ pověděl otázku, na kterou opravdu chtěl znát odpověď, „až se vzbudíš, dostaneš možnost se alespoň částečně setkat se všemi, pořád to ale nebude skutečnost, nezapomeň na to.“

„Jsem čím dál tím více zmaten,“ přiznal, „proč jste tu zrovna vy dva?“

„Protože jsme v jádru stejní, chlapče, musíme ti ještě něco povědět, říká se tomu Relikvie smrti, nemůžeme ti říct vše, protože času není nikdy nazbyt, důležité je, že jsou věci, které činí člověka mocným a ty se nesmí dostat na veřejnost a ty by si měl být ten, kdo je ochrání… jen čistá duše to dokáže.“

„Čistá duše, pane? Určitě jste viděl, co jsem tam udělal,“ zastyděl se za své činy.

„Nikdo není bezchybný, Pottere, je chyba že bráníš nevinné? Je chyba, že při dobré cestě, uděláš jeden dva kroky vedle? Učinil jsi přítrž dvěma největším masovým vrahům, jinak tvá duše je čistá jak tohle bílo kolem. Relikvie smrti se nesmí dostat do cizích rukou, proto až se vzbudíš, budeš je mít všechny. Pro ostatní budou ale zničené, ztracené, stejně jako ty.

„Jak mohu mít něco, co nevím, že mám?“

„Neviditelný plášť, hůlka silnější než všechny ostatní a kámen, který dokáže vrátit v podobě duchů kohokoliv ze země mrtvých. Plášť vlastníš, je tvůj a vždy byl, kámen dostaneš po probuzení, jsem si tím jist a hůlka? Jistě ji najdeš tady v hábitu,“ poklepal si s úsměvem na místo, kam si schoval hůlky ukořistěné v boji.

„Malfoy měl nejsilnější hůlku?“

„Já jsem měl nejsilnější hůlku, jenže mě porazil tady Albus, jeho zase Draco Malfoy, jemu sebral hůlku jeho otec a teď ji máš ty, tak to bylo vždy, hůlku dostali jen ti, co porazili předchozí majitele,“ doplnil Gellert.

„Takže co mám dělat?“ zeptal se, protože pro něj to bylo příliš mnoho informací.

„Vezmeš všechny tyhle předměty, odejdeš a nevrátíš se… tedy dokud nepřijde ten pravý čas,“ řekl Gelert.

„Pokud budeš tak hodný, postarej se mi o Fawkese,“ pousmál se Albus a oba trochu zbělali, jako by mizeli, „jsi skutečným pánem Smrti, to, co jsme nedokázali ani jeden z nás kvůli své malichernosti, touze podmanit si svět, blbosti a hlavně, že jsme chtěli Smrt ovládnout a ne ji přijmout… až tady jsme si mohli promluvit a přestat se nenávidět, ale ty jsi jeden z milionu, ten, kdo dokáže přijmout Smrt a tím pádem ti patří všechny tři, jsem na tebe pyšný, můj statečný chlapče.“

„Děkuji,“ řekl a začal hodně rychle mrkat.

„A Pottere,“ řekl nakonec skoro průhledný Grindelwald, „ať se z tebe nestane stejnej pitomec, vezmi si z nás odstrašující příklad,“ to bylo poslední, co řekl a on tu zůstal sám, ne na dlouho, pak začal postupně mizet i on až tam prostě nebyl.

***

Cítil obrovskou bolest hlavy a to světlo tlačící se mu přes zavřená víčka mu také nijak dobře nedělalo, snažil se kolem sebe nahmatat něco, ale když ucítil vcelku huňatý koberec a v druhé ruce položený studený kov, nedávalo mu to velký smysl, kde by se vzal koberec v Raddlovo sídlu.

„Nikdo mi neřekl, že umřít bude tak… hnusný, jinak bych tam za boha nešel,“ postěžoval si a pomalu otevřel jedno oko a pak druhé, když si oči postupně navykli, tak se po kolenou dostal na místo, kde alespoň skrz okno nedopadalo přímé světlo. „Kde to zase jsem,“ proběhlo mu hlavou a i když se snažil tak kromě nějaké celkem slušnějšího domu nepoznal nic známého.

S povzdychem tu položil meč, aby ho nemusel tahat všude sebou a rozhodl se tu projít, přece by jeho mrtvolu někdo někam neodnesl a pak nezmizel.

„Vy?!“ řekl překvapeně, když otevřel asi třetí dveře a našel na druhé straně místnosti alchymistickou laboratoř, vedle které stál nenáviděný profesor lektvarů, „ani se neotáčejte, nebo se proletíte skrz to vaše nádobíčko!“ vykřikl, když viděl, že Snape něco chce udělat, „Tom vám dal mé tělo, jako poděkování?!“

„Pottere?!“ naprosto nechápal Snape a bylo vidět, že ho slušně dostal.

„Čekal jste někoho jiného?“ odfrkl si a nepřestával na něj mířit.

„Neočekával jsem nikoho, když jste měl být mrtvý.“

„To mám zakřičet ‚překvapení‘ aby to byla větší legrace?! Vysvětlete mi, proč jsem tu!“

„Proč bych se měl zrovna vám svěřovat, Pottere, vy jste ten, kdo má být mrtvý,“ ušklíbl se Snape a nebral ohledů a otočil se na něj, „Albus asi opravdu věděl víc, než mi řekl… očekávané.“

„Teď se budete chytat jmen, abych vás nedostal?!“ rozzuřil se.

„Neřvěte mi doma, Pottere, nikdo na to není zvědavý a skloňte tu hůlku,“ pověděl ledově Snape.

„To určitě,“ pověděl sarkasticky, „co tu dělám!“

„Přenesl jsem vás sem, co asi jiného! A sakra sloňte už tu hůlku, je tu dost cenných věcí, které můžete zničit tím vaším neuměním,“ přitvrdil Snape.

Nevěděl ani proč to dělá, ale hůlku sklonil a zastrčil do hábitu, kde už tedy měl v tuto chvíli hůlky tři. Povzdechl si a sedl si do jednoho s křesel, když nad tím rozumně zapřemýšlel, Albus říkal, že tu někdo bude, kdo mu dá poslední relikvii, takže tím, že tady bude čachrovat s hůlkou, stejně ničemu nepomůže.

„Je vám dobře, Pottere?“ zeptal se zmateně Snape asi ho překvapilo, že to tak jednoduše vzdal.

„Už jste někdy zemřel?“ odfrkl si a přiložil si studenou ruku na čelo, což bylo více než příjemné.

„Ne… protože zmrtvýchvstání a přežívání smrtících kleteb jsou předurčeny takovým, jako jste vy,“ pověděl ironicky Snape a vrátil se ke svým lektvarům.

„Neprosil jsem se o to, neprosil jsem se ani o vaši ‚pomoc‘ abychom si rozuměli, já měl tam umřít a setkat se s rodiči, kmotrem a se všemi ostatními, to že si ze mě někdo udělal pokusného králíka, to nebyla má volba,“ pověděl naštvaně.

„Pokusný králík?“

„Jistě, Raddle si mě zabije, zabije mou matku, která se za mě obětovala a pak povstane z mé krve. Udělal ze mě poslední viteál a pak jsi myslí, že to bude tak jednoduchý, že prostě jen křikne Avada kedavra a já budu mrtvý,“ pověděl kousavě.

„Jdete si na smrt a teď když jste nezemřel, povídáte o tom, jako kdybyste věděl, že vás nemůže zabít, nemáte náhodou rozdvojenou osobnost?“ řekl výsměšně Snape.

„Říká někdo, kdo si hraje na agenta na dvou frontách,“ oznámil suše.

„Chcete nějaký lektvar, Pottere? Nevím, jestli by se vám poštěstilo, vstát z mrtvých znovu,“ pokračoval ve výsměchu Snape.

„Nechci od vás nic… vlastně jo, dejte mi to, co mi by věnováno ředitelem, prý to máte vy a nepatří vám to,“ řekl klidně.

„Ředitelem? Ach ano, ta hloupá zlatonka, první kterou jste chytil, všichni úžasem oněmíme,“ ironicky zkonstatoval Srabus, „je támhle,“ ukázal na jednu poličku a on poté, co pečlivě zamířil, si ji přivolal.

„Mají dotykovou paměť, ale tuhle jsem chytil přece takhle,“ řekl si sám pro sebe a jako kdyby ji chtěl dát pusu, na ní lehce přitiskl rty a zlatonka se otevřela. Vevnitř ležel kámen, poslední relikvie, jak mu bylo řečeno. Vzal kámen a strčil si ho do vaku, stejně tak udělal s hůlkou, a jelikož plášť už tam byl, byly všechny relikvie pohromadě, jak slíbil.

„Odcházím,“ řekl jen tak a prohrábl si trochu vlasy.

„Kam půjdete? Jste oficiálně mrtvý.“

„Tom je bez ochran, zabít ho už nebude tak obrovský problém,“ pověděl, i když ani nevěděl, proč se svěřuje někomu, jako je on.

„Hloupé hrdinství vás přineslo už několikrát do problémů a několikrát se ty problémy dotýkali i mé osoby, nebudu ještě větší štvaná zvěř, protože si budete někde pobíhat po světě. To já jsem vás sem přinesl, to že jste živý, je sice věc, se kterou jsem nepočítal, ale pro ostatní jste a to je důvod, abyste tu zůstal. Slíbil jsem našemu bláznivému řediteli, že se o vás postarám a pomůžu vám vyhrát tuhle válku. Ty slavné viteály jsou už zničeny, jak mi obraz ředitele naznačil, takže nyní ať se o školu a o Raddleho postarají jiní, já jsem s tímhle skončil, nevyměním ten klid jen proto, že vám vaše hrdinská dušička nedá pokoj.“

„Takže se tu budete schovávat?“

„Omyl, budeme tu oba, jak jsem řekl, nepustím vás jen tak, abyste se nechal chytit a mě někdo zabil, my obyčejní lidé totiž nedokážeme pořád vstávat z mrtvých,“ pokračoval kousavě Snape.

„Oni mě potřebují!“

„Kdo, Pottere? Všichni vědí, že jste mrtvý a jestli myslíte vaši kamarádku Grangerovou, mohu vás ujistit, že Raddle se postará o to, aby nikdo, opakuji nikdo, neměl pochybnosti o tom, že mrtvý opravdu jste. Nyní nejste mezi živými a já jsem cílem číslo jedna, takže tu pěkně zůstaneme a necháme je dělat své věci, sedmnáct let jsem sloužil, já si teď beru volno.“

„Zabijeme se tu navzájem, jestli tu zůstaneme jenom týden v kuse,“ řekl pravdu.

„Proto se budeme stýkat co nejméně často, vezměte si třeba celé druhé patro, dolů lezte, jen když budete něco potřebovat. To že vám dovolím tu bydlet, neznamená, že chci, abyste se mi motal pod rukama, když dělám něco důležitého.“

„Tohle přání vám rád splním,“ řekl naštvaně a odešel pryč z laboratoře, u vchodu se otočil a povzdechl si, slíbil Brumbálovi a Grindelwaldovi, že se neukáže a ukryje všechny relikvie, vzal tedy meč a zamířil do druhého patra. Musí tu zůstat a věřit jim, předal štafetu dál, oslabil Voldemorta a nyní už není nic, co by mohl udělat, musí se tím smířit, jsou další, kteří to musí dokázat, jeho úkol byl zde zůstat a střežit Relikvie smrti.

***

„Škoda, že jsem se toho boje nemohl zúčastnit, mohlo to dopadnout všechno jinak,“ řekl smutně směrem k obrazu Aberfortha Brumbála.

„Harry i kouzelníci umírají stářím, jestli bych ale měl výběr zemřít v boji proti největšímu zlu nebo někde v hospodě, tak bych si kdykoliv vybral první možnost,“ pověděl vesele Aberforth.

„Jenže-.“

„Nech každého se rozhodnout po svém, Harry. Můj bratr se rozhodl, ty ses rozhodl, Severus se rozhodl, důležité je to, že je konec, Voldemort je mrtev, válka skončila a teď už jen můžeme čekat, než budou všichni smrtijedi chyceni nebo utečou,“ pověděl usměvavě obraz Albuse Brumbála.

„Spíš ta druhá možnost, utečou ihned, jak se sbalí. Všichni se znamením už to ví, je jen otázka času, kdy prásknou do bot,“ odfrkl si Severus, který z ničeho nic přišel.

„Takže tohle je konec?“ zeptal se skoro až nechápavě.

„Začátek něčeho nového mi zní lépe,“ mrkl na něj dobrácky Albus.

„Takže se mohu vrátit?“

„A máš kam, milý chlapče? Pokud potřebuješ společnost, můžeš odejít, ale nikdo by neměl vědět, že žiješ, každý má už svůj vlastní život, bylo by nehezké se jim snažit do něho vecpat, když ty žiješ jen v jejich vzpomínkách.“

„Takže se vlastně nic nezměnilo?“ zeptal se zachmuřeně.

„Svět se stal lepším místem pro život, dobro a láska zvítězila, změnilo se toho hodně, chlapče můj, jen prostě náš úkol už skončil a bylo na nás zapomenuto, tak jak to možná mělo i být,“ pokračoval mile Albus.

„A to doslova,“ odfrkl si Severus, „tady se píše, že Temný pán byl poražen Ronaldem Weaslym, o tobě, Aberforthe se tu píše snad asi v jednom řádku, jinak tu jsou jen řeči, že se od statečného Ronalda kletby odráželi, až po dlouhém boji jsi zemřel a on ve vzteku a z posledních sil zabil Voldemorta, čímž ukončil válku, podívejte se sami,“ řekl výsměšně a hodil mu do klína nové číslo Věštce.

„Tomu někdo věřil?“ zeptal se zmateně.

„Byl jediným, kdo tam zůstal, jestliže jsme oba zemřeli a zbyl tam sám, nebylo pro něj těžké celou skutečnost zfalšovat pro svůj prospěch. Aspoň si taky užije své slávy,“ řekl Aberforth.

„Nepravé,“ pověděl naštvaně.

„Vzal jsem ho sebou proto, aby mi ho pomohl přemoct, že si vzal trochu větší slávu, mu nemůžeme mít za zlé,“ pokračoval s úsměvem Aberforth.

„Jenže ty budeš za hlupáka!“ zvýšil svůj hlas.

„Mě to nevadí, žil jsem jako pastevec koz a hostinský, že jsem tak i zemřel a ne jako hrdina kouzelnického světa mi opravdu nevadí, ať si svou slávu užije. Je mladý a byl to i tvůj kamarád, dopřej mu to.“

„Zrádce! Tohle bych nikdy neudělal!“ pokračoval naštvaně, on by nikdy nevzal cizí skutky za své, jen aby se obohatil na mrtvých.

„A proto jen ty můžeš být pánem Smrti, jinak by to tak nebylo, nechme Ronalda Weasleyho být, je na čase slavit, že léta práce se vyplatila a všechny oběti nebyli zbytečné, je na čase slavit váš úspěch, že jste společně dokázali tuhle válku vyhrát, jsem na vás pyšný,“ řekl Albus a podíval se postupně na něj, Severuse i na obraz svého bratra.

Možná že chtěl něco říct, ale tahle slova mu vzala vítr z plachet, vše co řekl, byla pravda. Byl konečně klid, ten klid, po kterém toužil a který přál svým přátelům, teď je čas radovat se nad vítězstvím a truchlit nad ztrátami, ne se vztekat nad něčím, co by ho nemělo vůbec zajímat, on je tady, oni jsou tam, tak to bylo před rokem a bude to i dál.

**

Lehký vánek ho šimral po tváři, zatímco se mu nohy bořily do písku. Stál a schovával se za jednou z mnoha dun, které na pláži byly a sledoval dění v domě před sebou. Začínalo se pomalu stmívat a rodina v domě si užívala Štědrý den.

Všichni Weasleyovi muži seděli v obývacím pokoji spolu s dětmi a postupně upíjeli ze svých skleniček, zatímco se vesele bavili. Jejich manželky naopak byly v kuchyni, kde pod vedením paní Weasleyové připravovali večeři. I na tu dálku občas zachytil Fleuřin rozladěný pohled, když jí tchýně nakázala, co má ve své vlastní kuchyni dělat.

Neubránil se představě, jak by asi dnešek probíhal, kdyby věděli, že je živý a zdravý. Tolik věcí by mohlo být jinak a to počínaje tím, že by byl její manžel on. Po dobu těch let, co uplynuly od konce války, žil v podstatě ze vzpomínek. Nikdy si nenašel někoho na dlouhodobější vztah, protože žádná žena nemohla být tak krásná, vtipná a chytrá jako byla Hermiona.

Popravdě neplánoval sem jít a sledovat, jak si všichni společně užívají vánočního klidu a pohody. Měl v plánu si sednout před krb se skleničkou té nejdražší whisky a vzpomínat, ale poté, co ji potkal u hrobu svých rodičů, neměl sílu odolat.

„Dobrý večer,“ pozdravila a zkoumavě se mu podívala do tváře, než se sklonila k hrobu, aby na něj položila věnec, který přinesla. Nebyla první, kdo k hrobu přišel, bylo tam už více květin a tak musela tu svou položit o kousek dál.

„Dobrý,“ odpověděl a dál sledoval fotografie svých rodičů, aniž by na sobě dal znát své překvapení nebo nervozitu z toho, že se tu objevila.

„Znal jste je?“ zeptala se po chvíli, kdy tam oba vedle sebe stáli a shlíželi k zemi.

Přikývl a přemýšlel, jestli by měl říct i něco dál. „Tak trochu,“ dodal nakonec. „Vy?“

„Chodila jsem s Harrym do školy, byl to můj nejlepší přítel,“ pověděla potichu a oči jí o poznání zvlhly, ale neukápla ani jediná slza.

„Muselo to být těžké se dozvědět, že je mrtvý.“

„Bylo,“ přikývla a popotáhla. „Ale už je to dlouho, kdyby mě teď viděl, tak by se určitě naštval, že se mi stále ještě chce brečet,“ ušklíbla se a osušila si oči.

„Určitě ne,“ ujistil ji a děkoval za zásoby mnoholičného lektvaru.

Ta, nad kterou právě přemýšlel, se z kuchyně přesunula do obývacího pokoje, aby na stůl položila jednohubky a chlebíčky, přičemž se usmála se na svého muže a na několik vteřin se nechala stáhnout k němu na klín, než se ozvalo volání jejího jména z kuchyně a ona se zase musela zvednout.

Věděl, že se nikdy nesmíří s tím, koho si vzala, ale momentálně s tím nemohl nic udělat. Pohlédl na své hodinky a zjistil, že už zbývá jen něco málo přes hodinu, než se mu vrátí zpět jeho podoba, ale to bylo v tuhle chvíli nepodstatné, protože jak viděl, večeře pomalu začínala.

Zatímco je všechny sledoval, tak si dovolil vzpomínkami zabrousit k těm několika Vánočním svátkům, které s nimi strávil. Bylo to hezké a rád na takové věci vzpomínal.

„Za chvilku se vrátím!“ dolehlo k němu a on tak zpozorněl a pohlédl k domu, před kterým se objevila Hermiona zabalená v kabátu.

Věděl, že je nebezpečné tu dál zůstávat, když vyšla ven, ale místo toho, aby se přemístil pryč, jí následoval ke břehu moře. Zastavila se přesně tak, aby na ní od domu nebylo vidět a hleděla na oceán před sebou.

„Chci být chvilku sama,“ řekla, aniž by se otočila, když zaslechla jeho kroky, když se ovšem zastavily a nezačaly se vzdalovat, tak se zvědavě otočila, aby zjistila, kdo k ní přišel. „Vy?“ pozvedla překvapeně obočí.

Nadechl se, aby jí něco odpověděl, ale ucítil, jak se postupně začíná měnit zpět do své podoby a rychle začal přemýšlet, co udělá. Měl dvě možnosti, odejít a nechat ji si myslet, že byl nějaký úchyl, který ji pronásledoval až sem, nebo se jí ukázat. Z nějakého jemu neznámému důvodu se rozhodl pro druhou možnost.

Věděl, že jeho obličej je stále ještě ve stínu a díky tomu ho ještě nepoznala, takže když si byl jistý, že celá proměnu již proběhla, tak rozhodným krokem přešel až těsně k ní a upřel na ni své oči.

Viděl, jak oněměla překvapením a než stihla cokoliv udělat, tak si ji přitáhl k sobě a jemně ji sevřel v náruči.

„Jsi to opravdu ty?“ zeptala se a vzhlédla, aniž by ho pustila.

„Ano,“ přikývl a pohlédl jí do očí. „Jsem to já.“

„Jak-?“

„To ti povím jindy.“

„A co mi povíš dneska?“ zeptala se. „Proč jsi přišel?“

Přemýšlel, jak správně vyjádřit to, co ho přinutilo sem dnes večer jít a déle jak dvě hodiny mrznout, ale nenapadla ho žádná slova, která by to vystihla, takže se sklonil a lehce spojil své rty s jejími. Čekal, že ho odstrčí nebo udělá něco podobného, ale nepočítal s tím, že by mohla jeho polibky opětovat.

„Kde jsi celou dobu byl?“

„Byl jsem mrtvý, všichni jste měli své vlastní životy, do kterých už jsem nepatřil.“

„Do toho mého budeš patřit navždy, copak ti to nedošlo?“

„Jsi vdaná,“ podotkl.

„Mám jistotu, že se o mě postará.“

„A máš dítě,“ řekl a sledoval její výraz, ve kterém se objevila něha, ale i strach zároveň.

„Byl jsi pryč tak dlouho-“

„Nic ti nevyčítám,“ zakroutil hlavou. „Jen ti ukazuju, že už sem nepatřím.“

„Když si tohle myslíš, tak proč ses teď vrátil?“

„Nevím,“ zakroutil hlavou a užíval si každou vteřinu, kdy ji stále mohl svírat v náruči. Čím déle tu s ní stál, tím více si uvědomoval, jaká to byla chyba.

„Zdržíš se tu?“

„Dlouho ne.“

„Nechci, abys zase odešel. Ne potřetí.“

Smutně se na ní usmál, když si uvědomil tu tíhu, která ho tlačila k zemi při pomyšlení, že jí bude muset znovu ublížit. „Nikdy neodejdu, vždy zůstanu s tebou.“

„Opravdu?“

„Samozřejmě, budu přímo tady,“ řekl a ukázal na její srdce.

Se slzami mu pohlédla do očí a v další chvíli je zavřela, když se propadla do bezvědomí.

„Je to pro tvoje dobro,“ zašeptal, když si ji vyzvedl do náruče a pomalu s ní začal kráčet zpět k domu, kde ji posadil na houpačku, která byla na verandě. Věděl, že víckrát už se tu neobjeví. Nechtěl riskovat, že by se znovu nechal unést a způsobil jí tak další bolest, takže se sklonil a políbil spící ženu na čelo. „Sbohem,“ zašeptal a schválně stoupl na schod, který při každém kroku zavrzal, a schoval se do stínu domu.

„Hermiono?“ vylezl z domu Ron a rozhlédl se, než si své ženy všiml. „Hermiono,“ zatřásl s ní lehce, aby ji probudil.

„Kde je Harry?“ zeptala se, jakmile si uvědomila, co se dělo, než ji uspal.

„Lásko, Harry je přeci mrtvý.“

„Ne, jsem si jistá, že tu teď byl,“ stála si za svým a nevšímala si Ronova postupně se červenajícího obličeje.

„Usnula jsi tady, musel to být jenom sen,“ domlouval jí a snažil se, aby v jeho hlase nebyla znít zloba, přestože jeho žena stále snila o jiném muži. „Pojď dovnitř, je zima a Rose už se po tobě sháněla,“ dodal a vytáhl ji na nohy.

Přísahal by, že když se ještě letmo ohlédla, tak ho uviděla, ale když do těch míst zaostřila pohledem, už dávno tam nebyl. 


II. diel - Harry Potter a Cesta porozumení

 

23.03.2012 23:21:55
nikafu93
Všetky postavy v poviedkach sú majetkom J. K. Rowlingovej, ostatné postavy sú majetkom autorky. Vyhlasujem, že táto stránka nebola vytvorená za účelom zisku.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one